„Chtěl jsem právě poslat Redutu k obuvníkovi, aby mi tohle narychlo sešil,“ oznamoval Brouček, ukazuje roztrženou botu.
Domšík prohlásil, že správka sotva dnes bude hotova, tím méně, jelikož i řemeslníci v tuto dobu spíše zbraně než díla si hledí; ale napadlo mu, že má zde v komoře za truhlou také jedny zděděné škorně, které by se snad Broučkovi hodily.
Tento změřil plachým pohledem starožitné boty, jež Domšík z úkrytu vytáhl. Měly náramně dlouhé špičky a byly také dvojí barvy: k červené nohavici zelená a k zelené červená.
Staročech doporučil je slovy: „Vše vhod dobro, praví staré přísloví. Nedbej, že jsou po starém způsobu. Dříve nosívali z marnivosti světské takové předlouhé špičky, a slyšel jsem, že před lety na hradě Košťálu v Litoměřicku hrom rytíři a jeho manželce do střevíců uhodil a ty dlouhé nosce jim urazil.“
„Měl by uhoditi do všeho!“ pomyslil si pan Brouček, a vida nezbytí, navlékl starodávnou obuv.
„Nyní jsi přece člověku podoben,“ pravil s uspokojením hostitel. „Zbývá ti jedno vybrati sobě některou zbraň, kterými jsem hojně zásoben.“
„I, se zbraní mi dej svatý pokoj! Kdybych stál o vojenskou marnost a parádu, mohl jsem se dáti dávno k městským ostrostřelcům nebo granátníkům.“
„Však my nenosíme zbraní pro marnost, než z potřeby.“
„Z jaké potřeby? Proboha, snad že nejste jisti jeden před druhým? Copak je tu v Praze tak nebezpečno, že se neodvažujete ani ve dne neozbrojeni na ulici? Což nemáte policii, která by chránila pokojného občana proti lotrovině?“
„O lotry neběží. Zdali jsem ti nepravil, že Zikmund s vojskem svým leží před městem?“
„Ah, zapomněl jsem na to zpropadené obležení. Je to náramně smutná věc, ale zbraň by mi při tom ďasa pomohla. Takovým bláhovcem nebudu, abych se postavil proti vojsku, a pokojného člověka nechají snad také s pokojem; ne-li, bránit se nebudu, poněvadž bych nic nepořídil a darmo vojáky ještě více podráždil. To poručím raději duši pánu bohu a nechám se rozsekat.“
„Co pravíš? Zajisté žertuješ. Nevěřím, by který muž tak hanebně smýšlel a sám hanbu svou vyznával. Nebyl bys hoden ani té sukně ženské, proti které jsi se tak bránil. Možno-li, že bys, muž jsa a zdravé maje paže, bez obrany jako skot schýlil šíji pod meč vrahův? Nikoli. Zmužile půjdeš s námi v boj proti žoldnéřům Zikmundovým.“
„Ale dovol, co je mně po Zikmundovi? Máte-li vy s ním něco, vyřiďte si to sami a nechte na pokoji člověka, kterého se ta záležitost pranic netýká. Já jsem tu cizinec a přicházím do té celé ošklivé věci jako Pilát do Kréda.“
Domšík prudce ustoupil, a měře hosta plamenným pohledem, zvolal hněvivě: „Ha, tedy jsi přece lhal, vydávaje se za pravého Čecha! Křivě jsi přísahal! Hle, Zikmund nešlechetný, syn nehodný přeslavné paměti krále Karla, tak zapomněl se na svém rodu a své cti, že sebral ohromné vojsko cizozemců proti vlastnímu lidu svému a jako katan zpupného Říma přichází sem, aby ohněm a mečem vyplenil víru naši, rozšlapal práva naše, vydal nás na potupu celému světu a touž nectnou pravicí, která zrádně vydala plamenům svatého mistra našeho, ne jako laskavý vládce, než jako zuřivý tyran mocí sobě vložil na mrzké čelo velebnou korunu svatováclavskou: který tu věrný syn té země nezahořel by spravedlivým hněvem a nevytrhl meč na odvrácení té zhouby a potupy, který pravý Čech mohl by říci, že není jeho ta pře, a sloze ruce v klín lhostejně přihlížeti, ani jeho bratří radostně nasazují statky a hrdla v boji nerovném a rozhodném! Již poznávám, že přijal jsem zrádce pod střechu svou.“
Ustrašený pan Brouček zakoktal; „Ale co ti napadá? Vždyť jsem také Čech a nemám nic proti vlastencům; sám jsem vystřílel hezkých pár krejcarů národním střelcem… Je-li pravda, že je ten Zikmund takový darebný člověk, jak povídáš, přeju mu ze srdce, aby dostal pořádný výprask.“
„Ovšem, tvoje nevědomost je ti omluvou,“ přiznal Staročech. „Zapomněl jsem zase, že nevíš, co se děje v Čechách. Nuže, nyní znáš naši při a budeš s námi státi ve svatém boji.“
„Ale – milý příteli, copak vám budu platen? Jsem starý chlap a neumím se zbraní zacházet. Ani za mladých let mě při odvodu nechtěli, že jsem ploskonohý, že mám tlustý krk a bůhvíco ještě. Mnoho byste si na mně nechytli a velkou parádu bych vám také nedělal. A vůbec se divím, že nutíte také civilisty do zbraní; k čemupak máte řádné vojsko?“
„Mluvíš-li o najatých žoldnéřích, těch nemáme. My sami jsme vojsko. Všickni věrní pražští měšťané, řemeslníci, podruzi, bohatí i chudí, mladí i staří, kdo zbraň unésti může, všickni jsme vzhůru na obranu svého města, kalicha, cti a svobod země České. A z venkova přichvátali nám na pomoc táboři, Žatečtí, Lounští, Slánští a jiní, tisíce lidu selského, pobivše železem své cepy a vyměnivše své otky za šípy a sudlice; i ženy a panny spěchají s nimi srdnatě v boj, ba i pacholata malá, jejichž ruka sotva kamenem umí loučiti – všickni jsouce hotovi raději položiti život svůj než poddati se nepříteli. A ty, muž silný a zdravý, chtěl bys zbaběle boji se vyhnouti?“
Tato řeč Domšíkova zadala panu domácímu novou ránu.
„Do horšího už jsem se nemohl dostat!“ – hořekoval v duchu. – „Myslil jsem, že vedou řádnou vojnu a oni zatím dělají jen revoluci. Broučku, Broučku, ani v nejošklivějším snu ti nikdy nepřišlo na mysl, že se jednou dostaneš mezi povstalce! Arci, dlouho ta rebelie asi nepotrvá. Dopadne to jako v roce osmačtyřicátém. Až jim vojsko rozstřílí několik barikád, rozutíkají se do všech konců a ty venkovské gardy nejdřív. A pak začne vojenský soud pracovat olovem a oprátkou… Co si mám počít! Řeknu-li „ne“, dost možná, že mě ten zhorka nakvašený Janek přece probodne. A kdybych i zdráv odtud vyšel, dole na náměstí mě očekává sotva něco lepšího.“
Tanula mu sice na mysli Svinská brána, za níž neleží vojsko, že by tudy mohl upláchnouti do Nuslí nebo do Vršovic a tam počkati, až bude povstání potlačeno; ale pochyboval, že by ve svém obleku z města vyvázl, – zajisté by ho cestou někde zadrželi a snad utloukli jako domnělého cizáka a nepřítele. A konečně, kdož ví, jak teprve vypadá staročeský venkov!
S těžkým srdcem rozhodl se tedy, že prozatím Domšíkovi naoko vyhoví a vyčká vhodnou příležitost, aby se mu nějak vysmekl z klepet, než boj skutečně začne. Pravil tedy s líčenou zmužilostí: „Když jdete všichni, nezůstanu přece sám za pecí!“
„Takové slovo muži sluší,“ řekl Staročech usmířen. „Ale slyš! Není radno ni v žertu mluviti u nás ony zbabělé řeči, které jsi prve mluvil; snadno bys za ně utržil ránu železným cepem. – Nyní pojď se mnou do světnice, kde moje žena s dcerou uchystaly snídaní nebo spíše již malý oběd, neb za nynější doby vycházejíce z domu nikdy nevíme, kdy se zase vrátíme.“
Host byl tomuto obratu od vojenských věcí ke kuchyňským velmi povděčen. Byl již notně vyhladovělý. Šel tedy chutě za hostitelem, hrubě si ani nevšímaje, jak špatně se mu kráčelo v těsných nohavicích a předlouhých škorních.
Byl zvědav na staročeskou kuchyni. Dle dosavadních zkušeností ve středověku neočekával příliš jemné a vybrané přípravy; ale zato nadál se jadrné podstatnosti, ke které mu již kuchař hlad přidá všeho žádoucího koření.
Poněkud ho jen tísnila myšlenka na představení dámám: nechť cokoli řeknou spanilé čtenářky, zatajiti nemohu, že panu Broučkovi bývá všude jinde volněji než v dámské společnosti.
VII
Vstup našeho hrdiny do staročeského salonu nebyl příliš důstojný, zakopl totiž o práh a upadl přes dlouhé špičky svých škorní, při čemž se zároveň zamotal do řasnatého kloku tak, že by se byl bez pomoci Jankovy sotva zase dostal na nohy.