„Jakže? Možno-li, že nevíš o nesmírném vojsku křižáckém, sebraném ze všech národů a pronárodů světa, s nímž Zikmund již dvě neděle leží před Prahou na straně půlnoční, od hradu pražského až k Holíšovicům?!“
Nyní teprve porozuměl pan Brouček obvinění z vyzvědačství a žaloval v duchu s těžkým povzdechem: „Tak! To ještě scházelo! Není dost na tom, že mě rarach zanesl do starodávné Prahy: ještě se to muselo státi zrovna v době, kdy ji obléhá ten zlořečený Zikmund. Teď tu ke všemu zažiju bombardování a budu snad rád, najím-li se koňského masa, ne-li něčeho ještě horšího!“
Domšík zatím vysvětloval dále: „Nezavíráme sice bran, ale střežíme je pilně a v městě máme pozor na všechny lidi podezřelé, které zvláštní zřízenci k tomu ustanovení přísně zkoumají a ven vyváděti dávají. Těm bys za světla neušel. Kde jsi hospodou?“
„Nikde. Bloudil jsem celou noc po ulicích.“
„A nepotkal jsi rychtáře s konšely?“
„Jakého rychtáře? Jaké konšely?“
„Chodí s hůlkami —“
Janek od Zvonu řekl vlastně po staročesku „s holkami“, z čehož povstalo malé nedorozumění, až pak důraznějším prodloužením „s holkami“ a přidanou proměnou „s huolkami“ mravné udivení Broučkovo zažehnal.
„S hůlkami postříbřenými, které jsou znamením jejich úřadu. Věz, že máme od stara zákon: když u večer vyzvoní v rychtářův zvonec, tehdy nemá nikdo jíti bez světla ulicemi, nechce-li být jat a trestán rychtářem neb podrychtářím, který v noci se svými biřici chodí po městě. V čas potřeby provází ho také několik konšelů neb i sousedů přísežných. I nyní konají se pilně tyto noční hlídky, ač mimo to má dozor nad městem dvanácte hejtmanů, osm volených od nás Pražanů, čtyři pak od táborův a ostatních přespolních, kteřížto hejtmané řídí vojenské věci a pečují zejména o střežení bran a zdí městských. Jest věru zázrak, že jsi se v tomto podezřelém obleku nejen do města dostal, ale i celou noc chůzí po ulicích stráviti mohl, na žádnou ponůcku nebo stráž nenaraziv.“
Nyní poznal zase pan Brouček, proč noční chodec nesl lucernu a proč ihned tasil zbraň; tušilť zajisté v panu domácím, jdoucím beze světla, nějakého zákeřníka.
„Jsou to krásné poměry v té staré Praze!“ – pomyslil sobě náš hrdina. – „Sotva jsem do ní mrknul okem, a již začínám litovat každého slova, které jsem kdy řekl proti naší správě obecní. Ó zlatá Praho devatenáctého století! Když si pomyslím, že bych se měl po každé ke Kohoutovi nebo na Hradčany vlíkat s lucernou a potom každému na sebe svítit, odkud jdu a kdy se vracím domů! A kdybych ji někde ztratil, vyspal bych se v base! A pěkně by vypadaly naše živé ulice za tmy, až by se v nich kmitaly a třepetaly roje takových svatojanských mušek a bludiček!“
„A proč jsi nehledal noclehu v některé hospodě? Nemáš-li peněz?“ otázal se staročeský měšťan.
Brouček hned neodpověděl. Dotaz uvedl mu na mysl nový svízel. Měl sice v tobolce něco peněz, ale pořídí tu s nimi asi stejně jako na měsíci. Husité nebudou chtít bezpochyby také rozuměti ani němčině, ani maďarštině. A tu mu napadl zase poklad nedávno nalezený. Ach, bože, v divokém běhu od brány zapomněl docela na kontrolu ulic a kdož ví, najde-li branku s ptáky v té bohopusté míchanici a strakatině středověkých domů. A kdyby ji našel, kdož ví, dostane-li se po druhé k pokladu, jenž patrně není opuštěný a zapomenutý, nýbrž patří buď ještě králi Václavovi, který snad dosud žije, nebo jinému středověkému boháči, který ho tam ukryl v tom bouřlivém husitském čase. A konečně, co by mu bylo platno bohatství v obleženém městě, z kterého bude třeba rád, dostane-li se s holým životem. Ach, s radostí by obětoval všechny ty klenoty, aby se z divokého středověku dostal nazpět do spořádané, vzdělané Prahy moderní! Poklad krále Václava byl tedy pouhým luzným snem, který mu zazářil na okamžik jen proto, aby tím bolestnější bylo procitnutí.
Skutečná žalost zachvívala hlasem pana domácího, když konečně odpověděclass="underline" „Mám sice nějaký pakatel, ale to jsou peníze, které zde neudám. Jsem žebrák, hotový žebrák.“
„Proto tedy tvé zoufalé konání před chvílí, když jsem tě pozoroval oknem svého domu?“ pravil Domšík útrpně. „Utěš se, milý. Všakť bude lépe. Prozatím buď mým hostem.“
Pojednou se však zarazil, jako by si připomínal důležitou věc, a zvolal opět přísněji: „Ale poslouchej, Matěji, jsi podobojí?“
„Pod obojí?“ opakoval pan Brouček s podivením, nechápaje smysl otázky.
„Přijímáš pod obojí způsobou?“ doplnil Janek od Zvonu. „Pod obojí způsobou?“ opakoval znovu pan domácí a mnul si čelo; nechápalť dosud ničeho.
„Nerozumíš-li?“ zvolal onen již netrpělivě. „Tážu se, přijímáš-li také pod způsobou vína?“
„Ach, tak!“ oddechl si s úsměvem pan Brouček, domnívaje se, že konečně chápe a že dotaz Jankův souvisí s pohostinstvím dříve nabídnutým. V duchu si řekl, že je staročeská řeč náramně šroubovaná; jakých tu oklik místo krátké otázky: Piješ-li víno? Ale nahlas odpověděl vesele: „I toť se rozumí, že jsem pod obojí. Pod obojí, haha – dosti dobrý nápad! Bodejť bych nepil také víno, příteli; ale mám-li říci pravdu, dobrá chmelovina je mi přece nade všechno.“
Domšík couvl skoro leknutím a napřáhl proti němu ruku: „Ustaň, rouhavý jazyku! Chceš-li smích pobíjeti svatou věrou naší?“
Ale vtom se rozpomenul a pokračoval mírněji: „Ovšem, pravil jsi, žes od mala přebýval v cizích zemích; možná proto, že nevíš o pravdě boží mistrem Janem Husí, Jeronýmem, Jakoubkem ze Stříbra a jinými mistry nám hlásané. Ale jistě slyšel jsi, kterak oba svatí mučedníci naši ukrutně jsou upáleni v Kostnici od papeže, biskupů a jiných kněží Antikristových.“
„O tom jsem, pravda, něco slyšel a četl. Ale proč vlastně Husa upálili, to dobře nevím. Tuším, že si rozlil ocet s pány pátery. Vyskočil povídal jednou, že prý Hus byl kacíř —“
„Hus – kacíř?“ rozkřikl se Domšík, zajiskřiv divoce očima a chopiv rukojeť svého meče. „Hus, který nám kázal pravé slovo boží, který chtěl očistiti církev od všelikých bludův i mrzkých nálezkův lidských a ji navrátiti k apoštolské ryzosti prvotní, Hus, který káral pýchu, lakomství a nemravnost zlých kněží, až zuřivou jejich mstivostí křivě jest odsouzen a smrtí ohavnou usmrcen na věčnou potupu země naší a jména českého – Hus že jest kacíř, pravíš, rouhači nešlechetný?!“
Přitom dotíral prudce na Broučka, skřípaje zuby a potrhávaje rukojetí meče, že onen všecek se třesa bázlivě couval a v úzkosti koktaclass="underline" „Ale vždyť nepovídám já, že byl Hus kacíř, – povídal to jednou při pivě Vyskočil, když se dostal do hádky s Klapzubou, kterému někdy žertem říkáme husita… A Vyskočil je krejčí – má práci v semináři – toť se ví, že musí být klerikální, když je od klerik živ. Ale já nemám konečně nic proti Husovi; vždyť jsem sedal U kohouta zrovna pod jeho obrazem.“
Ačkoliv Domšík té omluvě jen zčásti rozuměl, byl hněv jeho přece ukrocen. Odtáhl ruku od meče a ptal se živě: „Chceš tedy odstoupiti bludů papeženských a státi se vyznavačem učení Husova?“
To byla choulostivá otázka. Pan Brouček v rozpacích mlčel a škrabal se za ušima. „Pěkná historie!“ pravil si v duchu. „Jaktěživ jsi se o náboženské věci hrubě nestaral a teď přicházíš do takové bryndy! Státi se husitou, děkuju pěkně. Takovým husitou, o jakých jednou žertovně mluvil pan doktor Rieger na radnici, – takovým husitou, který pronásleduje biskupy dobře pečené a šťavnatým zelím obložené, takovým jsem také z plného srdce, alespoň až do sv. Martina. Ale abych snad – tento – nějaké hlouposti s vírou – tento – proti pánům páterům – snad dokonce s nějakým takovým ohřebíkovaným cepem – děkuju pěkně. A vlastně ani dobře nevím, jaké ti lidé měli náboženství. Jenom jsem slyšel, že prý s jinověrci nedělali žádné velké orace…“ Až mu přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněl na některé historky, které o tom slyšel a četl.