Poté vzal do rukou hodinky s řetízkem a prohlížel je pozorně.
„Co jest to?“ ptal se konečně.
„Vždyť přece vidíš – hodinky.“
„Hodinky? Hodinky?“
Pan Brouček zdvihl ruce k nebesům a sklonil je potom v sepnutí tak prudkém, že mu až prsty v kloubech zapraštěly.
„Je-li možná? Ani hodinky neznáte? Prosím tě proboha, člověče: Podle čehopak poznáváš, kolik je hodin?“
„To zhruba snadně uhodnu, a chci-li míti jistotu, pohlédnu na sluneční orlojík, který jsem si pořídil ve světnici na zdi v okně, a tuto mám také orlojík sypací.“ Ukázal na přesýpací hodiny ve výklenku.
„A to máte znamenité časoměry! Ale poslyš – nevěsíš mi něco na nos? Nejde mi ani do hlavy, že by mohli lidé žíti bez hodin, bez pořádných hodin se strojem a kolečky, neboť o slunečních hodinách a té přesejpací hlouposti škoda mluvit.“
„Hodiny se strojem? Mluvíš zajisté o velkých orlojích, jaké bývají na věžích. Takové máme ovšem také: na radnici, na kostelích.“
„Tedy máte hodiny nebo – jak jim říkáte – orloje pouze na věžích? A v pokoji na stěně nic, kapesní také žádné? A což, jsi-li někde venku v polích nebo lesích, kde si nemůžeš doběhnout k nějaké věži? Tuhle přesypovací lucernu přece s sebou na cestách nenosíš – byly by to krásné kapesní hodinky!“
„V domech bys ovšem umělých orlojů se strojem našel málo, leda v některém klášteře nebo snad u některého boháče, který nelitoval nákladu na takovou vzácnou věc. Ale pro smích jest mi, co pravíš o kapesních orlojích. Obrem by musel býti a kapsář míti jako svět, kdo by chtěl nositi při sobě celý orloj se všemi hřídeli a koly i závažím!“
„Tak?! Tuhle máš celý ten orloj pohromadě se všemi kolečky – a závaží není dokonce třeba.“
Již dříve vymknul pan Brouček hodinky lehce z rukou Jankových, vida, jak neomaleně s nimi se obírá. Nyní odklopil zadní jejich příklopky a strčil mu otevřený stroj pod oči.
Staročech zahleděl se udiven do hodinkového ústrojí, a čím déle tam pohlížel, tím větší úžas jevil se na jeho tváři.
„Vpravdě!“ podivoval se. „Plno tu rozmanitých koleček a jak přeuměle uspořádaných! Kterak to všechno ku podivu útličké a drobounké! Rci, z které země přicházíš, že tam umějí robiti takové věci zázračné? Toť nepodobá se ani dílu lidskému. Nevěřím, by ruka člověčí dovedla vypilovati tyto zoubky, které sotva oko rozeznává.“
„Však mají proto hodináři lupu.“
„Lupu?“
„No, zvětšovací sklo, které ukazuje na příklad blechu tak velikou jako – nu, třeba jako dům,“ přepínal pan Brouček.
Janek od Zvonu zavrtěl hlavou a zpytavě pohleděl na něho.
„Poslouchej, hosti: Slyše tvé divné řeči a vida tento trpasličí orlojík, málem že také netuším věci nadpřirozené. Smál jsem se před chvílí, když stará Kedruta, která má hlavu plnou pohanských pověr a všude vidí přístrachy, sotva dechu popadajíc přiběhla do světnice s děsivou zvěstí, že chrlíš ze sebe dým a jiskry, dokládajíc, žes jistě kouzelník, ne-li sám nečistý duch —“
„Vaše Rekruta je hloupý strašpytel. Víš, co jsem dělal? Tohle!“
Pan Brouček vzal do úst vyhaslý zbytek doutníku a rozškrtnul sirku, aby si zapálil.
Když sirka zapraskla a plamének vyšlehl, ucouvl Domšík s leknutím a vztáhl ruce jako na obranu.
Potom zvolaclass="underline" „Co jsi učinil? Odkud přišel ten oheň?“
Brouček byl touto otázkou tak překvapen, že sirku upustil. „Dobrou noc!“ povzdechl si. „Neznají ani sirky!“
„Jest oheň v té truhličce?“ pokračoval tazatel.
„I co ti napadá!“ A pan domácí otevřel škatulku.
„Kterak jsi tedy zapálil dřívko?“
„Jednoduše tak!“ A pan Brouček rozškrtnul na škatulce novou sirku.
„Přepodivné! Rci, jak možno vytáhnouti oheň z prázdné krabičky holým dřívkem?“
„I, to je náramně přirozená věc – hmhm —“ Pan domácí uvázl v rozpacích. Z dlouhé chvíle čítal často nápis na škatulkách švédských sirek a kdosi mu vyložil, že „utan svafvel och fosfor“ znamená „bez fosforu a síry“. Z čeho jiného se však zapalují, nemohl si nyní vysvětlit sám.
„A z čeho pochází ten smrdutý kouř?“ vyzvídal Staročech dále. „Zdali z těch dřívek?“
„I toto! Tuhle z doutníku.“
„A proč pálíš takové šeredné koření?“
Pan Brouček poznal, že staří Čechové ani o tabáku nevědí a že by jim těžko vysvětlil, proč kouří, zvláště takovou sortu. Vždyť někdy sám nepochopoval, proč tak vlastně činí. Raději tedy mlčel.
„Divím se, jak můžeš strkati do úst ohavnost takovou! Dým tento vpravdě peklem zapáchá, že mi v něm již nevolno —“
Při těch slovech otevřel Domšík dveře dokořán a pokračoval vážně: „Vím, že vtip lidský mnohé divné věci vymyslil a snad ještě divnějších vymyslí, i kárám ty, kdož nemohouce vystihnouti věc nějakou, volají: Čáry a kouzla! Ale nechci příti, že druhdy dějí se i věci nadpřirozené působením ďábelským. Byl jsi mezi lidmi toulavými, kteří rádi se obírají rozličnými poboňky, a možná, že tě naučili též umění černému –“
„Snad bys nevěřil v našem osvíceném —“, ‚Pěkně osvíceném!‘ rozpomenul se hned pan Brouček a začal svou obranu jinak: „Ale vždyť jsem ty sirky sám nedělal, vždyť jsem je koupil!“
„Nechťsi jen koupil, však nedobře činíš, zabývaje se věcmi takovými. Já ti věřím, že nemáš co činiti s čarodějstvím, a možná, že jsou tyto věci pouhé kejkle, na oklamání lidí chytře smyšlené. Ale jiní snadně by soudili jinak a zlým bys toho zažil. Na kouzelnictví jest pokuta upálení za živa. Proto uposlechni mé rady a odhoď od sebe to pekelné koření i kouzelnou skříňku!“
„I s radostí – je beztoho už prázdná.“ A host vyhodil škatulku i doutník otevřenými dveřmi, huče pro sebe: „Ta středověká pověrčivost je věru nakažlivá – bůh ví, že jsem sám už dostával strach z těch ubohých Säkerhets Tändstickor!“
„A nyní se ustroj i v ostatní roucha,“ pobízel jej hostitel.
„Byl bych to již udělal, kdybych věděl, jak do nich. Pověz mi ku příkladu, co s touhle fialovou plandou?“
„To jest klok,“ vysvětloval s úsměvem Janek od Zvonu. „Ale tím zahalíš se až naposled.“
S pomocí jeho připevnil si pan domácí ke kabátci objemný kapsář, oblékl se v blankytnou sukni, opásal se kovovým pásem s přivěšenou tobolkou a vzal na všeckno podivný plášť, který Janek pojmenoval klokem. Při každém kusu poctil v duchu staročeské krejčí ironickou gratulací a nakonec uložil pečlivě do kapsáře a tobolky drahocenné drobné relikvie devatenáctého věku.
Ale na truhle zbylo ještě něco hnědého, soukenného, čehož účel nemohl naprosto uhodnouti.
„To je snad zástěra k té sukni, co?“ tázal se sarkasticky.
Janek od Zvonu srdečně se rozesmál.
„Ale vždyť je to kukla. Pohleď!“ A vzav hnědou látku z rukou hostových, upravil si ji na hlavě tím způsobem, že z ní vyhlédal pouze jeho smějící se obličej.
Pan Brouček dal se také do smíchu, jenže trochu kyselého.
„Moc krásné!“ chválil ironicky. „Člověk z toho kouká jako kvočna z kukaně. Takový čepec se docela hodí k té babské sukni s kapsářem.“
„Alespoň budeš míti hlavu ochráněnu proti čerstvému povětří, jehož se tak bojíš,“ mínil hostitel s úsměvem, připevňuje kuklu na hlavu pana Broučka, jehož obličej se v ní pýřil studem a zlostí.
„Ale hle, na obuv jsme zapomněli!“ zvolal ještě Domšík, přelétnuv ustrojeného zkoumavým pohledem od hlavy k noze.