Tak nějak žil Vladimír, když za noci psal svůj deník, tvůrčí dogmatik sebe sama, syntéza knížete Myškina a Stavrogina, mistr hororu a neuvěřitelné pokory, umělec, který tak, jak léta šla, dovedl tvůrčím úsilím všechno to negativní převést v pozitivní. Kdyby žil, bylo by mu bezmála padesát a jeho přátelé, mezi kterými žije více, než když ještě tady byl, vydávají Jednu sedminu jeho deníku pietně tak, jak sám z té ohromné knihy vybral texty, kterým přikládal důležitost, a vydal je ve své edici Explozionalismus pod názvem Jedna sedmina. Je třeba ještě dodati, že Vladimírova smrt to byla, která otevřela pohled na jeho život, ve kterém se snažil vbourat se do tkáně a jádra hmoty a postihnout její vnitřní krásu a grafickými listy tu velkou matku hmotu oslavit a zduchovnit…
Jednou jsme si vyjeli s Vladimírem a básníkem Maryskem na houby. Ve vlaku jsme žertovali o vztahu svatby a zlatého prstýnku, který se třpytil na Vladimírově prsteníku. Panu Maryskovi se ten prsten výtvarně nelíbil, připadal mu konvenční. Vladimír povídá: Vám se ten prsten nelíbí? A básník Marysko pravil, že nelíbí. A Vladimírek, než mu v tom mohl někdo zabránit, stáhnul ten zlatý prsten a vyhodil jej z jedoucího vlaku do nazad uhánějících kulis klánovických lesů. Pohybovali jsme čelistmi, neschopni slova, protože jsme věděli, jak Vladimír miluje ten prsten, symbol lásky k Tekle, se kterou nedávno uzavřel sňatek. Avšak Vladimír bez pohnutí v hlase, tiše vykládal ztichlému kupátku o tom, že tuberkulózní krávy nejvíce dojí. A já dneska vím, že ten nazad letící prsten z jedoucího vlaku, to aristokratické gesto, byl pro Vladimíra tím víc tvůrčím činem, čím bolestněji zažil jeho ztrátu. Ostatně tak jak s prstenem nakládal Vladimír se vším, i se svým životem. Před pěti lety, na den svatého Mikuláše, který taky rád a s láskou rozdával všechno, co měl, Vladimír, dělaje experiment sám na sobě a se sebou, netušil, ani ve své bezelstnosti tušiti nemohl, že poslední článek příčinné spojitosti nezapojí ten poslední očekávaný prsten… a klika klamně cvakne… a provázek utahující jeho hrdlo se utáhne ještě víc… ale lidské ruce, tak jako jindy, tentokrát na pomoc nepřišly… a Vladimír po hlavě skočil z hráze přítomností rovnou do srdce věčnosti.
Něžný barbar
Vladimír, mistr hmatové imaginace, vždycky umírající, na zhebnutí, vždy jen proto, aby byl schopen vstát z mrtvých, omladit se, vždycky nabrat sílu, prorazit hlavou zeď, dostat se na druhou stranu a pak po pupeční šňůře nazpátek k počátku všech věcí, nazpátek do prvního týdne stvoření světa. Tak současně dovedl být prastarý jako svět sám a současně mladistvý jako jitřní úsvit, jak listí právě zrozené. Svoji pořád se obnovující, zmlazující existenci dovedl Vladimír dávat všanc, dovedl ji rozviklat a postavit do zkoušky ohněm. Miloval proto bolest. Když nepřicházela zvenčí, způsobil si ji sám. Cítil se zodpovědný jen a jen sám sobě a živlům, ze kterých byl složen. Grafickými listy vracel elementům zušlechtěnou strukturu jejich hmot…
Obnovil několik mýtů… Mýtus Dionýsův, opilého krasavce, který je zdrojem tvůrčího činu, a mýtus Antaiův, příběh hrdiny, který když zeslábne, tak jedině okřeje tím, že se dotkne země. Vladimíra uváděla v nadšení zednická míchačka a její útroby, kotel s tajícím dehtem, pneumatické kladivo, acetylenová bomba, jejíž hadičky a hořák tiše předou a modře svítí, pájka klempířská, letlampa, bílý led potahující chladírenský pult, malíř pokojů a cákance malbytu na novinách, zaschlé skvrny spermatu na trenýrkách, zakrvácené prostěradlo…
Všechny nectnosti doby šly přes Vladimíra: skřetovství, herectví, patologická podrážděnost, alergie, hraní si na prosťáčka a imbecila, dogmatičnost, romantická melancholie a snovost, odpor ke kravatám, záliba v nápisech a standartách, rád dělal vlajkonoše, nesnášenlivost, pohrdání intelektuály, pokora a velikášství, záliba v obscénitě, pavlačové drby, hysterie, vztahovačnost, narcismus, sentimentalita, podezíravost…
Ale Vladimír dovedl to co moderní automobilové stroje. Hnát směs rovnou pod svíčky bez rozptylování v karburátoru. Surovou hmotu rovnou do oblasti transcedence. A to vyžadovalo velikou náročnost na materiál. Vladimír tu schopnost měl. Koeficienty tlaků v jeho hlavě snesly nejvyšší žár hmoty, ne víc a ne méně než Vincent van Gogh, Munch, Jackson Pollock. Proto jeho emoce byly jeho zdravím. Jedině tak mohl položit základy vědecké imaginace, jedině subjektivními vztahy k milované hmotě vnikl do objektivního ducha doby. Jeho grafické listy jsou apoteózou světového materialistického názoru, Vladimír sám je tvůrčí proletář, který svým dílem oslavil lidskou práci novým poznáním, a tak se přičlenil k těm, kteří usilují o aktivní lásku k člověku, o aktivní proměnu světa. Tím, že ze společenské smlouvy si bral jen a jen povinnosti, že sám sobě a experimentem na sobě dokázal, že válku lze vyhlašovat jen a jen sám sobě, že lze pustošit jen a jen svoje území, které je v hlavě, svým životem dokázal, nejenže vykořisťování člověka člověkem patří minulosti, ale zrušil ve jménu tvůrčího explozionalismu i třídní boj, protože lze žít mírově na útraty vesmíru a sebe sama.
Brusné kotouče značky Karborundum sršícím chvostem zbavující cágle ocelí plen a kazů, ty kotouče byly Vladimírovi symbolem pedagogiky jak jedince, tak celé společnosti. Půl roku jsem pracoval na pendlovkách v Poldince, Vladimír, když vešel do dílny, kde na řetězech pracovalo deset kotoučů řízených deseti obrýlenými brusiči, Vladimír býval tak dojat, že nemrkal, zíral, znovu žasnul nad tím, co vidí a co si představuje…
Jednou jsme kráčeli s Vladimírem od Kroftů, jak staří Libeňáci říkali od Pudilů, a živě diskutovali. Když jsme přešli kočárek opuštěný na chodníku, ve kterém plakalo dítě, Vladimír ztuhnul, analyzoval situaci, několika skoky se vrátil ke kočárku, od hlavičky v peřince vyzdvihl ještě kouřícího vajgla, divadelně jej ukázal a pak jako odporný hmyz zašlápnul. Někdo vyhodil zbytek hořící cigarety z otevřeného okna. A když jsme zase vykročili, řekclass="underline" Doktore, že mi nekoupíte papír a barvy, že ne? A kdyby ano, tak víte co, já pod dojmem toho dítěte v kočárku a u ouška hořící cigarety vám udělám grafické listy. Parádní grafiku, jen pro vás, vo tom dítěti. Ale vy mi ani barvy, ani papír nekoupíte. Nebo koupíte…?
Vladimír a Bondy a já jsme měli tak rádi pivo, že jak přinesli první sklenici na stůl, zděsili jsme všichni celou hospodu, nabírali jsme pěnu rukama, pomazávali si obličeje a vtírali pěnu do vlasů jako židé mazající si pejzy cukrovou vodou, při druhém pivě jsme si dali repete pomazání pěnou, takže jsme se leskli a voněli pivem na sto honů. Hlavně ale – byla to recese – byla to exprese nadšení pro pivo a nadšení mládím, které z nás hýřilo. Byli jsme pivní frajeři…
Vladimír se pohyboval tak rád a rychle napříč Prahou, že krátil vzdálenosti mezi Žižkovem á Libní, mezi Košířemi a Střešovicemi. Tenkrát, jak hodil z jedoucího vlaku snubní prsten do klánovických lesů, to odpoledne se nám v kerských lesích ztratil. Ráno, když jsem otevřel dveře libeňského bytu, vypadla cedulka, na které stálo: Přes Český Brod jsem dorazil ve 12 hodin do Prahy, o čemž vám podávám zprávu. Zdraví Vladimír. Tak se zjevoval v Hlubočepích, tak se zjevoval na Medníku u surrealistických přátel. A pak, když měl někde výstavu, tak jel už tu noc před výstavou, vychutnával všechny podrobnosti výstavy a při výstavě, podrobnosti, které se vůbec nestaly… Vladimír se zajímal o věci, které se mohly stát. Přítele, který vlastnil doma několik metráků otisků živočichů do opuky, toho Vladimír naučil explozionalisticky kreslit. Vladimír rád dokresloval ty otisky krabů do lidských portrétů, a když byl přítelem pozván, aby za otisky s ním sestoupil do Koněpruských jeskyní, Vladimír řekclass="underline" Kdepak, já jsem tě zasvětil do aktivní grafiky, já jsem ti řekl víc než komukoliv jinýmu, já se bojím, ty to v jeskyních znáš, rycneš do mně a shodíš mě do propasti a pak budeš vydávat moje myšlenky za svoje… kdepak. Jdi si tam sám…