Všecek hoře ve tváři, škubal kuklou, která se mu pádem svezla až na ústa, a jen jako v mlhách spatřil před sebou dva příjemné ženské obličeje.
Také z jejich středověké úpravy zachytil prozatím toliko neurčitý dojem malebnosti a z libozvučné staročeštiny obou vyrozuměl jediné, že jest ze srdce vítán, načež uznal za svou povinnost, zkusiti se v galantní pokloně a zamumlati: „Ruku líbám, milostpaní!“ a „Má úcta, slečno!“
„Co mluvíš o milosti a proč se klaníš, jako bys před kněžnami stál?“ pokáral ho vlídně Janek od Zvonu. „Vždyť tu jen moje žena Mandalena a moje dcera Kunhuta, jíž říkáme krátce Kunka. Stiskni přátelské pravice, které ti podávají, a buď mezi námi jako ve vlastní rodině.“
Pan Brouček stiskl rozpačitě ruce staročeských dam a byl rád, když se vzdálily ze světnice, aby vykonaly poslední přípravy k ranému obědu.
Teprve nyní rozhlédl se volně po světnici a shrnul již po chvilce výsledky svého pozorování v úsudek, že není nemístnou skromností, nazývá-li Domšík svůj parádní pokoj (neboť do takového zajisté uvedl hosta ke stolování) prostě světnicí. Byla sice poněkud prostrannější nežli komořice, ale stejně skoupě osvětlená a rovněž jen cihlami čtyř– a osmihrannými dlážděná; kolkolem podél šedých stěn, tu a tam pestře tkanými látkami obvěšených, táhly se prosté dřevěné lavice, jako nyní jen někde v selských jizbách nebo venkovských hospůdkách; v jednom koutě stál při nich stejně prostý dřevěný stůl bez židlic, v jiném ohromná kachlová kamna podivné podoby; ostatní nábytek skládal se z malovaných truhel a nemotorné almary; na polici leskly se cínové mísy a rozmanité číše; z malé zavírací almárky ve zdi, kteráž byla právě otevřena, vyhledalo několik starožitných knih v tlustých kožených deskách a s kováním. Dodáme-li, že světnice byla nepravidelná, plna koutů a výklenků, že skrovný nábytek v ní byl ledabylo, nesouměrně rozestaven a každý skoro kus jiné, k tomu živé barvy, takže dohromady činily dojem velmi pestrý, – tož zajisté přisvědčí čtenář panu Broučkovi, že salon Janka od Zvonu mnohem spíše se podobal starosvětské selské jizbě než modernímu městskému pokoji.
Ovšem byly tu i věci, o kterých se ani naší selské světnici nikdy nesnívá: okna, umístěná ve hlubokých, po dvou stranách sedátky opatřených výklencích, nebyla zasklena tabulemi, nýbrž množstvím různobarvých sklených koleček, olovem spojených, jaké nyní vídáme leda v kostelích, a po stěnách byly zase tu a tam rozvěšeny jako ve zbrojnici divné, rozmanité zbraně a kusy brnění, k nimž se družil i veliký malovaný štít, postavený v jednom koutě. Pravda také, že zařízení světnice, ač hostu z devatenáctého století pramálo imponovalo, přece zevrubnější jeho prohlídce všude jevilo snahu po okrase, někde i skvostnosti. Již sama cihlová podlaha byla sem tam posypána čerstvým kvítím, které vydávalo příjemnou vůni; pestrá ozdoba květů a ptáků byla vetkána do koberců na stěnách a namalována na jedné truhle, kdežto ostatní – jedinou jen barvou, ač každá jinou, natřené – měly alespoň pěkně propletené a všelijak okrášlené kování; almara a trnož prostého stolu byly divně, ale pěkně vyřezávané; a mohutná kamna, sice bez glazury, ale rozličnými barevnými hlinkami vypestřená, vypadala skoro jako malý hrad, jsouce na vrcholu korunována ozdobným cimbuřím.
Domšík vida pozornost, jakou host výtvoru staročeského hrnčířství věnuje, vysvětlil mu, že dal na místě dřívějšího začazeného krbu za pěkný peníz postaviti tato kamna, která nyní mnoho přicházejí do obyčeje.
„I tato skleněná kolečka dal jsem sobě vsaditi do oken,“ dodal s patrnou chloubou.
„Hezká jsou,“ pochválil nucené Brouček; „jenže to vypadá trochu jako v kostele.“
„Ovšem, bývala dříve skleněná okna toliko v kostelích,“ pravil hostitel; „ale v nynější době někteří bohatší měšťané, nelitujíce velikého nákladu, pořizují sobě tuto drahocennou okrasu i ve světnicích.“
„Sklo – sklo že je drahocenné?“ žasl host. „Skleněná okna že si pořizují u vás jen boháči? Můj bože, copak dávají ostatní do oken?“
„Soudím podlé tvé řeči, že jsi byl v nějakých dalekých zemích, kde je sklo lacinější a proto skleněná okna v obyčeji; u nás však i v sousedních zemích nespatřil jsi donedávna v oknech domů ničeho kromě blan a mázder, pergamenu, plátna nebo rohoviny a dosud shledáš oken z drahých skelných koleček jen pořídku. Já sice nejsem veliký boháč, ale krásná tato vzácnost zalíbila se mi tou měrou, že jsem nelitoval obětovati pěknou částku svého statečku na skleněná okna ve světnici.“
Pan Brouček si umínil, že se nebude již ničemu diviti; proto zavrtěl jen hlavou a prohodiclass="underline" „Ale copak jsou platný v okně neprůhledné blány a mázdry? Vždyť i těmihle slepenými střípky těžko rozeznáš, co se děje na ulici.“
„Chci-li to zevrubně viděti, otevru prostě okno,“ odpověděl Domšík a skutečně tak učinil.
Host byl nemálo překvapen divadlem, které se mu otevřeným oknem naskytlo. Spatřil pod sebou Staroměstské náměstí s těmi divnými domy, které si prohlížel již za úsvitu; ale nyní bylo širé prostranství mezi těmito domy všecko naplněno hustými zástupy lidu, valnou většinou ozbrojeného, jehož rozmanité oděvy slévaly se v takovou strakatinu živých barev, že z ní až oči přecházely. Ve směsi malebných rouch a různotvárných klobouků i čepic blýskaly se na slunci též okrouhlé přilby, pancíře, drátěné a šupinaté brnění, malované štíty, jakož i nesčíslné zbraně: jilce mečů, sekery, kování samostřílů, hřebíky okovaných cepů, bodliny těžkých palcátů. Nad hlavami pak trčelo do vzduchu množství dlouhých oštěpů a tu a tam vlály korouhve pestré nebo černé s červeným kalichem. Na jednom místě, kde bylo viděti uprostřed zástupu černé řízy a bílé komže kněžské, vznášel se do výše na tenké dlouhé holi zářivý terč, obklopený kolem dokola lesklými paprskovitými cípy, že se podobal obrovské slunečnici. A živé to moře vlnilo se a vířilo, šumělo a hučelo: sterohlasý hovor a křik splýval s řinčením zbraní a hřmotem kroků v temnou vřavu, z níž chvílemi zřetelně vyráželo některé pronikavé nebo hřímavé zvolání.
Hostu šla z toho všeho hlava kolem a před očima dělaly se mu mžitky.
„Hle, vojsko naše,“ pravil pán domu, ukazuje jaksi pyšně dolů, „ozbrojené měšťanstvo pražské a pomocný venkovský lid. Vpravdě však toliko část našeho vojska; ostatek jest v ulicích, u bran i na zdech městských a Žižka s tábory stojí na hoře Vítkově, aby Zikmund nemohl tam se usaditi a tudy Prahu, vojskem křižáckým a královskými posádkami na hradě pražském i na Vyšehradě se tří stran již sevřenou, cele obklíčiti. Medle rci, hledí-li tento lid, jako by se bál jeho křižáckých rot?“
Host musel mlčky doznati, že ti lidé dole nevypadají jako bázlivci, ba přiznal se v duchu i sobě, že naopak nahánějí – alespoň jemu – důkladný respekt. Ale pak si v myšlenkách dodal, že arci svým divokým revolucionářským vzezřením a těmi šerednými zbraněmi mohou zastrašiti civilistu, ale nikoli řádné vojsko. Jen počkejme, až se proti nim zablesknou bodáky a zabouchají děla, ďasa pak pořídí s tím starým železným hamparátím, s těmi ponocenskými píkami a selskými cepy. Vždyť vidíš na první pohled, že je to všelijaká sebranka, která nemá snad o disciplině a vojenském držení ani potuchy. Ani tři nestojí tam v řadě, každý klátí rukama, jak mu libo, a vypíná třeba břicho místo prsou. Tamhle má jeden dokonce hrb jako chalupu na zádech a tuhle belhá s píkou šedivý dědek – to snad bude i naše domobrana vypadat onačeji! Vtom napadlo panu Broučkovi, že by mohl vlastně vědět, kterak to povstání proti králi Zikmundovi skončí. Mohl by se toho dočísti v každém českém dějepise. Jenže dějepisu zde nemá a v paměti své nalézá jen velmi povrchní a neurčitá data, z nichž podobá se jistotě jen to jediné, že slepý vůdce táboritů mnohokrát Němcům naklepal a sám nikým nebyl poražen. Ale zároveň mu přišla na mysl historka, kterak prý Žižka jednou, octnuv se v úzkých na nějaké hoře, podkovy koňům obráceně přikovati dal a za tmy unikl nepřátelům, kteří ho pak ani po stopách jeho koňstva stíhati nemohli. Kdož ví, nebylo-li to právě na té Vítkově hoře, neupláchne–li Žižka se svými tábory chytře Zikmundovi a nezůstaví-li Prahu samé sobě, které pak vojsko křižácké hračkou dobude?! Pan Brouček nyní velice žehral, že nedostalo se mu ve škole řádného poučení o domácích dějinách, a přísahal si, vrátí-li se nazpět do devatenáctého století, že popíchne Klapzubu k uveřejnění Zaslána v novinách, jímž vyzve český poslanecký klub, aby vpravil do nového liechtensteinského zákona školského odstavec, že na českých školách má se vyučovati zvlášť důkladně dějinám husitským.