„Tedy přece,“ uvažoval ubohý pan Brouček, „přece! Je to nemožné – a přece! Když o tom přemýšlím, div se mi hlava nerozskočí. Ale co mé zdravé oči vidí, co mohu hmatat rukama, tomu přece musím uvěřit. Jsem tedy najednou o pár set roků zpátky. Dívám se na domy, které vlastně již dávno nestojí nebo alespoň v téhle podobě nestojí, sedím na sedátku, o kterém dobře vím, že po něm nezbylo na tomto místě ani potuchy, jsem mezi lidmi, kteří vlastně dávno již v prach a popel se proměnili a kteří se přece tamhle živi a zdrávi ve svých dávno rozpadlých a zetlelých šatech procházejí. A já sám, je-li nyní skutečně rok čtrnáct set dvacet, nemohu býti živ, poněvadž se teprve za čtyři sta a více let narodím, – a přece cítím, že jsem živ, a vím zcela určitě, že jsem včera, dne 12. července 1888, seděl u Würfla! Z takové motanice by se člověk věru zbláznil. Ale – snad jsem opravdu blázen. Snad žiju a žil jsem ustavičně za Žižkových časů a měl jsem přitom tutéž fixní ideu, z které jsem nedávno nařkl onoho člověka s lucernou, jenže obráceně: totiž utkvělou myšlenku, že žiju o pět set let později. A můj dům byl přelud, moje hospodyně přelud, Würfel přelud, všechno, všechno holá fantasie mého churavého mozku, z níž se teprve nyní probírám ve světlém okamžiku. – Ale to je zase všechno holý nesmysclass="underline" Vždyť mám přece tuhle na sobě kabát od Nerada, tady je jeho firma – a Nerad přece není husita; tuhle v kapse mám tramvajový lístek – a tramvaj máme v Praze teprve – vlastně měli jsme teprve – či vlastně budeme míti – I ďas aby už do toho —!“
A pan Brouček v zoufalé zlosti bil se pěstmi do čela, smál se křečovitě a počínal si opravdu jako šílenec.
A není divu: Vždyť autorovi samému se točí hlava z té matenice časů a duch jeho teskně hledí vstříc následujícím kapitolám, kde bude mu tančiti mečový tanec mezi přítomností a minulostí, v němž utrží leda krvavé šrámy. Ó buďte milosrdní tentokrát, vy pánové, kteří pokládáte českého spisovatele za ubohého lotra na pranýři, po němž každý smí metati úšklebky a blátem pro zábavu obecenstva, které si leda pomyslí: Dobře mu tak, – proč píše!
V
„Což tuto činíš? Kto jsi?“ zaznělo ostře nad zoufalým panem domácím.
Brouček zdvihl tupě oči a bezděky vstal. Spatřilť před sebou vysokého, statného muže pěkné, dlouhým vousem obrostlé tváře, v oděvu skutečně malebném. Měl čepici zvláštního tvaru, dlouhý modrý plášť s červenou podšívkou, vpředu rozhalený, takže bylo pod ním viděti přiléhavý černý kabátec, ozdobený uprostřed na prsou vyšitým červeným kalichem, níže cosi jako krátkou, ke kolenům splývající sukni, bílou, dole obroubenou úzkým lemem z černé kožešiny, šikmo kolem boků kovaný stříbrný pás, s kabelou, zavěšenou po pravé, a s dlouhým mečem po levé straně, konečně úzké zelené nohavice a nízké červené boty, vybíhající v ostré špičky.
„Prosím vás, řekněte mi, máme teď opravdu rok čtrnáct set dvacet?“ otázal se pan domácí místo odpovědi.
„I ovšemť,“ potvrdil muž, ohlédnuv se udiveně napravo i nalevo. „Ale koho sě tážeš kromě mne, jsa tu se mnú sám druhý?“
Panu Broučkovi nyní zasvitlo, proč se také člověk s lucernou při jeho oslovení na všechny strany ohlížel. Jest patrné, že ti nevzdělaní staří Čechové nemají o zdvořilém vykání ani potuchy. Neboť že se dostal skutečně mezi staré Čechy, o tom nemohl již pochybovati.
(Doufám, že jsem svou staročeštinou neznalce již dosti oslnil, znalce pak dosyta pozlobil, a že mi proto čtenářové dovolí, abych ostatní řeči svých Staročechů podal prostou novočeštinou, leda tu a tam některým starožitným slovem neb obratem kořeněnou.)
„A povězte – pověz mi ještě,“ ptal se dále zoufalý pan Brouček, „jsi opravdu, čím se zdáš, nejsi pouhý přelud?“
„Přelud? Nevím, co tím chceš říci. Jsem Jan řečený Domšík a říkají mi Janek od Zvonu, toť od mého domu tuto, na němž vidíš vytesaný zvon.“
Pan Brouček si pomyslil, že se pramálo hodí pro domácího pána obláčet se po rytířsku a nosit po boku takový sáhodlouhý rožeň; ale útěchou mu bylo, že se tedy setkal alespoň s pořádným člověkem, s kolegou, a ne s ledajakou nájemnickou chamradí.
Zato prohlížel si ho staročeský domácí s patrnou nedůvěrou.
„Ale kdožpak jsi ty?“ pokračoval ostře. „Jistě cizozemec jakýs – a snad —“ Oči Domšíkovy zableskly hrozivě.
„E, žádný cizozemec!“ ohradil se pan Brouček. „Jsem Čech a Pražan k tomu.“
„Lžeš. Vždyť mluvíš česky, až ohavno poslouchati, a takové šeredné pladry a hadry by nevzal na sebe poctivý Pražan.“
Pan Brouček stěží spolknul nevoli nad tím, že člověk s takovým strakatým masopustním oblekem, za který by se každý vzdělanec devatenáctého století styděl, smí tak pohrdlivě mluviti o jeho solidním, moderním šatě. Ale uznal, že musí především vyvrátit podezření staročeského kolegy, který ho snad také pokládá za špehouna. Co má říci? Kdyby řekl pravdu, odkud přichází, spatřoval by v tom onen buď nejapný šprým nebo tlachání blázna, kterého by dal zavřití do blázince, – a pan Brouček slýchal o bývalých blázincích hrozné věci. Konečně napadla mu jakás takás výmluva.
„Víte – víš, milý příteli,“ začal nejistým hlasem, „nebyl jsem dlouho v Čechách – potloukal jsem se po světě —“
„Toť jistě dávno tomu, co jsi odešel z domova?“
„I ba dávno,“ lhal pan Brouček dále. „Byl – jsem ještě malý hoch —“
„A jak se to stalo?“
„Jak? Jak? Hm – hm – Jak se to stává: komedianti – komedianti mne ukradli a odnesli.“
Pan domácí zapýřil se až do temna při té snižující lži, ke které se v okamžitém nedostatku onačejší výmluvy ve své tísni utekl.
„Světoběžníci že tě unesli? A byl jsi stále v cizině? Proč se vracíš nyní?“ zkoumal dále Janek od Zvonu.
„Proč? Inu, toť víš – zastesklo se mi na stará kolena – vždyť znáš staré přísloví: Všude dobře, doma nejlíp.“
„A mluvíš pravdu?“ zvolal Domšík, hledě mu pronikavě do očí. „Jsi tedy pravý Čech? Nejsi pytač z vojska Zikmundova?“
Místo odpovědi zdvihl pan Brouček slavně tři prsty k nebesům. Vždyť na ty dvě věci mohl přísahati s čistým svědomím.
Staročech byl patrně přesvědčen a ptal se vlídněji: „Jak se jmenuješ?“
„Matěj Brouček.“
„Brúček? Jistě přezdívka, kterou ti dali oni tuláci. Nevíš-li, jak se nazýval tvůj otec a čím byl?“
Pan Brouček musel s lítostí zapříti svého otce a na svém poctivém, váženém příjmení nechati hanu komediantské přezdívky, aby snad Jankovi nenapadlo pátrati po jeho příbuzných, z čehož by mohly nastati všelijaké zmatky.
„A přišel jsi teprve nyní do města?“ vyzvídal ještě Domšík.
„Ano, či vlastně včera —“
„Zajisté pozdě večer? Neb za světla neprošel bys v tomto oděvu do města. A jistě vešel jsi branou Koňskou nebo Svinskou?“
Pan domácí vzhlédl na tazatele, nechce-li ho snad urážeti, ale Janek od Zvonu vysvětloval vážně, že jsou obě jmenované brány nejméně střeženy, poněvadž na polední straně neleží nepřítel.
Brouček uznal v duchu blahodárnost našich nynějších komisí pro pojmenování ulic a pak zavrtala se mu do hlavy zmínka o nepříteli.
„Na té straně že neleží nepřítel?“ pravil. „Ty můj bože, což je Praha obležena?“