Vzal si silné prášky na spaní a přesto usnul až k ránu. Naštěstí byla sobota a mohl zůstat doma. Už po stopadesáté si shrnoval celou situaci: hranice mezi jeho vlastí a ostatním světem nejsou již otevřeny jako v době, kdy odcestovali. Žádnými telegramy a telefony už Terezu nepřivolá zpátky. Úřady ji už do ciziny nepustí. Její odjezd je neuvěřitelně definitivní.
—14. --Vědomí, že je naprosto bezmocný, na něho působilo jako rána palicí, ale zároveň ho uklidňovalo. Nikdo ho nenutil, aby se k něčemu rozhodoval. Nemusil se dívat na zdi protějších domů a ptát se, zdali s ní chce nebo nechce žít. Tereza všechno rozhodla sama.
Šel do restaurace poobědvat. Bylo mu smutno, ale během jídla jako by se prvotní zoufalství unavilo, jako by ztratilo sílu a zbyla z něho jen melancholie. Díval se nazpět na léta, která s ní prožil a zdálo se mu, že jejich příběh se nemohl uzavřít lépe, než se uzavřel.
Kdyby byl někdo ten příběh vymyslil, nemohl by ho ukončit jinak:
Tereza za ním přišla jednoho dne, aniž ji zval. Jednoho dne stejným způsobem odešla. Přijela s jedním těžkým kufrem. S jedním těžkým kufrem odjela. Zaplatil, vyšel ven z restaurace a procházel se po ulicích naplněn melancholií, která se stávala čím dál krásnější. Měl za sebou sedm let života s Terezou a zjišťoval nyní, že ta léta jsou krásnější ve vzpomínce, než když je prožíval. Láska mezi ním a Terezou byla krásná ale i namáhavá: musil pořád něco tajit, maskovat, předstírat, napravovat, udržovat ji v dobré náladě, chlácholit, dokazovat nepřetržitě svou lásku, být obžalován jej ím žárlením, jej ím utrpením, jej ími sny, cítit se vinen, ospravedlňovat se a omlouvat. Ta námaha teď zmizela a krása zůstala.
Sobota se chýlila k večeru, procházel se poprvé sám po Curychu a vdechoval vůni své svobody. Za rohem každé ulice se skrývalo dobrodružství. Budoucnost se znovu stala tajemstvím. Vracel se mu zpět život svobodného mládence, život, o němž si byl kdysi jist, že je mu určen a že jen v něm může být takový, jaký opravdu je. Žil už sedm let přivázán k ní a každý jeho krok sledovaly její oči. Bylo to, jako by mu přivázala ke kotníkům železné koule. Jeho krok byl teď najednou mnohem lehčí. Skoro se vznášel. Ocital se v magickém poli Parmenidově: těšil se sladkou lehkostí bytí.
(Měl chuť zavolat do Ženevy Sabině? Ohlásit se některé z curyšských žen, s nimiž se za poslední měsíce seznámil? Ne, neměl na to nejmenší chuť. Tušil, že kdyby se sešel s jakoukoli ženou, vzpomínka na Terezu by se okamžitě stala nesnesitelně bolestná.)
—15. --To zvláštní melancholické okouzlení trvalo až do neděle večera. V pondělí se všechno změnilo. Tereza vtrhla do jeho mysli: cítil, jak j í bylo, když mu psala dopis na rozloučenou; cítil, jak se j í třásly ruce; viděl ji; jak vleče těžký
kufr v jedné ruce, vodítko s Kareninem v druhé; představoval si, jak odmyká jejich pražský byt a cítil ve vlastním srdci sirobu samoty, která jí ovanula tvář, když otevřela dveře.
Během těch krásných dvou dnů melancholie jeho soucit jen odpočíval. Soucit spal jako spí horník v neděli po týdnu těžké šichty, aby v pondělí zase mohl sfárat dolů.
Vyšetřoval pacienta a viděl místo něho Terezu. Napomínal se v duchu: nemysli na ni! nemysli na ni! Říkal si: právě proto, že jsem nemocný soucitem, je správné, že odjela a že už ji neuvidím. Musím se osvobodit ne od ní, ale od svého soucitu, té nemoci, kterou jsem před tím neznal a jej ímž bacilem mne nakazila!
Vsobotu a v neděli cítil sladkou lehkost bytí, jak se k němu blíží z hloubi budoucnosti. V pondělí na něho dopadla tíže, jakou dosud nepoznal. Všechny tuny železa ruských tanků nebyly nic proti té tíži. Nic není těžšího než soucit. Ani vlastní bolest není tak těžká jako bolest soucítěná s někým, pro někoho, za někoho, zmnohonásobená představivostí, prodloužená ve sta ozvěnách. Napomínal se, aby nepodléhal soucitu a soucit ho poslouchal se sklopenou hlavou, jako by se cítil vinen. Soucit věděl, že zneužívá svých práv a přesto trval tiše na svém, takže pátého dne po jejím odjezdu Tomáš oznámil řediteli nemocnice (témuž, který mu po ruské invazi denně telefonoval do Prahy), že se musí
okamžitě vrátit. Styděl se. Věděl, že jeho jednání se bude řediteli jevit jako neodpovědné a neodpustitelné. Měl sto chutí se mu svěřit a vyprávět mu o Tereze a o dopise, který pro něho nechala na stole. Ale neudělal to. V zorném úhlu švýcarského lékaře by se jednání Terezy musilo jevit jako hysterické a nesympatické. A Tomáš nechtěl připustit, aby si o ní někdo myslil něco špatného. Ředitel byl opravdu dotčen.
Tomáš pokrčil rameny a řekclass="underline" "Es muss sein. Es muss sein." Byla to narážka. Poslední věta posledního Beethovenova kvartetu je napsána na tyto dva motivy: Muss es sein? (Musí to být?); Es muss sein!(Musí to být!) Aby byl smysl těchto slov zcela jasný, Beethoven nadepsal celou poslední větu slovy: "der schwer gefasste Entschluss": těžce nabyté rozhodnutí. Tou narážkou na Beethovena se Tomáš už vlastně vracel k Tereze, protože právě
ona ho donutila, aby si kupovali desky s Beethovenovými kvartety a sonátami. Narážka byla vhodnější než tušil, neboť ředitel byl velký milovník hudby. Usmál se mírně a řekl tiše, napodobuje hlasem Beethovenovu melodii: "Muss es sein?" Tomáš řekl ještě jednou: "Ja, es muss sein."
—16. --Na rozdíl od Parmenida byla pro Beethovena tíha zřejmě něčím pozitivním. "Der schwer gefasste Entschluss", těžce dosažené rozhodnutí, je spjato s hlasem Osudu ("es muss sein"); tíže, nutnost a hodnota jsou tři pojmy vnitřně spolu spojené: jen to, co je nutné, je těžké, jen to, co váží, má cenu.
Toto přesvědčení se narodilo z Beethovenovy hudby a i když je možné (ne-li pravděpodobné), že za ně nesou odpovědnost spíš Beethovenovi vykladači než
skladatel sám, sdílíme ho dnes více méně všichni: velikost člověka spočívá pro nás v tom, že nese svůj osud jako Atlas nesl na ramenou klenbu nebes. Beethovenův hrdina je vzpěrač metafyzických závaží.
Tomáš odjížděl ke švýcarským hranicím a já si představuji, že sám vlasatý a zachmuřený Beethoven řídil orchestr místních hasičů a hrál mu na rozloučenou s emigrací pochod zvaný "es muss sein!".
Ale pak Tomáš přejel českou hranici a narazil na kolony ruských tanků. Musil zastavit auto před křižovatkou a čekat půl hodiny, než přejedou. Příšerný
tankista v černé uniformě stál na křižovatce a řídil dopravu, jako by všechny české silnice patřily jen jemu.
"Es muss sein," opakoval si v duchu Tomáš, ale pak o tom začal pochybovat: musilo to opravdu být? Ano, bylo nesnesitelné zůstat v Curychu a představovat si, jak Tereza žije sama v Praze.
Ale jak dlouho by ho soucit mučil? Celý život? Nebo celý rok? Anebo měsíc? Anebo jen
týden?
Jak to mohl vědět? Jak to mohl vyzkoušet?
Každý školák může v hodinách fyziky dělat pokusy, aby se přesvědčil o tom, je-li určitá vědecká hypotéza pravdivá. Ale člověk, protože žije jen jeden život, nemá
žádnou možnost ověřit hypotézu pokusem a nikdy se proto nedoví, zda měl či neměl poslechnout svůj cit.
S těmito myšlenkami otevřel dveře bytu. Karenin mu vyskakoval k tváři, takže mu ulehčil chvíli shledání. Chuť padnout Tereze do náručí (chuť, kterou cítil ještě