„Víno mi došlo; mám jedno medovinu.“
„Medo —“ vyrazil ze sebe pan Brouček s posuňkem největší ošklivostí, a vstav napolo, obrátil se po své sudlici, jako by se chystal k odchodu.
„Což ti můj med nechutná?“ durdil se krčmář. „A přece jsi dopil do dna již druhý pohár.“
Ukázal na číši Vackovu, kterou byl právě pan domácí k vybídnutí svého soudruha vyprázdnil.
Pan Brouček vyvalil oči. „Tohle – tohleto že byla medovina?“
„I ovšem. Cožpak neznáš medoviny?“ divili a smáli se Staročechové.
„Nyní již vím, proč jsi se u mne tak bránil proti ní,“ pravil Domšík. „Domníval jsi se jistě, že to pouhý nekvašený med, jaký vytéká z plástů. Ó, medovina jest lahodný nápoj domácí a škoda, že jí za našich dob víc a více milovníkův ubývá.“
Novočech se přiznal, že si dosud pověstný rytířský nápoj představoval jako druh sladké kolomazi, a vzdal jí zato nyní nejlichotivější chválu. Rozmar jeho začal se vůbec lepšiti. Po svízelné pouti se sudlicí, v těsných škorních a po vedru na ulici bylo příjemné hověti sobě ve stinné, chladivé hospůdce, a také vypité dva poháry přispěly snad k osvěžení tělesnému i duševnímu.
V myšlenkách si arci povzdechclass="underline" „Do jaké společnosti jsi se to dostal! Kdyby tě tak tvoji známí od Würfla a od Kohouta viděli s takovou čeládkou pohromadě!“
Ba věru, ti známí by divně byli pohlíželi na hosty staročeské hospůdky. Tu seděl opřilbený Domšík, jehož zevnějšek již známe; tu jeho novoměstský příbuzný Vojta od Pávů, hranatý silák, mající kromě přilby i krunýř a kromě meče i krátký železný mlat, jenž ležel před ním na stole; tu staroměstský zlatník Miroslav, bodrý, trochu k tloušťce náchylný padesátník, v podobných šatech jako Domšík, jenže bez přilby, s podivně, jako šnekovitě stočenou čepicí, kterou sňal s pololysé hlavy a pověsil na roh svého štítu, stojícího za ním u zdi podle veliké kuše, kdežto místo meče měl po boku jen široký, zlatem ozdobený tesák; tu žatecký venkovan Vacek Bradatý, neveliký, ale širokoplecí, s krátkou býčí šíjí, s ohromnýma rukama a s vousem sahajícím až po pás, v hrubém slaměném klobouce nemotorného tvaru, v jakési režné haleně až pod kolena splývající a v kožených opánkách, ozbrojen toliko velikou palicí, hojně posázenou dlouhými hřeby.
K tomu čtverolístku vhodně se družil sám pan Brouček v kukle a kloku, onen ošumělý holobradý mladík školského vzezření u druhého stolu a konečně krčmář, ramenatý břicháč brunátného, oholeného obličeje, v rozepjatém kabátci a krátké sukni, s tesákem při pasu, právě přinášející nové poháry.
Pan Brouček musel připiti též Vojtovi od Pávů a byl třetím pohárem již mile rozjařen. Než zároveň dostavila se nová chuť.
Zachytil odcházejícího krčmáře za sukni a požádal o jídelní lístek, leč upozorněn udiveným jeho pohledem na svůj novočeský poklesek, opravil se hned otázkou, mají-li něco v kuchyni.
„Krmí nemám žádných, kromě slané ryby,“ odpověděl krčmář.
Host poručil si tedy slanou rybu. Neočekával sice mnoho, ale přece zvolal zklamán nad přineseným pokrmem: „Vždyť je to docela obyčejný herink!“
„Také tomu tak říkáme,“ potvrdil krčmář.
„Již v pořekadlech pana Flašky psáno jest: Nesázej blázna nad herinky,“ podotknul Miroslav zlatník.
„Ale měli bychom dbáti napomenutí Husova a vymítnouti to slovce německé, jako šorce, hynstkopy, pancíře, mázhauzy, mentlíky a jiné cizí nestvůry, proti nimž horlil náš svatý mistr,“ dodal Vacek Bradatý.
„Ale dovol,“ obrátil se k němu pan Brouček, „jsi-li takový Čech, nemáš asi tam v Žatci mezi kovanými Němci ustláno na růžích?“
„Co pleteš – v Žatci kovaní Němci!?“ žasl Vacek. „Ó, by všude po Čechách byli takoví upřímní Čechové jako Žatečtí! Nejsem z města, než z dědiny za Žatcem, ale ještě daleko za námi jest všecko české. Jen pohleď na můj klobouk,“ doložil s úsměvem, „a vzpomeň na staré, žertovné přísloví: Poznáš Pehmiše v slaměném klobúce!“
Po chvilce otázal se Miroslav zlatník: „Rci, Matěji, jak o nás Češích mluví v cizích zemích!“
„Abych pravdu řekl,“ zabručel pan domácí za svým slanečkem, „moc oblíbeni nejsme.“
„Tomu věřím rád,“ usmál se Vojta od Pávů. „Výmluvným toho důkazem jest za řekou ono vojsko křižácké, se všech konců světa proti nám sebrané.“
„Slyším, že v cizině netoliko kacířů nám spílají, ale i báchorky ohavné na nás vymýšlejí, jako bychom se klaněli zlému duchu v podobě bílého beránka nebo černého brouka,“ vmísil se do rozmluvy krčmář.
„Mor na lháře ošemetné!“ zvolal Janek od Zvonu.
„Jest napsáno ve svatém čtení: Blahoslaveni, když vám bude láno,“ pravil Vojta od Pávů, „a znáš přísloví: Mnoho by bylo plátna míti, by chtěl každému ústa zastříti. Ať si tam za horami mluví, co jim libo; však tuto v zemi České dáme bohdá každému hánci odpověď, že oněmí na věky!“
„Kdož by se přece nermoutil, že jméno české zlehčeno a potupeno jest po všem křesťanstvu!“ odporoval s povzdechem Miroslav zlatník.
„Ha, pravíš to, jako bys litoval, že odmítáme jho Zikmundovo a věrně při kalichu stojíme,“ vyčítal Vojta.
„O mé věrnosti k učení Husovu nikdo nesmí pochybovati, a jak smýšlím o Zikmundovi, dosvědčuje toto,“ hájil se důrazně Miroslav, ukazuje na svou kuši a pavézu. „Avšak žel mi přece, že koruny české dědic jako úhlavní vrah bojuje proti nám a že církev odpírá čistému zákonu božímu.“
„Což tu činiti než do poslední krůpěje krve brániti mečem pravdy té proti církvi, králi a světu celému!“ zvolal novoměstský měšťan.
„Také já jsem hotov položiti život za ni,“ hájil se dále zlatník. „Ale bojím se, že ani vítězství naše nezastaví záhubných zmatkův, hrnoucích se na zemi tuto z podtržení starých zemských řádův a z nových rozličných učení, která den co den ze smělé mysli kněží našich, ba i laiků se rojíce, již i mezi námi, obránci kalicha, žalostné různice plodí.“
„Tak, tak!“ ozval se tenkým, ostrým hlasem hubený mladík u druhého stolu, vstávaje: „Toť kořenné zlo i nenabyté ohavení země naší, že mnozí lidé všeteční a zvláště ti kněží táborští den ode dne nové bludné nálezky vynášejí a rozsévají proti čistému učení našich mistrů pražských.“
Po těch slovech zaznělo bouchnutí tak silné, že pan Brouček leknutím všecek se zatřásl. To Vacek Bradatý udeřil svou ohromnou pěstí na stůl, načež hněvivě zvolal na mladíka: „Z čeho chceš, ty žáku holobradý, trestati kněží táborských?“
„Ač holou bradu mám, však v Písmech jsem zběhlý a chtěl bych se hádati o thesi jakoukoli s bakaláři i mistry,“ chlubně hájil se žák. „Chciť dovésti světle z Písem svatých, z Otců církevních, z knih mistra Husi i z traktátův samého Viklefa, že kněží táborští všickni proti křesťanské pravé víře bloudí a zvláště —“
„Mlčiž, protivo nevlídná!“ okřikl ho prudce Vacek. „Trus všetečným rozumem svým ve škole, kde ti o hřbet rozbijí ještě mnohou metlu březovou. Věz, že i já se držím učení kněží táborských a nedám na ně kdykati nikomu, nejméně tobě, partéko hubená!“
„Nechej žáka s pokojem,“ ujal se mladíka Miroslav zlatník. „Sámť věřím, že táboři bloudí, uchylujíce se od učení Husova a vymýšlejíce smělé novoty rozličné, které netoliko navždy od církve obecné by nás odtrhly, ale i zvrátily všecek starodávný dobrý řád. Již nechtějí míti krále nad sebou ani pána jiného, práva pánů, panoší i měšťanů rušíce a statků i zboží jim odjímajíce. Nadto boří a pálí netoliko kláštery, než i chrámy boží, oltáře rozmetávají, ornáty trhají, posvátné nářadí třískají, sochy i kosti svatých rouhavě potupují —“