Z náměstí Linhartského vedl hosta ke kostelu sv. Mikuláše. Cestou uvítalo je z nejbližší dlouhé ulice po pravici hlučné bušení a klepání; průvodce vysvětlil panu Broučkovi, že to ulice Ostrožná čili Platnéřská, nazvaná tak podle hotovitelů ostruh a plátů, kteří s helméři, uzdáři a jinými podobnými řemeslníky v ní svou hřmotnou živnost provozují.
Nalevo při vchodu na Mikulášské náměstí, které Domšík nazýval Starým kurným trhem, mile překvapil pana Broučka známý dům se znamením zelené žáby.
Veliký kostel sv. Mikuláše měl zcela jinou podobu než pozdější stavba Dienzenhoferova, nyní bohoslužbě pravoslavné věnovaná. Vedle něho byl hřbitov a dům farní.
Na západní straně náměstí upozornil Domšík hosta na rozsáhlou kolej Všech svatých a dále na půlnoc za ulicí Svatovalentinskou, v níž pan Brouček dle polohy poznal nynější Kaprovou, na původní sídlo učení pražského, bývalý dům Lazara žida, císařem Karlem universitě darovaný.
Vedle toho domu podivil se host pevné, železem pobité brance, kterou byla úzká, na sever jdoucí ulička uzavřena. Průvodce ho poučil, že je to jedna z šesti forten židovských, jimiž okrsek židů se všech stran jest chráněn. Z dalších slov Domšíkových poznal pan Brouček, že tehda Židovské Město zaujímalo mnohem skrovnější prostor než nyní a že se v té době ještě stále zužovalo, poněvadž židé mimo svoji čtvrt usazovati se nesměli, ale naopak domy židovské leckdy do rukou křesťanských se dostávaly. Náš hrdina si pomyslil, kterakže od té doby věci se obrátily: Židovské Město se rozpínalo, pevné branky měnily se v pouhé dráty, konečně protrhlo Židovstvo i tuto lehkou síť, a Janek od Zvonu by se podivil, kdyby, přenesen do moderní Prahy, spatřil hebrejské obličeje v oknech nejpěknějších domů v hlavních ulicích a v každém druhém krámě po celém městě.
Oba naši chodci putovali dále starou Prahou, avšak mně není možno sledovati podrobnosti jejich zajímavé pouti, poněvadž by tím kniha moje vzrostla více, než by nakladateli a snad i čtenářům bylo milo. Kdož by chtěl v duchu vykonati sám takovou procházku, vezmi Tomkův Dějepis Prahy a jeho Základy starého místopisu Pražského; nebudeš-li litovati pracného studia a přibereš-li na pomoc čarodějku fantasii, vyvstane před tebou z pětistyletého hrobu celá dávná Praha, ulice za ulicí, dům za domem, ve své středověké malebnosti, ve své starožitné rozmanitosti a pestrosti, s čilým ruchem tržním, s pošmournými hřbitovy kolem přečetných kostelů a kostelíků, z nichž mnohé již zmizely, mnohých původní ryzí krása ne vkusem pozdějších věků k nepoznání byla zhyzděna a leckteré v žalostném zpuštění a rozvalení za skladiště obchodníků a brlohy vetešníků musí propůjčovati zbytky své gotiky velkolepé.
Zde vytknu pouze, že naši chodci po delší toulce dostali se na křižovatku ulic, z nichž jedna v některé vzdálenosti řetězem přepjatá připomínala panu Broučkovi noční dobrodružství. Průvodce mu vysvětloval, že vojenští hejtmané mnohé ulice na zdržení nepřátel, kdyby do města vnikli, řetězy a šraňky dali přepažiti. Koncem května přitáhl královským na pomoc oddíl českého panstva podjednou, veza s sebou i sekery na přetínání oněch překážek; ale Žižka porazil je u Ovence a s jinou kořistí i sekery jim pobral.
Minuvše tuto ulici, která se tehdáž jako nyní jmenovala Dlouhá, kráčeli naši poutníci na sever ulicí Hrnčířskou, jak ji jmenoval Janek od Zvonu; pan Brouček poznal v ní dle polohy nynější ulici Kozí.
Náš hrdina překládal dosud sudlici s ramene na rameno; nyní bolela ho již obě i nesl ji kolmo, opíraje se jí v chůzi o zem jako holí, ač to byla španělka velmi nepohodlná. Přitom tázal se v duchu všech rozumných lidí, není-li největší nesmysl pachtiti se pro nic za nic s takovým stožárem, a tloukl dolejším koncem svého ratiště zlostně o kostrbaté dláždění. Nedávaje pozor na půdu, udeřil pojednou dřevcem doprostřed objemné kalužiny, že na všechny strany vystříkla a jeho klok i nohavice řádně pokropila, právě jako se mu stalo v noci.
Nelitoval sice pranic vypůjčeného oděvu, ale nemohl přece potlačiti hlasnou nevoli nad nečistotou ulic, která se mu v denním světle jevila ještě horší, než tušil za noční potulky. Ulicí tekla strouha, do níž sbíhaly se stružky z domů; všude bylo hojně starého i čerstvého bláta, smetí, střepů, kuchyňských odpadků a ještě horších věcí. Interpeloval proto Janka od Zvonu. Ale staročeský měšťan jen pokrčil rameny.
„Kdož by dbal v nynějším bouřlivém čase takových malicherností,“ pravil. „Jindy pečujeme dosti o čistotu města. Jest nařízení, že má každý svá prasata chovati v domě, že nemá na ulici vylévati hrnce s nečistotou, ani vyhazovati do ní mrchy, a že jest povinen ve třech dnech po provolání čistiti před svým domem; je-li bláta příliš mnoho, dává ho někdy obec sama vyvážeti z ulic na břehy vltavské. Pravda jest ovšem, že mnozí nařízení těch ani v dobách pokojných nedbají.“
Citovaná nařízení o čistotě ulic (hodící se dobře za pendant k jednomu rýmovanému středověkému „galanthomu“ německému, dle něhož se nesluší ve společnosti při jídle šťárati sobě nožem v zubech a utírat sobě ubrusem nos) přiměla pana Broučka, že odprosil znova v duchu novočeské pány na radnici pro všechny výtky, které jim kdy činil. Kdyby tak oni moderní Pražané, kteří se durdí na metaře, halící je za dne v nejživějších ulicích v husté oblaky dusivého prachu, na hromady bláta a sněhu, zdobící někdy trochu déle obrubu chodníků, a na podobné lapálie, – kdyby tak tito choulostivci jednou nahlédli do Prahy patnáctého století, oč že by nebesům na kolenou děkovali za svoji pečlivou správu obecní!
Pojednou zarazil se pan domácí. Zahlédl totiž napravo v ulici branku, jejíž veřej mimo jiné zdobilo několik z kovu tepaných ptáků ve věncích. Branka uzavírala vchod do úzké, překlenuté uličky, vedoucí mezi dvěma domy k jinému velikému stavení za nimi – zkrátka, všechno nasvědčovalo tomu, že našel znenadání východiště své noční toulky.
„Příteli, nevíš, kam vede tahle branka?“ otázal se dychtivě.
„Tato branka?“ pravil Janek od Zvonu. „Jistě povšiml jsi sobě rozsáhlého průčelí domu před vchodem do této ulice. Toť bývalý dvůr krále Václava, zvaný U černého orla, jehož zadní část se rozkládá za všemi těmito domky po levici, podél celé ulice Hrnčířské, majíc sem postranní východ touto překlenutou uličkou a brankou.“
„A král Václav tady již nebydlí?“ ptal se pan Brouček nedočkavě.
„Což jsem ti již nepravil o jeho smrti?! Zemřel před rokem, náhle raněn mrtvicí, a nyní jest dům tento opuštěn. Asi před týdnem ubytovali jsme v něm část táborských pomocníků, ale nedávno vyvedl je Žižka z města na horu Vítkovu.“
„A teď je královský dům prázdný?“
„Zcela prázdný.“
Zpráva Domšíkova vzrušila nemálo pana domácího. Báječný poklad byl opět v jeho moci! Nikdo patrně pro náhlou smrt královu o tajné skrýši nezvěděl, neboť jinak by v těchto bouřlivých časech poklad jistě byl býval přestěhován na místo bezpečnější; ani táboři nevyslídili skryté bohatství. On jediný ví o něm a může snadno k němu vniknouti do prázdného domu. Může si alespoň nacpati plné kapsy nejdražších klenotů, a dá-li bůh, že se navrátí do století devatenáctého, bude mít alespoň z divokého husitského dobrodružství krásnou výslužku, leda by se ty klenoty proměnily v suché listí, – ale to se stává jen v báchorkách…
A konečně, kdyby mu bylo i souzeno, aby do smrti uvízl ve středověku, – ani zde není takové bohatství k zahození. ‚Pán peníz všady jest‘ – jak pravil Domšík – a každým způsobem bude příjemnější živiti se jen stříháním kuponů nežli nějakým řemeslem, třeba by to bylo koštérství vín.