Vladimír rád jezdil tramvají tak dlouho, až přišla chvíle, kdy konduktérka si dopředu procvakla kleštěmi několik desítek jízdních lístků. To zavřel oči, chytil se za žlučník a prožil současně několik rovin a docela jiných fází… jednak hmatově prožil sám sebe jako ty na sebe navrstvené jízdní lístky a jejich perforaci, dál prožil svoji žlučníkovou koliku, která se podobala procvaknutí jater kleštěmi žlučníkového záchvatu, dál prožil perforaci dvanácterníku… a když otevřel oči, procházel se a domýšlel, jak a kde bude perforovat grafický list, ve kterém už napřed prožil trauma v tramvaji. Jeho citlivost byla taková, rád o tom vyprávěl, jak se děsil toho okamžiku u krejčího, který mu šil nové šaty, kdy krejčí před něj poklekne a centimetrem mu začne brát míru na nové šat… kdy zasune lehkým a decentním způsobem prst s centimetrem mezi jeho nohy, aby vzal míru na nohavice… a jak při tom obřadu u krejčího omdlel. Kdykoliv se zřítilo letadlo, Vladimír se zajímal o podrobnosti. Jednak prožíval katastrofu jako pasažér, který s ostatními je vysypáván do prostoru, jednak uhořel s ostatními při dopadu nebo byl rozstřelen při detonaci motorů, ale hlavně zažíval sám sebe jako letadlo, kterak se řítí do oceánu nebo padá na zem nebo j e rozhozen do vzduchu a pak část po části podle hmoty dopadá do krajiny. Dozvěděl se, že pojišťovací společnost, aby dokázala, že byl na letadle spáchán zločin, svezla zbytky a slepila je v původní letoun, Vladimír jásaclass="underline" To je můj případ, tak já sám sebe zrovna tak dávám dohromady vždycky jednou za týden…
Vladimír se uměl uvést do stavu nepříčetné chorobnosti, aby jí explodoval a vyhodil se grafickými listy. Takže rytmicky byl příliš nemocný a příliš zdravý… a tak jak kdo jej zastihl v tom kterém stavu, tak se mu jevil. Příroda však postupuje tak jak Vladimír, protože příroda byla před Vladimírem, lze říci, že Vladimír byl její žák, její produkt, její ctitel… Jednou jsme si vyjeli s Vladimírem do brdských lesů na houby. Ne ani tak na houby, ale chtěli jsme jet tratí, na jejíž koleje se položil Egon Bondy, uspán opiáty, aby se nechal bezbolestně přejet, avšak tu noc byla výluka té koleje, na které Egon ležel, a tak ráno se probudil ne v říši ontologie, ale pořád na kolejích, zatímco vlaky jezdily po koleji druhé. Když jsme přišli na smíchovské nádraží, byl čas, chodili jsme po peróně a zálibně koketovali s lokomotivou. Strojvedoucí čistil kondenzátor a já povídám: Pane Kopic, kdyby vám tak hodili míč do uličky, ještě byste se prodral a dal gól? A pak Kopic, strojvedoucí, bývalý centrforvard Polabana Nymburk, řekl pyšně: A víte že jo? A víte, že si rád ještě zakopu? Kterej vy jste? A já povídám: Já jsem váš obdivovatel z Nymburka, z pivovaru. A pan Kopic, zatímco Vladimír žasnul, praviclass="underline" Pánové, je doba odjezdu, smím prosit? a udělal šlechtické gesto, kterým nás zval na lokomotivu. Vystoupili jsme na stroj a pan Kopic čekal, až výpravčí dá znamení, a zatáhl za páku a vyjel. Za jízdy nám líčil pan Kopic, jak za Smíchovem jeden otec přitáhl syna do kolejiště a nechali se oba přejet, jak viděl, jak se syn vzpouzí, ale otec byl silnější, zrovna tak jako Abrahám, když obětoval svého syna Jakoba, jenomže Bůh v poslední chvíli se vyhnul, zatímco on, mírumilovný pan Kopic, ač brzdil, přesto přejel otce i syna, viděl jen, jak nožky se mrskají… Vladimír byl dojat, slzel. Když mrak neštěstí odešel, Vladimír poprosil, zda by nemohl na chvíli podržet řídicí páku? A pan Kopic řekl že ano. A Vladimír držel páku a díval se okénkem, pak páku vrátil a prohlásiclass="underline" V té páce je hmatově cítit celou lokomotivu! Celý vlak! Celou trať. Povídám: Tak tady je to místo, kde ležel Egon Bondy, a ukázal jsem a Vladimír prohlásiclass="underline" To je Apollinairovo pásmo, co jsme za těch pár minut prožili. A s rozkoší stál rozkročený… A já, který jsem najezdil a vychutnal žejbrování celé lokomotivy, otřásání, každý převal kol přes styky kolejnic, všechno jsem zaznamenával celým tělem, protože jsem se stal za války výpravčím, byl jsem i u tratové služby, jezdit jsem na lokomotivě musel, abych poznal podle pohybu, jaké vady jsou na spojích, jaká hlášení máme podat, aby železniční spodek byl vyspraven… já jsem viděl, že Vladimír prožívá tu jízdu jako hmatový prožitek nejen stroje, ale současně i kolejnic a vůbec celého pohybu vlaku, zase měl ty rozšířené oči a j á jsem viděl, jak v tu chvíli se Vladimír opravdu stal vlakem, lokomotivou i celou tratí. A jak lokomotiva s tendrem, tak jak kuplunk dovoloval, něžně a brutálně přivozovala a navozovala milostnou komunikaci, Vladimír tuhnul a šeptal mi: Mám parádní erekci. A vlak zastavil v Zadní Třebáni, pan Kopic si utřel ruce pucvolí, a když se s námi rozloučil, omlouval se: To víte, Vojta Hulík míval tak čistou lokomotivu, že nosil bílé rukavičky…
Vladimír, když tvořil, pracoval zpravidla vysvlečený do naha. Jednak miloval nahotu, a hlavně přistupoval k satinýrce nebo měděné desce zrovna tak jak k milostnému aktu. Postupně, jak se uváděl do erotického, a tedy i tvůrčího vzrušení, rozpočítával si vždycky čas tak, aby mezi rytím a zraňováním matiční desky uplynul ten krásný oblouk, vzepnutý mezi erekcí a ejakulací. Když pracoval se satinýrkou, pomazával grafické listy svým semenem. Viskozita sexuálního něžného povlaku umazává všechny jeho grafické listy…
Jednou jsme se vydali s Vladimírkem do Mělníka na ludmilku. V kryptě katedrály Vladimír obdivoval kostnici a dvě lebky, které měly lebeční kost rozežranou syfilidou, pak Vladimír se nadchnul soutokem Labe a Vltavy, protože Vltava byla mohutnější než Labe, a byl spokojen a liboval si, ač od Mělníka by se řeka až do moře měla jmenovat Vltava, jmenuje se Labe. Pak jsme šli pěšky do Beřkovic a podle zdi blázince jsme chodili až do večera, tak ten ústav se Vladimírkovi líbil, dokonce si přál jednou tady bydlet… Pak jsme se vydali do Liběchova, kde Vladimír, ač už bylo tma, objevil pod košatým stromem u potoka sochu, která neměla hlavu. Tím jsme navázali komunikaci se sochou u Rokytky, která byla taky bezhlavá. Pak jsme si spravovali chuť po ludmilce pivem a v noci jsme vystoupili křížovou cestou k rozbořenému kostelu. Svítil měsíc, a tak z hlubokého stínu košatých stromů alejí jsme vkračovali do vápna měsíčního světla. Na kopečku u kostelíka táhl hrozný průvan, ulehli jsme do zátiší a dívali se do krajiny, krásně svítil blázinec v Beřkovicích. Pak Vladimír ohmatal vrata a tiše je otevřel. Vešli jsme do rozbitého kostelíka, dírou ve zdi svítil měsíc. Tři korouhve v objímkách u lavic. Vladimír ustlal si na oltáři, ulehl, pod hlavu si dal cihlu, ulehl jsem vedle něj, že jsem měl málo pod hlavou, Vladimír mi dal svou cihlu a hlavu si stulil a opřel pod zalomenou paži. Měsíc tak svítil do kostela, že oslňoval. Vladimír pak natáhl nohu, dotkl se špičkou boty věčného světla beze světla a rozhoupal tu dekorativní nádobu, zavěšenou na třech grošovaných řetízcích tak, že nádoba dosáhla až do toho chlórového měsíčního světla a zaplála, až oslnila… kyvadlo věčnosti vždy mizelo ve tmách jako noční pták, avšak když se objevilo ve světle měsíce, zaplála ta nádoba jako překrásný bažant, jak pták Fénix, chvíli setrval nehnutý, to když dosáhl vrcholné fáze, a gravitací a přirozeným pohybem Vladimírova střevíce se vrátil do tmy. A celý ten mechanismus, na řetízku upoutaný u stropu, něžně vrzal, jak kroužky se rzivě o sebe dřely jak plotýnky choré páteře. Vladimír měl celou noc otevřené oči, zíral na pohybující se věčné světlo beze světla, nemrkal, leželi jsme naznak jak přemyslovští králové se svými manželkami… Za úsvitu, když už bylo vidět, Vladimír usnul a blaženě se usmíval. Tak přikryti pouťovou korouhví přes prsa jsem ve světle viděl, jak na Vladimírovi leží trup svatého Václava a na mne vyšly stříbrnými a zlatými nitěmi vyšité nohy světce, který rád pil, rád hovořil se zvěří a byl ubodán vlastním bratrem, protože na celém světě vám nikdo neodpustí, že chcete žít v míru a na útraty opilství, a tedy vesmíru…