Poslední román Milana Kundery tuto pravdu svrchovaně naplňuje: od první do poslední řádky klade otázku možnosti lásky ve světě v krizi, v epoše konce 20. století. Jeho tázání může někomu připadat příliš bezohledné, cynické nebo skeptické, ale připomeňme si, že vino není zrcadlo, nýbrž epocha, které román nastavuje svou tvář. Láska na konci století, na rozhraní dvou světů, láska na planetě nezkušenosti, na níž jsou lidé
odsouzeni dělat stále tytéž osudové chyby, protože neexistuje možnost návratu, možnost žít svůj život znovu a lépe. V lásce stejně jako v politice děláme své
nejcennější zkušenosti teprve v okamžiku, kdy už je pozdě, kdy už nám k ničemu nejsou. Nejdůležitější rozhodnutí, která určila náš život, jsme dělali v mládí, ve chvíli, kdy jsme naprosto nebyli schopni dohlédnout jejich důsledky. Tomáš, hlavní hrdina Kunderova nového románu, je kombinací Don Juana a Tristana, lásky libertinské a lásky romantické. Přesněji řečeno, je libertinem, zaskočeným láskou, kterou dosud nepoznal, v níž rozhodující roli nehraje sex, nýbrž
něha, soucit, pocit odpovědnosti za život druhého, touha po věčné blízkosti milované. Terezu trýzní jeho libertinství, jeho stálé nevěry, neboť ona je slabší v tomto vztahu: miluje bez výhrad, miluje jediného člověka. Když pozná, že ani v cizině
se Tomáš nedokáže zříct svého libertinství (protože náhodné sexuální vztahy pro něho znamenají tak málo), že i ve Švýcarsku se stále stýká se Sabinou, další
postavou románu, pro niž je sex formou úniku, formou zrady, jak říká Kundera, rozhodne se Tereza k návratu do Prahy. A Tomáš ji následuje, i když je si vědom, že tím riskuje svou občanskou existenci. Pod tlakem "normalizace" se postupně
vzdává svého místa chirurga, pak lékaře a nakonec opouští Prahu, veden věrností sobě a své lásce. Avšak romantickou lásku nelze nikdy naplnit. I na venkově, v JZD, je Tereza klidněj ší a bezpečněj ší ve společnosti věrného psa, neboť u toho j í nehrozí nevěra, po něm nepožaduje žádné oběti. Až příliš pozdě poznává, že její láska zvítězila: dopisy, na které i na venkově žárlila, nebyly od žen, ale od Tomášova syna z prvního manželství. V tom okamžiku se dostaví výčitky: Připravila Tomáše o jeho sílu i o jeho poslání: musel se zříci toho, na čem jako muž nejvíce lpěl, svého povolání lékaře. "Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje, volala ho tak dlouho, až se teď octl zde: šedivý a unavený, s polozmrzačenýma rukama, které už nebudou moci nikdy uchopit skalpel. ... Můj bože, bylo třeba opravdu doj ít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?"
Ale Tomáš přijímá tuto porážku; vyměnil poslání za lásku, přesvědčuje ji, že je šťasten: "Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné
poslání. A to je ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání." - A po tomto vrcholném okamžiku vyrovnání, kdy poznají, že jeden už není silnější než
druhý (je to snad formule štěstí? - ale odkud ten smutek tohoto štěstí?) Tomáš zahyne s Terezou při autohavárii. Je kusem Kunderova kompozičního mistrovství, že tento tragický závěr lásky Tomáše a Terezy signalizoval jen v průběhu textu (již na závěr 3. části a znovu na závěr 6. Msti) v dopisech Tomášova syna Sabině. - Román sám končí nocí na venkovské tancovačce, lyrickou atmosférou společné noci Tomáše a Terezy; končí atmosférou "smutného štěstí", navozenou symboly nočního motýla a klavíru a houslí (je to náhoda, že stejný název nese sbírka povídek českého lyrika lásky Šrámka?). Terezina láska zvítězila, Tomáš je poražen, ale je jen "její". Za nějaký čas poté však oba umírají: jejich láska končí náhodnou tragédií.
Oba hrdinové románu, Tomáš i Franz, umíraj í v okamžiku, kdy uposlechli volání lásky; umírají náhodně a nesmyslně. Tomáš umírá, když se vzdal své nejvlastnější práce a dělal zaměstnání, jemuž nerozuměl a na němž mu nezáleželo. Franz umírá absurdně na následky incidentu po marném "pochodu na Kambodžu", jehož se účastnil pod vlivem své lásky k Sabině. - Za lásku se platí smrtí; ožívá toto romantické téma v Kunderově románu v moderní formě? Nemáme odvahu to tvrdit, neboť ani Kundera nic netvrdí; jeho román je románem člověka, který se ptá. I téma lásky je otázkou, která se vyptává po kvalitě společnosti, v níž lidé
svou lásku žijí. Láska se u Kundery stává královskou lučavkou, která odhaluje hodnotu nebo nehodnotu společenských vztahů. Nejkonkrétněji ukazuje Kunderův román mizérii tzv.. "normalizace" po pádu Dubčekova vedení. Dokazuje mravní bídu společnosti, která byla k "reálnému socialismu" sovětského typu dohnána tanky. Jediné ochotné pomahače našli Rusové v lidech vnitřně pokřivených a poznamenaných, "nesoucích v sobě touhu za něco se životu mstít". Jejich cílem je dostat lidi do pasti a tak proměnit postupně celý národ v to, co jsou sami, v síť donašečů a fízlů. Tomáš a Tereza prchaj í před nimi na venkov, na periferii života odborného i společenského, protože je to jediná cesta, jak uniknout jejich kontrole a jejich nákaze. - Stejně nekompromisně odhaluje Kunderův román i iluze "velkého pochodu" západní levice, zejména na příkladu Franzovy cesty do Kambodži. Téma lásky se tak stává v Kunderově románu kritickým zrcadlem doby konce století, doby skepse a masových podvodů, masové manipulace lidí a idejí. Nejjemnější formou této analýzy je Kunderův "Malý slovník nepochopených slov", nová kapitola jeho románové "Kritiky komunikativního rozumu", zahájené již
"Žertem" a pokračující až ke "Knize smíchu a zapomnění". Jako tak často u Kundery, je láska mezi Franzem a Sabinou založena nikoliv na vzájemném porozumění, nýbrž naopak na nedorozumění, na schopnosti člověka přikládat týmž
slovům a gestům zcela odlišný význam. Odlišné dětství, odlišné prostředí, v němž oba vyrůstali, dává stejným výrazům odlišný smysl, evokuje zcela různé komplexy hodnot a konotací. Láska k opuštěné matce disponovala Franze ve vztahu k ženám především soucitem, věrností a úctou. Pro Sabinu je láska naopak cestou úniku ze světa povinnosti, ze světa, v němž dokonce radost, štěstí a vkus mají být člověku vnuceny. Sabina je na útěku ze světa kýče, neboť totalitní politické
režimy a totalitní kýč se organicky doplňují. Podle Kundery je ký6 záclonou, zakrývající lidem fakt smrti. - Proto musel český partajní ideolog L. Stoll nenávidět a zatracovat velkou, krystalicky čistou poezii Františka Halase, neboť
tento básník byl hypnotizován nevyhnutelností smrti, kterou nemůže ze světa sprovodit žádná sebe pokrokovější společnost. - Opakem kýče je člověk, který
pochybuje, který se ptá, který si nezastírá existenci smrti. Ale i on potřebuje odpočinek, i on touží po idyle, to jest po návratu do ráje (do světa dětství?). Štěstí je podle Kundery touha po tomto spočinutí, po opakování důvěrně známého a blízkého.
Blížíme se tématu centrálnímu, "nesnesitelné lehkosti bytí", Parmenidovu rozlišení lehkosti a tíhy a Nietzschově utopii "věčného návratu". Možnost návratu a opakování by poznamenala lidské bytí nesnesitelnou tíhou odpovědnosti; jeho jedinečnost mu propůjčuje závratnou lehkost. Svět rozumu, skepse a ironie se dávno vzdal možnosti a vidiny návratu (v jiném životě, na onom světě). Náš
život na zemi je jediný a konečný, vylučuje možnost opakování a tím i možnost nápravy chyb a falešných rozhodnutí. V tomto bodu spočívá propastná odlišnost existence přírody a bytí člověka, jedno z fascinujících témat moderní fenomenologické filozofie.