„Čtyřicet roků!“ žasl host. „Ten musí přece vypadat, že by ho už ani žid nechtěl zadarmo.“
„Jest cele dobrý, skorém jako nový.“
„Jistě žertuješ? Toť by vaše sukna musila být železná a vaši krejčí by pomírali hladem.“
„Ó, naši krejčíři jsou dobře živi. Čtyřicet roků není přece mnoho. A ten oděv dlouhý čas ležel jen v truhle. Náleží k němu kukla, plášť, kabátec a nohavice. A sukni nějakou pro tebe také vyhledám —“
„Sukni?!“ zhrozil se pan Brouček. „Co ti to napadá? Snad mě nechceš přestrojit za ženskou?“
Domšík vyvalil na hosta udivením oči.
Ale ten ohrazoval se dále: „Ne, příteli, se sukní mi dej svatý pokoj! Musím-li už ze sebe dělat maškaru, bohu poručeno; ale do sukně mě nedostaneš. Vždyť bych se musel hanbou propadnout, kdyby se někdo z mých známých dověděl, že jsem já – Brouček – pražský domácí pán – chodil v sukni!!“
„Co mluvíš? Hanba že je chodit v sukni, kterou vidíš na mně a do které se odívá každý slušný muž?“
„Ah – tohle jmenujete také sukní? Já myslil, že míníš —“
„Snad ženskou sukni? Rci, kde jsi vězel ve světě, že ani nevíš o mužských sukních? Vždyť je nosí v Německu, ve Francouzsku i jinde. Pořádný člověk styděl by se chodit bez sukně, jen tak v nohavicích, jako ty!“
„No, to je pro mne skutečně nová věc, aby se někdo styděl chodit v kalhotách. Ale jaká pomoc! Musí-li to být, vezmu na sebe i to, čemu říkáte sukně, – ale řeknu ti upřímně, že se i ta mužská sukně divně na mužského hodí.“
„Nebudu se s tebou o to příti. Každý rád cizí způsob haní a svůj chválí. ‚Sobě ježek kadeřav‘, praví staré přísloví. Nechme proto marných řečí. Přinesu ti hned ony šaty. Nemáš-li také hlad a žízeň?“
„Prozatím děkuju. Chce se mi jenom spát.“
Pán domu odešel, zůstaviv hosta neveselým úvahám o tom, že bude na stará kolena chodit v maškaře. Zároveň přemáhalo jej nevyspání, namáhání a rozčilení dnešní noci tou měrou, že uprostřed svých žalostných meditací důkladně zíval. Šla mu již ze všeho hlava kolem.
Po chvilce vrátil se Domšík s šaty, a klada je na truhlu, praviclass="underline" „Myslím, že ti ten oděv dobře půjde na tělo. Jest sice trochu po stáru. Nohavice nosili tehdáž dvojí barvy; jednu budeš míti zelenou a druhou červenou —“
„I můj ty spasiteli!“ sprásknul pan Brouček ruce nad hlavou. „Uctivě děkuju. Poslyš, příteli, nejlíp bude přece, když si ty necháš svoje krásné šaty a já taky svoje.“
„Chceš-li mermomocí, budiž. Ale pravím tobě, že ve svých šatech budeš na posměch celému městu. Zvláště naši pomocníci venkovští, nepřátelé všech neobyčejných krojů jako marnosti lidské, nepěkně tě uvítají; vždyť bylo třeba přísného zákazu Žižkova, aby táboři v ulicích pražských na potkání nestříhali mužům valousy a pannám copy, ženám pak netrhali ozdobné závoje. Kromě toho víš, co jsem ti pravil o jímání podezřelých; jiné, spatří-li tě v tomto potvorném šatě, sotva dovedeš přesvědčiti jako mne, že nenáležíš k některému pronárodu z ležení Zikmundova tam za řekou.“
„I tedy – dělejte už se mnou, co chcete,“ s povzdechem oddal se Brouček svému osudu.
„Vytáhnu ti ještě okno, neb zdá mi se, že tu dusno,“ navrhnul úslužný hostitel a pošinul hořejší zalepenou okenici do výšky. Poněvadž zůstaly zároveň dveře otevřeny, octl se host, který zatím již kabát svlékl, v ostrém proudu ranního vzduchu, navzdor letní době v tuto časnou chvíli dosti svižného.
Víme, že pan Brouček v posledním čase bedlivě opatruje své zdraví, a pochopíme tudíž nevoli, s jakou zvolaclass="underline" „Pro pána, příteli, co děláš? Vždyť si mohu v tom průvanu ulovit notnou rýmu.“
„V průvanu? Co je to?“
„Můj bože – neví, co je průvan! Vždyť přece cítíš, jak to táhne.“
„Co táhne?“
„Prosím tě, netrop si ze mne šašky! Co táhne? Vzduch táhne. A fouká dnes tak čiperně, že by nebylo divu, kdybych si něco chytil.“
„Nastojte, povětří se bojíš?!“ žasl a smál se Domšík. „Co živ, nikdy jsem neslyšel, aby se kdo bál čistého božího povětří, neřku-li čerstvého ranního větříčku, který je v létě naopak velice příjemný. Ale nechceš-li, staniž se po tvém.“
A vrtě hlavou, spustil zase okenici.
Pan Brouček zatím naříkal v duchu: „Kam jsi se to dostal, Matěji! Nevědí v tom nevzdělaném století ani, co je průvan! Měl jsem již za našich časů s průvanem věčný kříž; co si teprve počnu zde? Štěstí ještě, že jsem včera nezapomněl nacpat si bavlnku do uší.“
„Dobře spi, Matěji!“ poroučel se hostitel.
„Děkuju, Janku!“ odsekl host se zvláštním důrazem na tom prostém: „Janku!“
„Jak ty mně, tak já tobě“ – hučel pro sebe, když Domšík odešel. – „Čisté mají způsoby! ‚Matěji!‘, ‚Janku!‘ Pěkné oslovení pro domácí pány! ‚Janku!‘ Našinec tak nepojmenuje rád ani koně, neřku-li majitele dvoupatrového domu. Bůh mě potrestal, že jsem chválil staré časy. Není nad naše vzdělané devatenácté století!“
V tomto mínění byl utvrzen, když si musel pracně zouvati botu o botu. „Nemají tu ani zouvák,“ bručel, – „a to potom jmenují komořicí pro hosty!“
Při zouvání shledal na jedné botě žalostný úraz. Podpatek i s kusem podešve byl napolo odtržen od svršku. Bezpochyby následek klopýtání přes kamení v podzemní chodbě a běhu po krásném husitském dláždění. Musí dát botu do správky a zatím nezbude mu, než choditi bůhví v jaké starožitné škorni!
Podíval se ještě na hodinky a shledal, že ukazují na půl druhé. Jakž by se nezbláznily, když sám čas ztratil rozum a zaběhl se o pět století nazpátek! Poněvadž v červenci slunce vychází asi o čtvrté hodině, usoudil, že bude asi půl páté.
Lehl si poloodstrojen na postel a za chvilku usnul. Poslední myšlenka, která mu divokým vírem nedávných dojmů prokmitla mozkem, bylo toužebné pomyšlení, kéž by se tak probudil na své pohodlné posteli ve své útulné ložnici a shledal, že byl celý výlet do středověku pouhým škaredým snem!
VI
Spánek asi čtyřhodinný osvěžil pana Broučka zázračně.
Bystře vyskočil z postele a rozhlížel se vůkol; zakabonil se sice, když místo přívětivých stěn své ložnice s obrazy odalisky a zálivu Neapolského spatřil pošmourné zdi středověké komnatky, ale po nějaké chvíli vpravil se do svého osudu s mužnější myslí než před usnutím.
„Dostal jsem se z měsíce nazpět,“ končil řadu úvah, kterými se hleděl potěšiti, „a dostanu se také odtud. A nějak se tou husitskou melou také protluku. Co se mi konečně může státi? Vždyť přece vím, že jsem za několik set let zase žil – či že budu za několik set let – či vlastně, že… I, nebudu si tím motat hlavu!“
Vtom padl zrak jeho na strakatinu oděvů, ležících na truhle.
„Ah, tady máme ten masopust,“ zažertoval si trpce. „Ale jaká pomoc – musíme do toho. Janek měl pravdu. Jaký kroj, tak se stroj! Podíváme se na to nadělení.“
Hrábnuv do pestré směsi, vytáhl z ní nohavice.
„A na moutě věru!“ zvolal s mrzutým smíchem. „Vskutku – jedna červená jako krev a druhá zelená jako brčál. Ajajaj! To je krása, že by člověk z kůže vyletěl! Pak říkají, že byli staří Čechové moudří a rozšafní. Tady se podívejte na tu rozšafnost! Půl zelené, půl červené! A tohle má vzít na sebe rozumný člověk a pražský měšťan. I to aby —“
Mrštil zlostně nohavicemi o podlahu.
Potom vytáhl ze strakatiny na truhle žlutý kabátec a pak něco velikého, fialového, do čeho nevěděl kudy kam. Obrátiv to několikrát bez výsledku na různé strany, odhodil záhadný šat nevrle zpět na truhlu, a chopil se zase pohozených nohavic.