Darmo nařídil spravedlivý císař Karel, že na soudech městských má se jednati česky a že pouzí Němci příště konšely býti nesmějí; Němci dovedli zmařiti toto nařízení, ani do knih svých městských jeho nezapsavše. Ještě před osmi lety byli konšelé téměř samí Němci a měli smělosti dostatek protiviti se pomocí najatých oděnců německých náboženským snahám českého obyvatelstva, avšak již marně. Dali sice v bouři pro odpustky stíti tři české jinochy, ale rozhořčení lidu odstrašilo je od jiných činů násilných a také útok jejich na Husa i na Betlem zůstal planým náběhem. Důrazné pak stížnosti obyvatelstva českého pohnuly krále Václava, že rozkázal, aby příště polovice konšelů byli Čechové, polovice Němci. Ale tu ještě podrželi němečtí konšelové tolik moci, že mohli jedva dvě neděle potom zchladiti své záští na dvou nejhorlivějších vůdcích českého měšťanstva, vydavše katu mého otce nebožce a —“
Nedokončil, poněvadž pan Brouček leknutím upustil lžíci s chutnou lososí šalší na podlahu.
„Jakže? Tvůj otec byl – byl odpraven?“ vyrazil ze sebe.
„Byl z rozkazu konšelů před sedmi lety sťat spolu s Čeňkem kraječem.
„A to jsem se dostal do pěkné rodiny!“ trnul host a hned mu napadlo, že snad má na těle šaty popraveného. Otřásl se ošklivostí i hrůzou a zdálo se mu, že na svém starožitném oděvu pozoruje krvavé stopy.
Ale Domšík pokračovaclass="underline" „Zemřel jako mučedník pro svou příchylnost k učení Husovu a jazyku českému.*) Chovám věrně jako svatou památku šat zkropený drahou krví, který jsme svlékli s mrtvoly ku pohřbení nám vydané.“
*) Tato slova potvrzují domnění Tomkovo, že Jan Ortlův od Bílého zvonu, jinak Domšík řečený, a Čeněk kráječ suken sťati jsou „neznámo pro jaké viny, právem neb neprávem přičítané, ano zdá se, že dílem z podnětů stranických, třeba poněkud i z národního záští Němců proti Čechům. Dle jmen soudíc byli sťati oba Čechové“. Čtenář, který zajisté věří Jankovi od Zvonu, odstraní sobě i výhrady „zdá se“, „dílem“, „třeba poněkud i“ opatrného historika.
„Tyhle šaty nejsou tedy po něm?“ oddechl si pan Brouček, zarývaje dosud ruce do kloku, jako by jej chtěl strhnouti a odhoditi daleko od sebe.
„Nikoli; ty jsou po mém dědu. Roucho mého otce nebožtíčka ani by se nehodilo na tebe, poněvadž byl vysoký jako já.“
Po chvilce hovořil Janek od Zvonu dále: „Onen skutek ohavný byl koncem německého panství v Praze. Král Václav ssadil všecky tehdejší konšely a od té doby nabyli Čechové rozhodné převahy i na radnici staroměstské. Když pak lid český po upálení mistra Jana svatým hněvem vzplanul proti jeho odpůrcům a po smrti krále Václava zbraně se chápal proti Zikmundovi, tu Němci pražští houfně prchali z Prahy k němu, doufajíce, že s vítězným vojskem královským v město dobyté se vrátí a znovu krutým jařmem spoutají národ povalený; však i pozůstalé, kromě hrstky těch, kteří přijali učení Husovo, musili jsme sami vypovědíti z města, abychom neměli ve vlastním středu tajné i zjevné spojence nepřátel. Nyní čekají tam venku v ležení králově jako vlci hltaví, aby se v patách křižáků vrhli mezi rozvaliny a mrtvoly udolané Prahy, – ale věřím pevně, že Bůh spravedlivý ochrání nás a v dým obrátí všecky naděje jejich!“
Vyprázdněný talíř zbavil pana Broučka nudné a nechutné rozprávky. Mandalena opět pobízela hosta, chutná-li mu; on pak chválil vřele a na očitý důkaz nakládal sobě, pokud talíř stačil. V duchu však si stěžovaclass="underline" „Ten potrhlý výstředník mi skoro pokazil celou chuť. Musí se vytasit zrovna při jídle s katem a stínáním!“
Leč vpravdě byla chuť jeho dosud dobrá a výbornost pokrmu a nápoje brzy mu vrátila i dobrou náladu.
A když potom dívka hostu s lahodným úsměvem nabízela – patrně za desert – ještě na vybranou „pirohů“, nadívaných „roháčků“, konfektů z Rudolfovy apotéky U lilium (tehdáž prodávalo se cukroví v lékárnách) a „varmuže“, byl již tak rozjařen, že se vzmohl i na galantní slova: „Nejsem přítelem sladkostí, ale vám nemohu odepříti. Nu, vezmeme si třeba té varmuže. Vypadá po čertech lákavě.“
„Toť z jablek a jiného ovoce,“ vysvětlovala Kunka.
„Učiněná mana!“ liboval si host. „To jste vy sama připravovala, slečno?“
„Kdo —? Co pravíš?“
„Tos ty sama uchystala?“ váhavě opravil se host a pomyslil sobě: „Hle, co v devatenáctém století je třeba okolků a času, než si vymůžeš sladké tykání, a tady to jde ihned na první setkání, samo sebou!“
Kouzlo ženské krásy! Ty věčně vítězné, proti němuž nechrání ani talár filosofický ani žíněné roucho askety, ni halena žebrácká, ni šediny stáří, nic, nic na světě tom – proč bychom zapírali, žes opředlo také pana Broučka navzdor jeho usedlosti a pokročilým letům, navzdor obavám a starostem, kterými jej obklopoval temný, divoký středověk!
Stavíc okřín s varmuží opět na stůl, dotkla se náhodou ručka děvina ruky hostovy a ten kratičký teplý styk sladce rozplamenil jeho krev.
Sladkost po varmuži sdružila se s pocitem ještě medovějším, oči se blaženě mhouřily a čelem snulo se pásmo růžových myšlenek: „Starý je sice hodně potrhlý a ta historie s jejím dědečkem také se mi pranic nelíbí – ale ona za ně nemůže. A je to děvče jako lusk, hezké, zdravé, milé, umí vařit a hledí si domácnosti; není jako ty naše fifleny, které umějí jen břinkat na piano… K tomu jediná dcera… A barák je slušný, dvoupatrový, solidně stavěný, arci hodně po stáru a zanedbaný až hanba, – ale až bych položil nové podlahy, vybílil a vymaloval pokoje, zvenku otloukl všelijaké ty hlouposti a dal na průčelí nějaký veselý nátěr, byl by to švihák mezi těmi staročeskými budníky. Jenom kdyby to povstání bylo brzy u konce. Je-li mi souzeno, abych tady v tom patnáctém století zůstal, kdo ví – kdo ví, co bych neudělal… Příliš stár ještě nejsem… To koštérství vín by nebylo taky špatné… Hm, hm…“
Z příjemných dum nemile ho vyrušil Domšíkův hlas: „Jsi-li nasycen, milý hosti, vyjdeme do města.“
Ač byl pan Brouček syt, nechtělo se mi nikterak od stolu, z milé společnosti, do divoké husitské Prahy.
Vhod otřáslo jím nehorázné kýchnutí, i pravil vstávaje: „Vida, následek toho průvanu v komořici. Ulovil jsem si rýmu. Bude skoro lépe, když zůstanu doma a ještě se trochu v posteli vypotím.“
„Začínáš-li zase žerty nehodné? Věz, že nyní chvíli co chvíli očekáváme boj rozhodný. Žižka, usadiv se na Vítkově hoře, zmařil úmysl králův Prahu obklíčiti a hladem udolati. Pravil jsem ti, že jest nyní u nás draho a že nelze dostati vzácnějších věcí; ale chleba a jiných obyčejných potřeb – kromě soli – máme hojnost, ano zatím vojsko křižácké trpí nedostatkem i nejvšednějších pokrmů. Proto Zikmund snad již dnes, snad zítra odhodlá se k útoku, k jehož odražení bude nám potřebí rukou všech, – a tu bys chtěl v posteli lenivě si hověti?“ přísně mluvil Domšík a jeho slova padala ledovou sprchou na milostně roznícenou hlavu hostovu.
Již si jedva povšiml spanilé Kunky, kteráž mu s přívětivým úsměvem opět medenici k umytí rukou přinesla.
Když krátkou modlitbou oběd skončili, odvedl Domšík hosta stranou a pravil, ukazuje na zbraně po stěně rozvěšené:
„Vol sobě zbraň, tuto jich máš dosti na výběr.“