„Dobré chutnání přeju,“ pronesl sedaje.
Ostatní pohlédli naň, jako by dobře nerozuměli, a Domšík pravil s úsměvem: „O naši chuť neměj starostí; jen bude-li tobě chutnat.“
„Tuto jest okřín s polévkou,“ ukazovala domácí paní. „Však naliju ti raději sama.“
„Ó děkuju,“ šeptal pan Brouček, ochotně dopouštěje, aby mu nalila vrchovatý talíř polévky, jejíž vůně se mu slibně zamlouvala.
„V cizině jsi zajisté uvykl jídati z taléře,“ soudil Domšík. „U nás dosud mnozí jídají z okřínů a za dřívějších dob masité pokrmy kladli prostě i na pečené placky.“
Host pustil se do silné polévky a shledal, že má chuť sice trochu nezvyklou, ale výbornou. Litoval jenom nepraktického tvaru lžíce, který mu jedení nemálo ztěžoval.
„Nuže, chutnala ti, milý hosti?“ tázala se Mandalena, když dojedl. „Chceš-li, naliju ti ještě jednou.“
„Ó děkuju. Je znamenitá!“
Pan Brouček vyprázdnil i druhý vrchovatý talíř s plnou chutí. Rozehřáté tváře leskly se mu krůpějemi potu a libým uspokojením.
Postrádal nyní jedině ubrousku. Byl z devatenáctého století zvyklý uvázat si po každé před jídlem pečlivě kolem krku čistý ubrousek s cípy trčícími vzadu v podobě velikých bílých uší a tato stolní toaleta bývala nejmilejším jeho výkonem. Zde však neměl ani, čím si otříti ústa. Tu zahlédl, kterak hostitel k dolejšímu, kolem stolu obvěšenému ubrusu se nahnul a v jeho záhybech rty sobě osušil.
„Ah, takové to je!“ řekl si host s úsměvem. „Nedělají tu velkých okolků. Nuže, nebudu se také ostýchat.“
A pomohl si stejným způsobem.
Hůře bylo s pečenými a již rozkrájenými kuřaty, která následovala. Domšík pobídl hosta, aby si bral. Ten přitáhl lehce k svému talíři jeden z obou nožů na ubruse ležících a dával pohledem, pátravě po stole těkajícím, na srozuměnou, že přece nemůže hrábnouti do mísy rukou. Ale hostitelé se nedovtipovali. Nezbylo mu tedy než přímo požádati: „Prosil bych o vidličku —“
„Vidličku?“ opáčil Domšík s podivením. „Kunko, přines hostu z kuchyně vidlici! Proč váháš? Přines ji, an si toho přeje.“
Dívka přinesla něco, co se mohlo spíše nazývati vidlemi.
„Děkuju,“ pronesl ze zdvořilého zvyku host, ale s úžasem bral do ruky mohutné, těžké držadlo, z něhož vybíhaly dvě dlouhé, silné, železné vidlice.
„Tyť ustavičně prosíš a děkuješ jako žebrák,“ pokáral ho vlídně Janek od Zvonu. „Jsi naším hostem a vším, čeho si přeješ, posloužíme ti ze srdce rádi. Nepros tedy a neděkuj za každou malichernost.“
„Prosím,“ zašeptal nenapravitelný host, v rozpacích otáčeje nestvůrný nástroj.
Ohromná vidlička rozkračovala se nad mísou jako Kolos rhodský a chvíli trvalo, než zachytila jednou nohou nemotorně křídlo kuřátka. A pak zase křepčila na talíři tak nejapné, že byla obava, aby si pan Brouček nevypíchl oči.
Cítil, že zraky ostatních s podivením na něm spočívají, a stával se tím nemotornějším, když tu zpozoroval, kterak Domšík druhé křídlo prostě rukou z mísy vylovil a také jen pomocí rukou a zubů obírati počal.
„A pro pána krále!“ – rozbřesklo se mu v hlavě – „jedí holýma rukama jako divoši! Tohle je patrně jen veliká kuchyňská vidlička pro napichování a rozkrajování celé pečeně. – U stolu slouží jim místo vidliček prsty! – To je přece trochu mnoho. Ačkoliv – jinak – alespoň při kuřeti – je to skorem praktičtější než se párat s vidličkou a nožem, které beztoho člověk, je-li pozván do nějaké škrobené společnosti, při nynější převrácené módě neví, jak vzít do ruky.“
Odloživ nemotornou vidlici, činil jako hostitel a shledal, že výtečně pečené kuře husitských dob chutná právě tak dobře jako moderní, třebaže bylo jedeno bez vidličky.
Vtom pootevřely se s vrzotem dveře a jimi vztáhly se do světnice dvě vyzáblé, žluté ruce s velikým džbánem. Postavivše jej na podlahu, rychle opět zmizely.
„Viz, jaký strach má z tebe naše Kedruta!“ zvolal Domšík a ostatní smáli se s ním. „Musíme si posluhovat sami.“
„Hloupá baba!“ poctil ji potichu pan Brouček.
Pán domu nalil do dvou pohárů a vybídl hosta: „Ve jméno boží, připijme si na zdraví, milý Matěji!“
Pan Brouček přiťukl si, ale nenapil se jen tak ledabylo. Vždyť byl to okamžik předůležitý. S radostí přijal zvěst dříve, že mají středověcí Čechové také pivo, ale zbyla ještě závažná otázka, jaké. Nejsou-li to nějaké starodávné kalné patoky. Pil tedy s pozorností a rozvážností, příslušící tomu důležitému okamžiku. Ze zvyku otřel nejprve okraj poháru, pohladil nádobu a vznesl ji proti světlu; ale poněvadž byl pohár neprůhledný, postavil jej zase, učinil dnem jeho po stole kruhovitý pohyb a zdvihl jej teprve k pití; pil s okem přimhouřeným, zvolna, maje v obličeji výraz vážné soustředěnosti a napjaté zkoumavosti; po prvním doušku učinil malou přestávku, v níž držel pohár trochu od úst, a zavřev oči docela, okazoval v nepohnuté tváři tajemnou hloubavost sfingy; tak setrval několik okamžiků a pak napil se po druhé, po čemž pootevřely se již oči a na líci zjevil se mnohoslibný zásvit; hned nato přisadil pohár do třetice k ústům a pil, pil nyní bez přetržení, zdvíhaje nádobu i hlavu výše a výše, až obrátil se pohár dnem vzhůru a hlava co nejdále nazad, oči pak jako ve zbožném vytržení k nebesům, že bylo viděti skoro jen bělmo jejich. Konečně postavil prázdnou číši rázně na stůl, přejel si rukou žaludek, chvilku obracel jazyk v ústech, zamlaskal rty, a upíraje na Janka od Zvonu nadšený pohled, ulevil si táhlým: „Ááááá! To je pivko! Všechna čest a sláva! Ten váš pekelný sládek vaří opravdu čertovsky řízný nápoj.“ A znovu pomlaskával jazykem a rty.
Ostatní stopovali jeho složitý pijácký výkon s úsměvem a Janek prohodil nyní žertovně: „Těší mne, že ti chutná. Ale slyš, tyť bys dobře se hodil za koštéře.“
„Za koštéře? Copak je to?“ ptal se Brouček.
„Kdo se živí tím, že vinárníkům vína okouší.“
„A to je znamenitá živnost! Ale bezpochyby jen žertuješ?“
„Nežertuji. Vždyť jeden můj strýc jest koštéřem vín a živí se tím velmi dobře. Žertem říkáme, že nosí štít svého řemesla na obličeji, čemuž bys porozuměl, spatře barvu jeho tváří a nosu. Avšak jest k umění tomu potřebí velmi citlivého jazyka a nemalé zkušenosti.“
„A jsou také koštéři piv?“
„Nejsou. Piva nejsou tak vzácná ni rozmanitá a dovede je rozeznati každý.“
Pan Brouček neřekl nic, ale pomyslil si, že se Janek náramně mýlí. Byl nyní v náladě skoro výtečné. V uchu zvonil mu stále refrén „Kde se pivo vaří, tam se dobře daří“ a v myšlenkách si pravil, že by si již ani nezoufal, kdyby mu třeba bylo souzeno, aby v tom patnáctém století nadobro uvízl. Arci, musel by si zvykat na mnohé nepohodlí a zvláště to povstání proti Zikmundovi je prožluklá věc; ale každá vojna má svůj konec a v pokoji by se tu snad přece nežilo špatně. Pivo znamenité, kuchyň dobrá, kuře za půl groše – toť by se mohl míti jako prelát. Zejména kdyby mu neušel poklad krále Václava! Ale i bez toho by se nějak uživil, zvláště při té báječné láci. Mohl by si třeba zaříditi koštéřství piv – však by starým Čechům ukázal, jaký rozdíl je také mezi pivem a pivem a k jaké citlivosti může i v tom směru jazyk cvičený vyspěti. A v nejhorším případu dá se třeba i na koštéřství vín. Ve vínech se sice příliš nezná a je trochu stár; ale snad není přece zmeškáno a při pilném cviku mohl by za půl roku dostati za vyučenou. Provozoval by to řemeslo opravdu s chutí a možná, že by si za několik let vydělal na nějaký domek nebo by se mohl také do některého přiže –