zbytečné? jak určit chvíli, kdy žít už nestojí za to?
Kdyby aspoň Tomáš nebyl lékař! Pak by bylo možno se skrýt za někoho třetího. Bylo by možno jít ke zvěrolékaři a požádat ho, aby dal psu injekci. Je to tak strašné vzít sám na sebe roli smrti! Tomáš dlouho trval na tom, že mu sám žádnou injekci nedá, ale pozve zvěrolékaře. Ale pak pochopil, že mu může dopřát privilegia, kterého se nedostane žádnému člověku: smrt za ním přijde v podobě těch, které měl rád.
Karenin naříkal celou noc. Když ho ráno Tomáš ohmatal, řekl Tereze: "Už nebudeme
čekat."
Bylo ráno, za chvíli měli oba odejít z domu. Tereza vešla do pokoje ke Kareninovi. Ležel až dosud netečně (ani když ho před chvílí Tomáš ohledával, nevěnoval tomu žádnou pozornost), ale nyní když uslyšel otevření dveří, vztyčil hlavu a podíval se na Terezu.
Nemohla unést ten pohled, lekla se ho skoro. Takhle se nikdy nedíval na Tomáše, takhle se díval jen na ni. Ale nikdy ne s takovou intenzitou jako tentokrát. To nebyl zoufalý nebo smutný pohled, ne. Byl to pohled strašlivé, nesnesitelné
důvěřivosti. Ten pohled byl dychtivá otázka. Celý život čekal Karenin na Terezinu odpověď a teď j í oznamoval (ještě mnohem naléhavěji než jindy), že je stále připraven se od ní dovědět pravdu. (Všechno, co pochází od Terezy, je pro něho pravdou: i když mu řekne "sedni!" nebo "lehni!", jsou to pravdy, s nimiž se ztotožňuje a které dávají jeho životu smysl.)
Ten pohled strašlivé důvěřivosti byl jen krátký. Za chvíli položil zase hlavu na své packy. Tereza věděla, že takto se už na ni nikdo nepodívá. Nikdy mu nedávali sladkosti, ale před několika dny mu nakoupila několik tabulek čokolády. Vybalila je ze staniolu, rozlámala a položila kolem něho. Přidala k nim ještě misku vody, aby mu nic nechybělo, když zůstane několik hodin doma sám. Pohled, kterým se na ni před chvílí podíval, jako by ho byl unavil. I když byl obklopen čokoládou, nezvedl již hlavu.
Položila se k němu na zem a objala ho. Velmi pomalu a unaveně si ji očichal a jednou nebo dvakrát olízl. Přijala olíznutí se zavřenýma očima, jako by si je chtěla navždycky zapamatovat. Otočila hlavu, aby jí olízl ještě druhou tvář. Pak musila odejít za svými jalovičkami. Vrátila se až po obědě. Tomáš nebyl ještě doma. Karenin ležel pořád obklopen čokoládami a když ji slyšel přijít, nezvedl už hlavu. Jeho nemocná noha byla oteklá a nádor praskl na novém místě. Mezi chlupy se objevila světle červená (krvi nepodobná) kapička. Znovu
si k němu ulehla na zem. Měla jednu ruku přehozenu přes jeho tělo a oči zavřené. Pak uslyšela někoho bušit na dveře. Ozvalo se: "Pane doktore, pane doktore! Je tu prase a jeho předseda!" Nebyla s to s nikým mluvit. Nepohnula se a neotevřela oči. Ještě jednou se ozvalo: "Pane doktore, přišli čuňáci!" a pak už bylo ticho.
Teprve za půl hodiny přišel Tomáš. Šel mlčky do kuchyně a připravoval si injekci. Když vstoupil do pokoje, Tereza už stála a Karenin se namáhavě zvedal ze země. Když uviděl Tomáše, zavrtěl slabě ocasem.
"Podívej se," řekla Tereza, "ještě pořád se usmívá!" Řekla to prosebně, jako by těmi slovy chtěla ještě žádat o malý odklad, ale nenaléhala.
Prostírala zvolna na gauč prostěradlo. Bylo to bílé prostěradlo poseté vzorkem zobrazuj ícím malá fialová kvítka. Všechno měla ostatně připravené a promyšlené, jako by si Kareninovu smrt představovala mnoho dnů napřed. (Ach, jak je to hrozné, my vlastně sníme dopředu o smrti těch, co milujeme!) Neměl už sílu vyskočit na gauč. Vzali ho do náruče a společně zvedli. Tereza ho položila na bok a Tomáš mu prohlížel nožku. Hledal místo, kde žíla vystupovala nejzřetelněji. Pak na tom místě vystříhal nůžkami chlupy. Tereza klečela u gauče a držela Kareninovu hlavu v rukou těsně u své tváře. Tomáš ji prosil, aby mu tiskla pevně zadní nožku v místě nad žílou, která byla tenká a do níž bylo obtížné vpíchnout jehlu. Držela Kareninovu packu, ale nevzdálila tvář od jeho hlavy. Mluvila na něho bez přestání tichým hlasem a on nemyslil než na ni. Neměl strach. Olízl jí ještě dvakrát tvář. A Tereza mu šeptala: "Neboj se, neboj se, tam tě nebude nic bolet, tam se ti bude zdát o veverkách a zajíčcích, budou tam kravičky a Mefisto tam bude, neboj se..." Tomáš vbodnul jehlu do žíly a stiskl píst. Karenin maličko trhnul nohou, pár vteřin zrychleně dýchal a pak jeho dech náhle ustal. Tereza klečela na zemi před gaučem a tiskla tvář k jeho hlavě.
Pak musili zase oba odejít do práce a pes zůstal ležet na gauči na bílém prostěradle s fialovými kvítky.
Večer se vrátili. Tomáš šel na zahradu. Našel mezi dvěma jabloněmi čtyři čáry obdélníku, který tam před několika dny Tereza narýsovala podpatkem. Tam začal rýt. Dodržoval přesně předepsaný rozměr. Chtěl, aby bylo všechno, jak si to Tereza přála.
Zůstala doma s Kareninem. Bála se, aby ho nepohřbili živého. Přiložila ucho k jeho čumáku a zdálo se j í, že slyší slaboučký dech. Poodstoupila a viděla, jak se jeho hruď lehce pohybuje.
(Ne, to slyšela svůj vlastní dech, který uváděl v nepatrný pohyb jej í tělo, takže podlehla dojmu, že se hýbe hruď psa.)
Našla v kabelce zrcátko a nastavila ho k jeho čumáku. Zrcátko bylo tak ušmudlané, že se na něm domnívala vidět orosení způsobené dechem.
"Tomáši, on žije!" křičela, když se Tomáš se zablácenýma botama vracel ze zahrady.
Sklonil se k němu a zavrtěl hlavou.
Vzali každý z jedné strany prostěradlo, na kterém ležel. Tereza u nohou, Tomáš u hlavy. Zvedli ho a vynášeli do zahrady.
Tereza ucítila v rukou, že je prostěradlo mokré. Přišel k nám s loužičkou a s loužičkou odešel, pomyslila si a byla ráda, že cítí v rukou tu vlhkost, poslední
pejskův pozdrav.
Donesli ho mezi jabloně a spouštěli dolů. Naklonila se nad jámu a upravovala prostěradlo tak, aby ho celého přikrývalo. Připadalo j í nesnesitelné, aby hlína, kterou na něho za chvíli naházejí, dopadala na jeho nahé tělo. Pak odešla do domu a vrátila se s obojkem, vodítkem a hrstí čokolády, která
zůstala od rána na zemi nedotčena. Hodila to všechno za ním. Vedle j ámy byla hromada
čerstvě vykopané hlíny. Tomáš vzal do rukou lopatu. Tereza si vzpomněla na svůj sen: Karenin porodil dva rohlíky a jednu včelu. Ta věta zněla najednou jako epitaf. Představovala si, že by tu mezi dvěma jabloněmi byl pomník s nápisem: "Zde leží Karenin. Porodil dva rohlíky a jednu včelu." V zahradě bylo přítmí, chvíle mezi dnem a večerem, na nebi stál bledý měsíc, lampa zapomenutá v pokoji mrtvých.
Měli oba dva boty od hlíny a odnášeli rýč a lopatu do přístěnku, kde bylo narovnáno nářadí: hrábě, krumpáče, motyky.
—6. --Seděl ve svém pokoji, kde si byl zvyklý číst u stolu knihy. V takových chvílích k němu Tereza přistupovala, sklonila se k němu, přitiskla zezadu tvář k jeho tváři. Když to toho dne udělala, uviděla, že se Tomáš nedívá do žádné knihy. Před ním ležel dopis a přesto, že se skládal jen z pěti řádků psaných na stroji, Tomáš na něj upíral pohled nehybně a dlouze.
"Co je to?" ptala se Tereza a naplnila ji úzkost. Aniž se obrátil, Tomáš zvedl dopis a podal j í ho. Bylo tam psáno, že se musí
dostavit ještě téhož dne do sousedního města na letiště.
Konečně k ní otočil hlavu a Tereza viděla, že má v očích stejnou hrůzu, jakou pocítila i
ona.
"Půjdu s tebou," řekla.
Vrtěl hlavou: "Předvolání se týká jenom mne."
"Ne, půjdu s tebou," opakovala.
Odjeli Tomášovým nákladním autem. Za chvíli byli na letištní ploše. Byla tam mlha. Jenom velmi matně se proti nim rýsovalo několik letadel. Chodili od jednoho k druhému, ale všechna tam stála se zavřenými dveřmi, nepřístupná. Konečně jedno z nich mělo nahoře otevřený vchod, k němuž vedly přistavené