O bože, to byl zcela jiný výběr nežli před chvilkou: místo lákavé varmuže, pirohů a roháčků hleděly tu na pana Broučka strašné nástroje válečné, na nichž domníval se viděti tu a tam stopy uschlé krve.
Blýskaly se tak děsivě, že přece ještě ucouvl a zakoktaclass="underline" „Ale snad – snad bych mohl posluhovat u raněných v nemocnici – nebo – nebo psát v nějaké vojanské kanceláři – mám dost pěkný rukopis —“
„Nyní potřebujeme jen těchto per,“ odpověděl s důrazem Domšík, udeřiv rukou na svůj meč. „A raněné ošetřují naše ženy a panny; to není práce pro muže. Nuže, již vol – snad tento řemdih?“
A zatočil palicí s dlouhými železnými bodlinami tak bez okolků, že pan Brouček leknutím uskočil.
„I děkuju,“ vypravil ze sebe, „– abych se tím snad popíchal sám!“
„Nuže, tento samostříl, – jsi-li dobrý střelec.“
„Ne, nikdy jsem nezastřelil ani vrabce.“
„Či snad tento meč?“
„Nerad bych se vláčel s takovým závažím, – vždyť bych to ani neunesl.“
„Rci tedy, co chceš. Snad tuto sudlici?“
„I dej mi ji tedy spánembohem!“ pravil s povzdechem resignace pan Brouček, přijímaje dlouhý oštěp, s železným hrotem a dvěma háky pod ním. Vypadal pro něho ještě nejmíň děsivě, poněvadž mu připomínal nejneškodnější zbraň na světě: ponocenskou halapartnu.
„Chceš-li také brnění a přilbu?“ tázal se dále jeho mučitel.
„Bodejť bych se ještě potil a pachtil v takovém železném hrnci! Mám dost na téhle kukani.“
„Pancíř také nechám doma, ale přilba bude dobrá,“ soudil Staročech a zaměnil svou čapku okrouhlou helmicí.
Ženské zatím sklidily se stolu a přistoupily k nim.
„Ach, že nesmím jako táborky po boku vašem do boje,“ povzdechla si dívka.
„Pro tvou ruku není zbraň,“ pravil jí otec. „Ty nejsi tak otrlá a tvrdou lopotou otužilá jako naše venkovanky. Všakť nás mužů v Praze dosti, abychom stačili na obranu bez rukou ženských. Dojde-li k boji, ty pomáhej v městě ošetřovati raněné.“
„Ach, milý choti a pane můj, vrať se mi zdráv!“ zasteskla si Mandalena, a prudce objavši manžela, vzdychajíc vinula se k němu. „Ženo!“ pokáral ji Domšík, ale zároveň vtiskl na její čelo něžné políbení. Pak objal a políbil také dceru.
Nato podaly ženské i hosti ruku, kterouž on Mandaleně na veliké její překvapení zdvořile políbil a Kunce s významným pohledem stiskl.
Vycházeje ze dveří, měl nemalý svízel se svým dlouhým dřevcem, ale dostal se šťastně ven, až na to, že při náhlém obratu dolejším koncem sudlice poněkud nešetrně o Kunku zavadil a s truhly množství narovnaného nádobí smetl, kteréž se většinou na podlaze rozbilo v střepy.
VIII
Také na úzkých schodech měl náš hrdina potíž se svou sudlicí, která stále vrážela do zdi.
Venku ocitli se v hustých zástupech ozbrojeného lidu, kterými jen stěží kupředu se dostávali. Zvláště náš sudličník měl starost se svou zbraní, nevěda, kterak by ji držel nejvhodněji; sráželať se každou chvíli s jinými oštěpy, ba i hlavy kolemstojících a jdoucích ohrožovala, začež se mu dostalo nejednou káravých pohledů neb i zlostného okřiknutí.
Janek od Zvonu pozdravoval se tu a tam se známými, a když došli k polední straně radnice, upozornil soudruha na městský orloj, který však vypadal zcela jinak, než dosud zachovaný umělý orloj mistra Hanuše z konce patnáctého století, a na velký zvon, jímž zvonívalo se na poplach; ale pan Brouček neměl času na pozorování, poněvadž tu byla tlačenice největší a tudíž svízel se sudlicí ještě horší, takže si několikrát zabručeclass="underline" „Čert mi byl to ráhno dlužen!“
Konečně vyvázli poněkud z tísně na Malém náměstí, kdež mohl host již více pozornosti věnovati svému okolí. Poskytovalo vpravdě obraz neobyčejně malebný. Kolem ta směs domů různé velikosti, s klenutými podsíněmi, s arkýři, pavlačemi, daleko vystrčenými střechami, byla pokryta všelijakou divnou prací kamenickou nebo řezbářskou; v malých oknech, někdy podvojných, tu a tam třpytila se různobarevná, v prostředku vypouklá kolečka skleněná, olovem spojená, ale většina oken byla ještě potažena toliko neprůhlednou mázdrou; na průčelích domů pestřila se vymalovaná znamení domovní, z nichž panu Broučkovi zvláště napadla na jednom domě lilie, kteréžto znamení na témž domě až podnes je zachováno, a na jiném velicí pštrosové v barvách křiklavých vymalovaní. Uprostřed Malého náměstí pak seděly ženy v pestrých starodávných rouchách, prodávajíce rozličné druhy ovoce, jehož červené, modré a jiné šťavnaté barvy také nemálo přispívaly k živému koloritu místa, závodíce v té příčině s umělými věnci z různobarvých suken, ze zlatého a stříbrného dracounu a jiných třpytných cetek zrobenými, jejichž prodavači měli své stoličky a budky po pravé straně náměstí a dále podloubím až proti náměstí Linhartskému, kde stál nějaký kostel se hřbitovem.
„I hle, vy máte ovocný a květinářský trh na Malém rynečku!“ divil se pan Brouček.
„Ovocný a věnečnický,“ opravil Domšík. „Tuto kupují si naše panny ozdobné věnce na hlavy. Ale nyní jest výdělek věnečníků skrovný, neb ani dcery naše v tomto nebezpečí města nemají chuti a času na hledání ozdob, a které by přece měly, ty bojí se táborů, nepřejících takovým marnostem světským. Vidíš tu pouhý stín trhu, jak bývá jindy. Mnozí prodavači chopili se zbraní a kupujících je také málo. Jindy bývá na všech stranách kolem radnice velmi živo rozmanitým trhem. V podloubích pod východní stranou radnice mají své kotce a stoky kramáři, kožišníci a pláteníci; na jižní straně prodávají v podloubích pod radnicí pekaři a před ní kuchaři své zboží; naproti jsou tandléři; tuto —“
Výklad jeho byl přerušen křikem jedné staré ovocnářky, které pan Brouček z nedopatření svou sudlicí smetl hromádku nejkrásnějších letních jablek, začež naň ihned vychrlila hojnou zásobu staročeských nezdvořilostí: „Ha, darmopichu šeredný, kterakže se oháníš svým oštípem! Nemáš-li očí, trpasleku břichatý, či neumíš-li nésti sudlici, protivo protivná! Dočkám se toho, že na šibenici visneš, larvo lotrovská! Bééé! Bééé!“
A lítá babizna, ve strakatém zakuklení strašidlu podobná, podpírajíc boky a skrčeným tělem dopředu se nahýbajíc, bekala na pana Broučka s ohyzdnými posuňky.
„Mlčiž, domudnice!“ okřikl ji Domšík a soudruha pobídnuclass="underline" „Pojd dále! Mezi těmito cti nedobudeš. Pravdu jsem slyšel v jedné studentské hře velikonoční, žeť zlá baba horší nežli čert:
Črta sě odžehnati muože —
rač zlé baby uchovati, bože!“
Hodnou chvíli slyšeli za sebou hanlivý křik prodavaček a halas dětí, které ve svých strakatých středověkých šatičkách ještě kus cesty za Broučkem poskakovaly jako rej pitvorných gnomů.
Náš hrdina si pomyslil, že pražské hokyně za pět století mnoho se nezměnily, a litoval jen znovu: „Ďas mi napískal, abych si vybral to bidlo!“
„Zvláště hokyně mají zlé jazyky,“ mínil Domšík, „a trh, kde ženy prodávají, zřídka kdy bývá bez vády, ač máme na ně přísný zákon. Když se totiž dvě hokyně nebo prodavačky svadí a budou rychtářem jaty, má za trest jedna žernovky kamenné nositi od šatlavy k pranéři a druhá ji bůsti, a pak zase ona této stejně činiti od pranéře k šatlavě.“
Staročech vedl pana Broučka dále na Linhartský plácek, kde býval tehdáž kurný trh, a ukázal mu kostel svatého Linharta se hřbitovem, při němž stály krámky uzdářů. Upozornil jej také na blízký kostel Matky Boží na Louži, který stál v rohu uličky, vedoucí z Linhartského plácku na nynější náměstí Mariánské.