Ale zbývá ještě říci, co chceme. A tu je především třeba jednou provždy stanovit, jednou provždy vyslovit zásadu: vytvoříme-li mimoděk, z vnitřní potřeby anebo v sebeobraně nějakou ideologii, nikdy si nebudeme namlouvat, že by tato ideologie měla mít platnost pro kohokoliv, kdo není z nás. Na styčné body, které tu vždy budou, je lépe zapomenout. Nechceme spojence, stačíme si sami, protože si musíme stačit sami. Všechno ostatní je iluze, a proto lež. Přitom se nikterak nechceme vymykat ze společnosti, ve které žijeme, nikterak nechceme zavřít oči před skutečností, která nás obklopuje. To by znamenalo smrt a my život milujeme tolik, že to těžko někdo jiný pochopí.
Bylo by dobře uvědomit si, jak jsme došli až sem, co bylo předtím, jakou cestu jsme urazili. A také, a to není vedlejší, máme-li čisté svědomí.
Jisto je, že takoví lidé, jako jsme my a jako jsme byli my, byli již před námi. Bylo to v jiné historické situaci, a proto to byli také jiní lidé. I oni odmítali věci, které odmítáme my, anebo přinejmenším podobné věci. Vždyť částečně víme právě od nich, jak si počínat. Rozdíl, alespoň hlavní rozdíl je v tom, že jejich naděje byla docela jinde než naše dnešní naděje. Doufali, že proletářská revoluce vyřeší všechny těžkosti, že to, čím se zalykali a čím opovrhovali, zmizí, že konečně bude možno dýchat a žít tolik, kolik je komu potřeba. Někteří z nich nakonec nedávno objevili smutnou skutečnost, že tomu tak není. Dělají ale tu chybu, že toto poznání zevšeobecňují, že svou ideologii povyšují, anebo lépe řečeno, rozšiřují na ideologii pro všechny, že své zklamání a svou katastrofu považují za zklamání a katastrofu všech, anebo se snaží ostatním namluvit, že tomu tak je. V tom se mýlí.
Nebudeme si namlouvat, že proletářskou revolucí se změnilo anebo se mění jen málo. (Jen aby bylo jasné, poznamenáváme, že pokládáme kapitalistický řád za odsouzený k zániku a že nás tato skutečnost naplňuje uspokojením. Aspoň se něco stalo.) Víme naopak, že změny, k nimž dochází nebo dojde, jsou skutečně tak významné jako žádné revoluční změny předtím. Chyba oněch zoufalců, ostatně hodných obdivu a úcty, zoufalců, které jsme vystřídali, spočívá v tom, že zaměňujíce své naděje a své zklamání s nadějemi a zklamáním těch ostatních, ocitli se na druhé straně vlastní vinou v takové izolaci, že stále více viděli svět kolem sebe nepřesně a zkresleně. A přece, i když odmítáme pomocníky a potlesk z kterékoliv strany, můžeme dokázat vidět věci objektivně. To je právě to, že většina lidí, kteří se najednou octli v tomto společenském řádu, není o nic nešťastnější než dříve, ba jsou a budou stále šťastnější a spokojenější.
Co by znamenalo, kdybychom svůj nesouhlas, své zklamání a svou nechuť chtěli vnuknout někomu z nich? Bránili bychom jim v jejich štěstí. Přivedli bychom zmatek do jejich jinak docela uspořádaného života, naplněného prací. A ničeho bychom tím nedosáhli. Ani nás nenapadne, abychom byli prokletí. Nehledě k tomu, že z nějakého uplatnění našich myšlenek by nic nebylo, je dokonce nemožné, aby myšlenky, vlastní nám a několika znepokojeným divákům, zvětšily nějak podstatně počet svých vlastníků.
Jaké byly naše naděje? Velikánské, a zklamání bylo podle toho. Už to máme za sebou, ale neškodí trochu si to zopakovat.
V době, kdy se rozhodoval život lidí našeho věku a také náš život, byli jsme děti anebo nedávno ještě děti. To, co trápilo naše vrstevníky, bylo u nás ještě o mnoho pitomější, tupější, surovější a přitom i honosnější, náš odpor byl tedy zuřivější, bezvýhradnější, ale… také honosnější. Nemohli jsme vědět, jak to všechno dopadne. Proto jsme omylem, nedopatřením, nebo jak to nazvat, spojili své naděje s nadějemi ostatních (nevěděli jsme ještě jeden o druhém, nevěděli jsme ještě, že je nás víc), ačkoliv tu o nějaké příbuznosti nemohlo být řeči. Tak je tomu ale vždycky.
Ale co se v tom hrabat, beztak na to nikdy nezapomenem, alespoň vzpomínat co nejméně. Ale přece nám to nedá. Jak to tehdy bylo?
Vždyť jsme tehdy věřili všemu, všechno jsme poznali, všemu jsme rozuměli, všechno bylo možné. Naše naděje!
S opovržením nebo útrpností se odvracíme od těch, kteří se přece jen chtějí nějak zařídit a buďto prostituují, doufajíce v obdiv nebo úctu, čehož se jim ale bude dostávat čím dál tím méně, anebo vystupňovali svou již sdostatek nestvůrnou domýšlivost do nesmyslných rozměrů a pokládají za nezbytné a neobyčejně prospěšné pro ostatní, když budou ustavičně vydávat komuniké o stavu své vysoce zajímavé a výjimečné bytosti, své duše, anebo zprávy o svých umolousaných avantýrách. Nikdy jsme se jim nepodobali, a bylo-li kdy nebezpečí, že se jim podobat budeme, přestáli jsme je a nikdy k tomu již nedojde. Chtějí se z toho nějak dostat? Tak tedy šťastnou cestu!
Stala se snad nějaká chyba? Podvedl nás snad někdo, slibovali nám snad něco, co nechtěli splnit? Ale kdež! Chyba byla v nás. Všechno je docela v pořádku. Nesmíme se dát zmást některými rozpory, které dosud zakrývají pravý stav věci. Všechna pouta, která dosud spojují tento řád s minulostí, jsou jen znaky přechodného stavu, usnadňující pouze tuto proměnu, opravdu kolosální, proměnu lidí pracujících z donucení v lidi pracující dobrovolně. Všechen starý arzenál, používaný dnešními ideology a vypůjčený od buržoazních demokratů, to je jen sladidlo mající usnadnit užívání drogy, která většinu lidí přenese, ale nejen zdánlivě, nýbrž doopravdy, doopravdy! do zaslíbené země. Všechny úkazy příznačné pro období NEPu nebo budování socialismu, což je totéž, jsou přechodné. Z této strany je tedy opravdu všechno v pořádku. A náš nesouhlas neplatí tedy tomu, co je, nýbrž tomu, co bude. A to zase ne za všechny, nýbrž jen za nás několik. Aby bylo jasno: my jsme přeci do minulého systému nikdy nepatřili. A prosím… nepatříme ani do budoucího. To je náš úděl, na počátku tak těžký a pro některé z nás tak nebezpečný, úděl, který snadno vede k rezignaci, sebeklamu a kompromisům, úděl, který ale znamená také naši naději, naši budoucnost a koneckonců, vzato do důsledku, nesmrtelnost našeho druhu. To jsme již poznali, ale závěry jsme z toho nevyvodili.
Rezignace: to znamená útěk, únik, nesmyslná konstrukce, ale to znamená také smrt. A my milujeme život, tolik chceme žít, že se až zajíkáme láskou k životu.
Naše naděje není ale v tomto: Vždy budou lidé, kteří po nějakou dobu, anebo už vůbec navždy si uvědomí, že nemají s ostatními lidmi nic společného. To jest: bude jim zpočátku zatěžko smířit se s tím, že by měli až do smrti žít jako ti druzí, že by měli až do smrti pracovat. Znamená to sice, že nejsme na vymření, ale to je také všechno. Bude to záležitostí těch, kdo nás vystřídají, těch, kteří koneckonců ale budou zase jiní, než jsme my. Není to ani naše starost, ani naše naděje. Vždyť jim budeme nakonec k smíchu a k pláči, protože jejich žal a jejich naděje bude větší než naše.
Je nám snad skutečnost k smíchu? Je náš postoj k ní ironický? Či snad se pro nás hodí úloha povznesených kritiků? Dočista ne. Proto také termíny, které až donedávna měly určit a definovat náš vztah ke skutečnosti, mají příchuť schválnosti a ironie, a proto nejsou přesné, i když, hlavně ve výsledcích těchto termínů chápaných jako program, je hodně pravdy. Jsme tedy na počátku cesty. Je třeba, abychom ji nastoupili a pokračovali v ní co nejdříve, abychom ji nastoupili vědomě, abychom byli připraveni, nebo bude pozdě. To je potom ideologie, náš světový názor, chcete-li. Je třeba, abychom se opravdu postavili skutečnosti tváří v tvář, jen u nás je to doopravdy možné. Je třeba usilovat o maximum vědomí všeho, co je kolem nás, je třeba to zaznamenávat co nejpřesněji, chápat to vše v pravdivých souvislostech. Bude to zpočátku těžké, ale je nutno již jednou začít a skoncovat se strašpytlovským váháním, přešlapováním na místě, ohlížením se zpátky anebo přežvykováním protestních litanií, které nejsou nic platné a už dlouho nejsou pravdivé. Dále je třeba nepočítat se souhlasem kohokoliv mimo nás. Ne že by na nich nezáleželo, záleží na nich pro ně samé, i nám jsou potřební, vždyť je to materiál, který denně ochotně přistupuje k té nejkrásnější pitvě pod naše nevzrušené prsty. Vivisekce. Záleží na každém z nás, nakolik se mu podaří zbavit se zájmů společných s ostatními lidmi. Ať nikomu ani ve snu nenapadne, aby zakládal nějakou novou církev. To se podařilo pouze komunistům, a ti měli předpoklady tkvící v podstatě jejich věci. Ne že by nám to uškodilo, ale zahubilo by to každého z nás, kdo by se o to vážně pokusil. A takový člověk by určitě hodně lhal sobě nebo druhým, anebo obojí najednou.
Chceme jít svojí cestou, kterou ještě skoro vůbec neznáme. Nechceme se podobat ostatním lidem, jejich tváře se stále víc a více podobají tvářím idiotů. Na tomto zjištění ostatně mnoho nezáleží, vždyť oni nás také pokládají za idioty, tak to bylo vždycky. Nechceme být šťastni po jejich způsobu. Komu z nás bude zatěžko pokračovat v této cestě, není ještě ztracen. Otvírá se mu šťastná budoucnost v socialismu.
Brána je dokořán otevřena.