Agónie a extáze byly pro Vladimíra jedněmi a těmi samými dveřmi, kterými se vchází a odchází, neboť vejíti pro Vladimíra znamenalo smrt a odejíti život. Vladimír nebyl recesista, a proto neobracel věci na rub, ale obrácené věci obracel na líc. Čili naroditi se bylo pro Vladimíra umříti a umříti bylo naroditi se. Proto byl Vladimír náchylný na stigmata, nikoli na počest Krista otevřením ran, ale byl posetý stigmaty práce s kovy a výrazovými prostředky černého řemesla, jeho ruce i nohy byly plné zajizvených ran. Miloval tak tu svou fabriku, že kdyby ještě o trošku výše zvedl laťku své hysterie, z prstů by se mu sypaly mosazné piliny, kašlal by drobné špony a chrchlal ocelový prach… Ostatně železo a síra, mangan a uhlík, vápno a voda a ostatní minerály, které příroda přivolala ke stavbě lidského těla, při přiblížení shodných minerálů a kovů k Vladimírovu tělu, všechny ty prvky jásaly a volaly a Vladimír jen a jen sledoval jejich touhu a lásku k těm spřízněným kovům, které umírajíce vstávají z mrtvých, kolotajíce v říši metamorfóz…
Když jsem se vrátil z Paříže, tak jsem Vladimírovi několik hodin držel tiskovou konferenci o tom, co jsem viděl. Vladimír byl nadšen: no ne, doktore, ta Paříž, to musí být nádhera, skoro jako Libeň, možná skoro jako Vysočany. A když pustím fantazii z řetízku, je Paříž krásná jako Žižkov. Z toho, co jste mi povídal, jsem si znovu zamiloval Utrilla, na ty jeho zdi, ty popraskaný zdi, který dovedl tak krásně malovat, že jen je vidíte, už chcete vytáhnout ptáka a pochcat je. Jak říkám, doktore, ta Paříž musí být ale nádhera…
Vladimír ke všemu přistupoval s rituálem, sakrálně. Do práce vždycky o půl hodiny dřív, aby se zvolna připravil tak jako kněz na mši, když dostal dopis, tak nejdřív tomu nevěřil, vrátil se a znovu si pečlivě přečetl adresu. Když zjistil, že je to opravdu jemu, položil dopis na stůl. Pak si pečlivě umyl ruce a přepečlivě otevřel dopis, pak se prošel a potom teprve usedl, nasadil si brýle a zvolna přečetl, pak dopis složil a přečetl ještě jednou. A potom dopis založil do kufříku k ostatním stovkám dopisů, k ostatním tisícům psaní. Zrovna tak když psal, taky k tomu nepřistupoval jen tak. Napřed učinil zápis do deníku, potom se uchýlil do ústraní, nejraději v hospodě, když si poručil pivo, přidal k tomu ještě jeden hořčák, a když dopis měl být kromobyčejně výrazný, dal si hořčák ještě jeden. Když pak zjistil, že je ve stavu milosti, začal psát, a to to letělo, jeho psaní se podobalo roztočenému vodovodu. Když dopsal, zapálil si obřadně cigaretu, uvažoval a sledoval, co asi ten dopis vyvolá, když cítil, že ten dopis vzbudí pohoršení, dál si ještě jeden hořčák, aby měl sílu dopis zalepit a hodit do poštovní schránky. Vždycky zabubnoval na kastlík a ještě prstem hmátnul, zda dopis nejde vytáhnout. Pak druhý den odhadoval, zda už dopis došel, a v duchu vychutnával přes cizí oči a mozek, jak asi ten dopis pohoršil, zranil, někdy i potěšil. Dopisy Vladimírovy vždycky byly osobní a agresívní. Čím víc Vladimír myslel, že dopis adresáty poraní, tím většímu se těšil zdraví. Když Vladimír měl jít na návštěvu, tak se vždycky připravoval celé odpoledne, pečlivě se vykoupal, oholil, zkoumal v zrcadle, které by byly nejlepší šaty nebo svetříky. Když vystupoval po schodech nebo do domu, kam šel na návštěvu nebo byl pozván, omdlíval z představy setkání, hynul představou, co řekne… Vždycky se připravoval na setkání s kýmkoliv jako na setkání s dívkou, před kterou by se možná mohl nebo musel svléci do naha. Zrovna tak přistupoval ke své práci. Vždycky měl dokonalou přípravu, předem vymyšlené šaty nebo nahotu. Každá práce se satinýrkou byla mší, slavnostním průvodem, akademií. Katolický rituál vstoupil do Vladimíra podvědomě a nevědecky, proto jakákoliv událost s Vladimírem měla povahu a pečeť tajemství. Obřadnost však Vladimírovi dovolovala, aby ve společnosti říkal, nejen co proti ní a jednotlivým členům má, ale aby zaútočil tak, že potrefení spadli ze židle, obřadnost Vladimírovi byla zástěrkou, aby decentně vyzpovídal se ze všech svých komplexů, ze všech svých sexuálních a erotických obscénností, takže Vladimír dovedl z ničeho lidi uhranout tak jako krajta tygrovitá králíčky. Vladimír s každým ve společnosti zkraje souhlasil, každému dal za pravdu, avšak pojednou dostal sílu, praviclass="underline" Ale když dovolíte… a vzal svůj předchozí hovor do rejdu a jako při mši transsubstancioval obyčejnou oplatku a deci bílého vína ve svoje konkrétní tělo a ve svoji krev, kterou umazal přítomné, ať chtěli nebo nechtěli.
Vladimír neměl rád dialog. Měl, ale jen jeho metodu, kterak se doptat, kudyma se jde na nádraží, a tak. Pravou dialektikou rozuměl jen způsob, kterak se hádat sám se sebou a špornami protikladů se dohnat k monologu. Monolog, to bylo Vladimírovo kafe…
Vladimír nejenže přitahoval černou kroniku a lokálky všech večerníků, ale dovedl vždycky se vznášet nad událostí, kterou současně prožíval do mrtě. Jednou jsme si vyjeli do Klánovic, a když jsme kráčeli podle chat a vil, Vladimíra upoutala na řetěze přivázaná borovice, kterou chataři káceli, a ta borovice musela padnout mezi chatu a garáž. Fáze se blížila tragédii stromu, který s velkým nářkem je pilou a sekyrami sražen k zemi. Kmen připoutaný na hupcuku, kterým se přitahují v přístavech lodě k molu, už už se nakláněl, Vladimír zjitřen zíral, dělník ještě jednou, několikrát jakoby zapumpoval pákou a stoletý strom se konečně dostal do situace pádu a zvolna se řítil k zemi, avšak k hrůze všech dostal rozsochatou korunou trochu jinší směr a padl by rovnou na gráž, kterou by rozčísl k podlaze. Jeje, je! vydechli strnulí účastníci. Avšak jediný Vladimír přiskočil, několikrát zapumpoval pákou hupcuku a řetěz stáhnul kmen tak, že padl mezi garáž a chatu. Úleva vystřídala zděšení. Vladimír praviclass="underline" Pánové, v životě jsem nekácel borovici, ale jsem nástrojař v ČKD ve Vysočanech, a tím je řečeno vše! Jindy jsme si vyjeli s Vladimírem, chtěl vidět Doubravu, obec, kterou vede jediná silnice, která za vsí však končí v Labi, potom jsme na kole vyjeli do Byšiček, kde zase jediná cesta, která tam vede, objede náves a zase musíte nazpátek, protože jako v Doubravě cesta i silnice končí tady, a abyste se dostali kupředu, musíte zpět. A v těch Byšičkách jsme viděli toto: ve vratech stáli a zírali do středu dvora vesničané, na zdi seděli kluci a zírali do středu dvora, přes sousední ploty zíraly hlavy venkovanů a zíraly do centra dvora, odkud zazníval vysoký zvuk cirkulárky. Vladimír dopředu viděl, co se to asi na dvoře stalo. Vešli jsme a já jsem taky zíral jako ostatní, nemohl jsem z místa… Uprostřed dvora bzučela cirkulárka, před ní skoro klečel člověk jako kněz při mši, hlavu měl celou až ke krku ponořenou do stále se otáčející pily, která jak měla výkyv, vyřezala do krku a lebky centimetr široký zářez, stůl cirkulárky byl plný krve, která se ve slunci třpytila, ruče mrtvého ležely v té schnoucí krvi a všichni, kdo se dívali, nemohli z místa, protože ten obraz byl tak tragický a překvapivě krásný, že přisádroval a zasádroval všechny údy citlivých lidí. Jediný Vladimír přiskočil k pile, stiskl knoflík pod stolem, když se vztyčil, měl rukáv plný krve, a cirkulárčin hlas slábnul, a když cirkulárka utichla, do diváků se vrátil pohyb, ale rozcházeli se jako těžcí revmatici, jen několik odvážlivců přistoupilo k neštěstí, nad kterým se tyčila do slunce Vladimírova hlava plná sluncem zalitých kučer. Vladimír zvedl ruce do třpytu dne a zvolaclass="underline" Nedotýkat, až přijde kriminálka. Nedotýkat! Vraceli jsme se na bicyklech, Vladimírův rukáv zalitý krví se třpytil a rychle schnul na slunci, Vladimír s hlavou vztyčenou, nemrkající, rozrážel proudící vzduch, jako vždycky byl poctěn, když už se stalo neštěstí, že ho osud zatáhnul tam… Když se to dozvěděl Egon Bondy, dlouho si prohlížel své dlaně, rudnul, ale pak se ovládnuclass="underline" Já už se s váma zlobit nebudu. Já teď musím vylízt tam, kam za mnou nemůžete, kde budu nezranitelnej… do posledního patra indický filozofie, kde i nirvána je ulpívání. A protože Vladimír je schopnej všeho, tak odkopnu žebřík, abyste za mnou nemohli… ovšem ta silnice vedoucí do Doubravky a končící v řece, ta cesta do Byšiček, kde vobjede se náves a cesta dopředu je cesta zase nazpátek, tak to zajedu zkontrolovat já sám… to je moje cesta a silnice, to je cesta Egona Bondyho… Kurva fix!
Do Vladimíra se zamilovala stará paní Šulcová, která vybírala popelnice a odpadové bedny, starý papír a hadry a kovy a prodávala do sběrných surovin. Nosila černé rukavice a tvářičky měla nabarvené rumělkou, a že se nemyla, vrstvil se jí ten nátěr na tvářích, takže vrstvy se odchlipovaly jako lístkové těsto na kremrolích. Ta měla utkvělou představu, že Vladimír by mohl být knězem u adventistů. Aby si Vladimírka naklonila, tak mu chodila uklízet, jindy mu přinesla kabát po zabitém zedníkovi, kterému probodli záda, jednou přinesla šaty po zavražděném, kterého shodili do jámy s vápnem na stavbě, jindy nám přinesla láhev nevypitého likéru, a když jsme vypili ten šalvostr, tak nám řekla, že to našla v popelnici. Jednou přinesla takovou moderní sošku kočky nebo psa, ale pak Vladimírkovi pošeptala, že uvnitř je kocour, kterého betonáři z legrace hodili do tekutého betonu a vyhodili na vzduch a kocour ztuhl a umřel uvnitř tohoto betonovýho krunýře. Ale jednou po Ježíšku přišla paní Šulcová a vypravovala Vladimírovi, že do bytu vzala cikány, a ti, jak se bodali v noci, tak potmě bodli i ji, a tak teď spí raději v opuštěném magacínu, kde je šťastna, avšak že v noci jsou tam tak hladový krysy, že jí sežraly vánočku, kterou jí dal Vladimír, i když tu vánočku měla na prsou. A tak Vladimír, když se jednou večer stmívalo, koupil si vánočku a kráčel na Kotlasku. Potkali jsme Egona Bondyho na rohu ulice Na žertvách, Egon, když viděl tu vánočku, tak už mával rukou. A Vladimír mu vykládal všechno o paní Šulcové, o tom, jak vystříhal ten kabát po bodný smrtelný ráně, jak ho nalepil na plátno a chce to sukno domalovat, a pak se rozloučil s námi, že chce spát s paní Šulcovou, aby na prsou se v noci rval a zápasil s krysami o tu vánočku, že nám ráno poví, jak to dopadlo, on že, ji jen tak krysám nedá. Egon Bondy rozhrnul husté křoví kustovnice, zalezl tam; jen nohy mu koukaly, a naříkal v tom roští u trati: Jejejejejeje! Jeje! Dharmovi vandráci jsou v Praze! A já vo tom nic nevím… Jaj! Dneska se se Zbyňkem Fišerem asi pěkně vožereme! Jaj!