Janek od Zvonu musel hosta pobídnouti, aby šel dále.
Kráčeli přes Starý uhelný trh, nynější Kozí náměstí, a pak ulicí od něho na sever vedoucí, jež končila po pravé straně zahradou velkolepého kláštera sv. Anežky. Domšík sdělil Broučkovi, že klarisky odtud v nynějších bouřích se přestěhovaly na Panenský Týnec, a vypočítával pražské kláštery, které od husitů dílem byly zbořeny, dílem zpustošeny, dílem po vypuzení nenáviděných mnichů k jiným účelům obráceny. Pan Brouček v duchu to boření a pustošení neschvaloval; ale pisatel těchto řádků právě vzpomíná, kterak klášter blahoslavené Anežky, převzácný ten klenot starého stavitelského umění, přetrvavší bouři husitskou, v časech „osvícených“ vandalsky byl zohaven a ve špinavé sklady hadrů proměněn, kterýžto osud potkal i jiné drahé památky domácí k hanbě doby, pyšnící se svou láskou k dědům a k umění.
Když naši chodci vyšli za klášterní zahradu na břeh vltavský, byl pan Brouček velice překvapen divadlem, které před ním se rozestíralo. Naproti za řekou zdvíhala se stráň letenská, pokrytá z větší části zbytky vinic, nedávno asi zpustošených. O nynější Mariánské baště a královském letohrádku Belvederu nebylo ani potuchy; všade po výšinách těchto táhly se jen vinice a zahrady až k hradu Pražskému, který vypadal zcela jinak než nyní. Pan domácí poznal sice Černou a Bílou věž, Daliborku, obě věže kostela sv. Jiří, ačkoli všechny ty věže buď střechou, buď jiným detailem od nynějších se lišily – zvláště mu napadla střecha Černé věže, třpytící se na slunci, jako by byla kryta zlatem —; ale věž sv. Víta věru těžko bylo poznati; bylať vyšší než nyní a neměla vrcholek baňatý, nýbrž vysokou, špičatou střechu šindelovou. Také kostel byl kryt šindelem a táhl se ještě na západ za věž, jako by byla Mockrova nová stavba již provedena nebo spíše jako by tam byl chrám sv. Víta přilepen na zbytek jiného kostela, neboť ta západní část jevila jiný sloh a měla také svou zvláštní věž. I královský zámek poskytoval obraz naprosto jiný a za hradem chyběl výrazný dům Schwarzenberský; zato byla nynější hradčanská čtvrt opevněna mohutnými hradbami jako pevnost.
A což teprve Malá Strana, jejíž arci jen malou část bylo odtud viděti; zdálo se, že zaujímá mnohem menší prostor než nyní, jsouc obehnána silnou, místy však pobořenou hradební zdí s množstvím věží, ale podobala se ohromnému zbořeništi a spáleništi. I Strahovský klášter nahoře vypadal jako obrovská zřícenina.
Ke Kamennému mostu a dále nebylo odtud viděti. Však pan domácí pohřešil i Řetězovou lávku, most Františka Josefa a viadukt státní dráhy.
Tento celý obraz přelétl arci jen zběžným pohledem, neboť všechna jeho pozornost brzy se soustředila na hřebenu Letné. Spatřilť tam divadlo nevídané. Po celé dlouhé výšině táhlo se cosi jako město ze samých bud a stanů, nad nimiž vlály nesčíslné praporce a korouhvičky, červeným křížem znamenané. A všecko ležení jen se hemžilo bojovníky, dílem v různobarevných šatech, dílem v kovovém odění. Přilby, krunýře, nesčetné zbraně strašlivě se blýskaly v paprscích slunečních. Ze zástupů trčelo veliké množství dlouhých kopí, ozdobených též korouhvičkami s červeným křížem; místy tvořila hustě sražená kopí pravý les.
Tu a tam bylo viděti nějaké stroje z pák, řetězů a klád sestrojené; Domšík vysvětloval, že jsou tam založeny hrubé samostříly, veliké praky, totachy a jiné stroje na metání ohnivých soudkův a šípů, těžkých kamenův a jiných bořicích střel do města. Ukazoval také místa, kde jsou postaveny děla, tarasnice, srubnice, houfnice a jiná těžká střelba prachem, jíž mají nepřátelé množství veliké. Zikmund nedovolil však dosud užíti hrubé střelby, na domluvu prý českých pánů v jeho ležení, aby si nekazil bez potřeby hlavního města.
Dále pravil Domšík, že ovšem také Pražané mají houfnice i větší děla, z nichž mohou odpovědíti nepřátelům leckterou koulí kamennou nebo železnou. Pražka prý vystřeluje kamenné koule až padesátiliberní a Jaromiřka, Rychlíce, Hovorka, Trubačka ne mnohem lehčí. „Tuto máme jen některé menší pušky,“ dodal, ukazuje na několik malých děl zvláštního tvaru, umístěných nedaleko před nimi na břehu. I na této pražské straně bylo živo: stályť zde zástupy bojovníků i zvědavců, čile spolu rozmlouvajících a kamsi na protější břeh, směrem k Malé Straně sobě ukazujících.
Pan Brouček představoval si vojsko Zikmundovo sice zcela jinak, podobnější armádě novověké, ale přesto bylo mu nevolno před leskem těch nesčíslných starožitných zbraní a v dostřelu oněch praků a děl, nechť to byly třeba jen nějaké předpotopní, nemotorné hmoždíře. Tiskl se proto s malou duší nazad a držel se co nejblíže u rohu klášterní zahrady, aby pro případ nebezpečí rychle za ním hledal ochranu.
Soudruh mu zatím sděloval, že tábor na Letné je toliko část Zikmundova vojska: leží tu Němci bavorští a rýnští. Druhé ležení s vojskem knížat míšeňských rozestírá se za nimi blíže Královské obory u Ovence; na polích u Holíšovic má své stanoviště lid Albrechta Rakouského a na druhé straně, nejblíže u hradu pražského, je tábor čtvrtý, skládající se hlavně z Uhrů a Slezáků. K tomu sluší ještě přičísti silné královské posádky na hradě pražském a na Vyšehradě.
„Ale to musí být lidu!“ zvolal pan Brouček.
„Ovšem. Tolik bojovníků z rozličných končin křesťanstva nebylo snad nikdy pohromadě,“ potvrzoval Janek od Zvonu. „Málem celý svět křesťanský stojí tu proti nám; na volání papežovo a za slíbenými odpustky shrnuly se k Zikmundovi ohromné davy křižáků z blízka i z daleka: Němci, Uhři, Valaši, Francouzové, Angličané, Španělé, Holanďané a přemnozí jiní národové, též Chorvati, Bulhaři, Rusíni, Polané a jiní jazyka slovanského i s nevěrnými Čechy, všeho všudy jistě sto padesát tisíc ozbrojenců.“
„Sto padesát tisíc – toť hrozné! A kolik je vás?“
„Všeho obyvatelstva pražského s ženami i dětmi počítalo se za krále Václava asi sto tisíc. Avšak odchodem německých studentův a cizích kupců, poklesnutím obchodu v nynějších bouřlivých dobách, útěkem nebo vypuzením měšťanů německých i nevěrných Čechů, přehojného duchovenstva světského i řeholního s rozličnou čeledí, mnohých dvořanů a panských služebníků i jiným způsobem ztenčil se onen počet znamenitě, a nechybím snad, počítaje na straně naší všech k boji způsobilých mužů i s venkovskými pomocníky jedva pětinu proti onomu počtu křižáků.“
„Můj bože – jeden proti pěti! A k tomu skoro jen samí řemeslníci a sedláci, jak jsi povídal! Řekněte mi pak, lidičky, co vám to napadlo, postavit se proti takové přesile!“
Domšík se zakabonil. „A co jsme měli činiti? Snad Zikmundovi se vzdáti?“
„Říká se: ‚Hlavou zeď neprorazíš!‘ a ‚Nemůžeš-li přeskočiti, podlez!‘ Vždyť se nemusíte vzdáti hned na milost a nemilost. Možná, že by vám na přímluvu té české šlechty povolil nějaké ústupky —“
„Věz – hanbím se za to a všemi silami stavěl jsem se proti tomu – věz, že Pražané již dvakráte se poddávali nešlechetnému králi, žádajíce toliko za svobodné přijímání kalicha. A víš-li, jak Zikmund přijal posly naše? Na potupu nechal je drahnou dobu před sebou klečeti a pak osupil se na ně řečmi hanlivými, bez výminky odklizení všech řetězů a šraňků z ulic, a po druhé, při jednání na Horách Kutných, i vydání všech zbraní nařizuje. Tu poznali ovšem i nejopatrnější mezi námi, že nezbývá než chopiti se meče. Nyní, maje při sobě ohromné vojsko křižácké, tím méně by byl ochoten v čemkoli nám povoliti. Hoříť touhou krutě potrestati náš odpor a od kořene vyhladiti učení Husovo. A kdyby snad i naoko přistoupil k žádostem našim, věř, že dosáhna moci nad námi, své sliby věrolomně by zrušil, jako nečestně zradil vlastní svůj glejt mistru Husi daný.“