Pan Brouček mlčel, věda, že s Jankem od Zvonu není moudré řeči; ale v duchu lál zaslepenosti Pražanů, kteří tak šíleně se vrhají do jisté záhuby. Je to čiré bláznovství. Těch sto padesát tisíc křižáků hravě umačká hrstku povstalců a ta dělostřelba na Letné rozstřílí celé město na padrť…
Vtom upozornil je křik a ruch zástupů před nimi na protější břeh, kam již dříve všichni pohlíželi a sobě ukazovali. K řece, asi v místech nynější Jesuitské zahrady, byl tam sestoupil silný zástup žoldnéřů královských a nyní spěšně postupoval směrem k Malé Straně.
Domšík vysvětlil rychle soudruhovi, že to asi z kláštera Svatotomského nebo z domu Saského u mostské věže, které s několika málo pevnými budovami zbyly z Menšího Města, v bojích Pražanů s královskou posádkou na hradě pražském úplně zbořeného a vypáleného, některý odvážný houfec měšťanů vybíhá k potyčce s nepřítelem. A skutečně objevil se brzy proti žoldnéřům skrovný hlouček husitů, jen v obyčejných šatech a pouhými cepy ozbrojených, i strhla se zuřivá šarvátka. Zástupové na staroměstském břehu provázeli boj svých protějších soudruhů hlasným voláním a z těch, kteří stáli u samé Vltavy nejzáze nalevo, kde byly nějaké mlýny a dva jezy táhly se přes řeku, skákali mnozí do člunů, ke břehu přivázaných, aby přispěli oněm na pomoc. Avšak než odrazili ode břehu, byl krátký boj za řekou již rozhodnut. Hlouček neoděných husitů dotíral svými železnými cepy na velikou přesilu obrněných křižáků tak zuřivě, že pobiv některé, ostatní na útěk do úvozu nad Bruskou zahnal a vítězně do Menšího Města se vracel, provázen jásotem Pražanů na pravém břehu.
Ale také naproti, na Letné nastal povyk. Křižáci shrnuli se až na okraj výšiny, hrozili Pražanům zbraněmi a pěstmi, napínali samostříly a vedli sobě jako posedlí. Bylo téměř viděti zuřivé posuňky rozšklebených jejich obličejů. Mnozí přikládali také dlaně k ústům, křičíce cosi na druhý břeh, a brzy doléhal zřetelně ku Pražanům sterohlasý posměšný řev Němců: „Ha, ha! Hus, Hus! Kačer, kačer!“
Zároveň rozestoupil se davu jednoho stroje a pojednou vylétlo z něho množství převelikých šípů, zamířených do nejhustšího zástupu Pražanů, kteří však rychle se rozskočili, takže toliko dva lehce byli poraněni. Jeden z těch šípů zafrčel Broučkovi blízko kolem hlavy a zarazil se za ním do zdi zahradní, že zdrobené zdivo daleko se rozlétlo…
Panu domácímu leknutím vypadla sudlice z ruky a chvilku stál jako bez života. Pak úprkem pádil odtud uličkou podél klášterní zahrady a zastavil se teprve za protějším rohem zahradní zdi, kde mněl se v bezpečí před německými střelami. Byl bled jako stěna a nohy se pod ním třásly, že si musel sednouti na kámen u zdi. Chvějící se rukou utíral si s uděšeného obličeje bohaté krůpěje potu. Za chvíli objevil se před ním Domšík, drže jeho sudlici v ruce.
„Kde vězíš?“ zvolal. „Po výstřelu Němců ztratil jsem tě na chvilku s očí a potom nadarmo jsem se po tobě ohlížel; našel jsem jedno na zemi tvoji sudlici.“
„Snad nemyslíš, že jim tam zůstanu za terč, aby mě prošpikovali svými šípy jako svatého Sebastiána!“ horlil pan Brouček.
Janek od Zvonu se usmál, ale pak souhlasiclass="underline" „Máš bezmála pravdu. Co bychom tuto činili? Pouhým škádlením škoda mařiti čas a k řádnému boji na té straně nedojde. Odtud budou královští leda hrubou střelbou podporovati útok s jiných stran. Prozatím ulevují si bláhově jen posměšným křikem, jímž ani cihla s našich střech nespadne, a někdy takovou neškodnou prškou šípů, jakou na nás právě poslali z některého totachu nebo hrubého samostřílu. Dokud je nenapustí sírou, neovinou smolným plátnem a nezapálí na cestu, můžeme je vítati pouhým smíchem… Nuže, tu máš svou sudlici a pojďme dále!“
S nevlídným pohledem přijal pan domácí sudlici, s kterou by se byl ze srdce rád navždy rozžehnal; ale zato ochotně uposlechl druhého vyzvání a vzdaloval se od místa nebezpečí tak rychle, že mu Domšík sotva stačil.
Když konečně krok uvolnili, pokračoval Staročech v hovoru dřívějším: „Onde za řekou mohl jsi viděti, jak málo Pražané se bojí Zikmundova vojska. Téměř každý den vytrhne jich takový houfec proti nepříteli, bez odění, s pouhými cepy, a zahání mnohem silnější zástupy dobře obrněných a ozbrojených křižáků. A také naši venkovští pomocníci dokázali již u Sudoměře a jinde, že hrstka jich umí porážeti celá vojska železných rytířů. Oč slabší jsme počtem a válečnými potřebami, to vrchem nahrazuje náš horlivý zápal, i doufám pevně v Boha, že nás neopustí ve svaté při; souzeno-li přece jinak, umřeme alespoň s vědomím, že bránili jsme svých statků nejdražších a cti své zmužile do posledního dechu.“
Pan Brouček hrubě neposlouchal tuto řeč, cele jsa zaujat svými trampotami. Proklatá sudlice ho tížila, těsné nohavice škrtily, škorně tlačily a polední slunce pálilo, že valil se s něho ustavičně pot a jazyk znova prahl žízní.
Nevšímal si téměř ničeho kolem sebe, až teprve, když došli k nějaké bráně, před níž po levé straně strměla rozsáhlá, krásná budova. K dotazu jeho vysvětlil mu Domšík, že jsou na konci ulice Celetné, ona budova že jest druhý královský dvůr, nazývaný u sv. Benedikta, a brána že vede na Nové Město, na příkop.
„Z Celetné ulice na Příkopy?“ zvolal pan Brouček. „Ale toť by tu musela být Prašná brána!“
„O Prašné bráně nevím,“ odpověděl Domšík. „Této říkáme prostě brána proti sv. Ambroži neb Od rána, poněvadž vede na východ.“
Pan Brouček poznal, že tedy Prašná věž tehdáž nebyla ještě vystavěna, a rychle prošel branou, jsa zvědav, jak asi vypadala za husitských dob nejelegantnější promenáda pražská, pyšné Příkopy.
Netušil mnoho elegance, ale i skrovné jeho očekávání bylo velice zklamáno. Vystoupili z brány na most, který vedl přes široký příkop, a co pan Brouček za ním spatřil, bylo tak naprosto rozdílné od nynějšího obrazu té části města, že stanul v ustrnutí.
Na místech, kde se nyní táhnou od Prašné věže úpravné Příkopy, nebyla vůbec žádná ulice, nýbrž po pravé straně trčela mohutná zubovatá zeď, ohrazující staroměstskou stranu proti Novému Městu jako ohromnou pevnost a vinoucí se – jak Domšík vysvětloval – odtud podél celého Starého Města až k nábřeží. Před touto hradbou táhl se i hluboký příkop, přetržený jedině u východu nynější ulice Havířské, kde byla ve hradební zdi fortna prolomena a příkop před fortnou zasypán; z nynější ulice Na můstku, tehdáž branou uzavřené, vycházelo se přes příkop po mostě, na němž stály proti sobě dva domky, zamezující další vyhlídku v nynější ulici Ovocnou a dále.
Toliko na protější, novoměstské straně stála proti hradbám staroměstským dlouhá řada domů, dosti výstavných, avšak svou středověkou rozmanitostí nynějším střízlivým budovám příkopským zcela nepodobných. Před nimi tekla po celé délce nynějšího korsa pražského strouha špinavé vody.
„Můj bože!“ pomyslil si pan domácí, „kdo by v této divočině mohl tušiti budoucí Příkopy!“
V duchu zaletěl nazpět či vlastně vpřed do věku devatenáctého a před ním vynořilo se skvělé korso, oživené zástupy elegantních pánů a dam, oslňujících a koketujících, stavících se na odiv a navzájem se kritisujících, skřipci a hůlkami šermujících, drahými látkami šustících a líbeznou němčinou šveholících… a s hlubokým povzdechem vrátil se do husitské doby. Posupné hradby strmí tam, kde za jasnými okny nádherné kavárny sedávali, či vlastně budou sedati dlouhonosí spekulanti, a strakatina podivných staročeských domů tlačí se tam naproti, kde bude se pyšniti hotel U černého koně a dům německého kasina.