Náš hrdina nevěnoval arci okolí hrubě pozornost; prach, vybouřený kvapícím davem na široké cestě, která se od brány polem Špitálským táhla, kalil mu zraky zároveň s nevýslovnou bázní, která čelo jeho pokrývala krůpějemi chladného potu. Avšak po nějaké chvíli uvolnily se alespoň jeho pohyby. Za branou mohl se totiž tlum kvapících bojovníků šíře rozvinouti, roztrhal se v houfce, pak i v jednotlivce, kteří v divokém úprku druh druha předstihovali. Janek od Zvonu i novoměstský měšťan brzy nechali za sebou našeho sudličníka, který z dobrých důvodů příliš nechvátal. Tiskl se napravo, nedbaje nárazů a štilců, jichž se mu dostávalo od zadních, kterým v běhu překážel. Konečně se mu podařilo z nejhustšího proudu kvapících vyplésti se do pole stranou.
Zpátky ovšem do města nemohl, neboť i brána Poříčská a brána Horská na konci nynější Hybernské ulice chrlily stále nové davy ozbrojenců na bojiště; avšak zahlédl vinici pod Žižkovem a pud sebezáchování hnal ho tímto směrem, kde mohl nalézti bezpečný úkryt.
Pojednou však zpozoroval, že vyvalil se proti Pražanům na poli Špitálském nový, ohromný oblak prachu, z něhož blýskalo železné brnění a množství kopí a mečů. Tryskem přijížděl dav jezdců, od hlavy k patě železem oděných, s vlajícími chocholy na přilbách, jedni napřahujíce dlouhá kopí, na nichž se třepetaly korouhvičky s červeným křížem, jiní máchajíce dlouhými meči. S křikem strašlivým uháněli tak proti husitům a v tom nestvůrném železném zakuklení, kterým nabývali příšerného, pro pana Broučka zcela neobyčejného vzezření, nezdáli se našemu hrdinovi ani lidmi, nýbrž hroznými letícími přízraky.
Krev stydla mu v žilách a hrůzou na okamžik ztrnul jako k zemi přikován.
Jezdci setkali se již s prvními zástupy Pražanů a panu Broučkovi zjevil se hrůzně krásný obraz: v oblacích prachu chumelili se pěší i jezdci, míchaly se pestré oděvy Pražanů s lesklým brněním Němců, rudé kalichy, vyšité na šatu oněch, s červenými kříži na křižáckých korouhvičkách, hřívy koňů vlály, meče a hroty kopí se kmitaly, ježaté železné cepy a palcáty lítaly vzduchem a strašlivý třesk a řinkot těchto zbraní spojoval se s křikem bojujících, s dupotem a ržáním koňů v ohlušující vřavu.
Než Pražané bránili se jen krátce; byliť vytrhli z města v úplném nepořádku, rozptýlili se příliš, přední zástupy vzdálily se od zadních a srazily se proto se zdrcující přesilou nepřátelské jízdy. Několik jich padlo; ostatní, vidouce marnost odporu, dali se na útěk, vnášeli zmatek do zadních davů a strhovali i tyto k nepořádnému ústupu; jezdci s vítězným rykem bouřili kupředu jako hromonosné železné mračno, porážejíce Pražany k zemi a ženouce zmatené před sebou…
Již před neblahým obratem boje nabyl pan Brouček opět smyslů a pokračoval ve svém divokém úprku k vinici; ale vtom zamířila směrem k němu jedna z oněch železných příšer, a než mohl hrůzné nebezpečí řádně pojmouti, zableskl se nad ním hrot smrtonosného kopí —
Ó zlatá sudlice, ty neochotným nosičem svým stokrát do horoucích propastí posílaná a tam na břehu vltavském již ošemetně opuštěná, ty spoustou urážlivých názvů a porovnání obsypávaná: tys nyní jediná velkomyslně zachránila život mého hrdiny! Stojíš-li někde v některém museu mezi rezavou zbrojí husitskou, což rád bych k tobě putoval a vděčně zulíbal tvé červotočivé ratiště, že zachovalo národu největšího cestovatele a mně vydatný zdroj honorářů a slávy!
Ano, v osudném okamžiku slavně jsi se osvědčila, proslulá zbrani božích bojovníků – můj hrdina totiž v běhu klopýtl přes tebe a jak dlouhý tak široký natáhl se na zemi přes tvé dřevce, kůň s železným jezdcem pak mocným skokem přeletěl přes padlého, ani kopytem oň nezavadiv, a vrazil do zástupu jiných pražských bojovníků.
Ano, pan Brouček byl mezi těmi několika padlými, o nichž se historie, vypisujíc tento krátký boj, zmiňuje; avšak historie neví, že jeden z těch padlých opět vstal, ovšem nikoli hned. Neboť hodnou chvíli zůstal náš hrdina – jemuž domácí dějiny za tuto malou opravu k díkům jsou zavázány – bez pohnutí ležeti jako bezduchý. V prvním okamžiku ztratil prý leknutím opravdu vědomí, a když ho zase nabyl, setrval ve své nepohnutosti z dobré příčiny: soudil totiž, že ani nejlítější nepřítel nebude tak nemilosrdným, aby bodal ještě do mrtvoly.
Taje i dech, naslouchal vřavě bojujících, která se na štěstí vzdalovala od něho ku bráně. Konečně odvážil se mrknouti okem v tu stranu i shledal, že jezdcové dosud ženou husity před sebou a všechen svůj zřetel jen dopředu obracejí. To dodalo mu tolik hrdinné odvahy, že osmělil se pošoupnouti zlehounka tělo o poznání dále, načež opět napodobil mrtvého, až po novém mrknutí po nepříteli opakoval svůj manévr. Tak plazil se jako had po břiše dále směrem k vinici, pomáhaje si co nejopatrněji lehkými pohyby loktů a kolen, aby posouvání jeho bylo co nejméně znatelné.
Přitom pomýšlel především na úkryt ve vinici, ale zároveň uzrálo v něm přesvědčení, že učiní nejlépe, odstěhuje-li se z ohrožené Prahy prozatím na horu Vítkovu k Žižkovi, jehož pevný tábor mu poskytne ochranu alespoň do té chvíle, dokud povstání v Praze nebude udušeno.
S tímto úmyslem smýkal se opatrně dále a byl již blízko vinice, když ohlédnuv se nazpět, zočil novou překvapující změnu na bojišti. Nové, valné zástupy Pražanů, avšak tentokrát spořádané a hejtmany svými vedené, vytrhly z bran Poříčské i Horské, a nepřátelská jízda, ani jich nedočkavši, pojednou obrátila své koně nazad a ujížděla k řece.
Vtom uslyšel pan Brouček blízké kroky a hlasy směrem od vinice a mžikem ztrnul opět v živou mrtvolu.
Od vinice přicházeli dva ozbrojení mužové a již slyšel zřetelně jejich rozmluvu.
„Hle, Němci bředou zase přes řeku,“ pravil jeden. „Jistě chtěl Zikmund jediné zkusiti Pražany, jak se budou míti k obraně.“
„A počátek nebyl dobrý,“ dodal druhý muž. „Vysuli se příliš dychtivě, bez hejtmanů svých, nejsouce k boji zřízeni, a přední speřili se s jízdou mnohem silnější, která je proto snadně mohla odbíti. Však jim to bude alespoň naučením pro podruhé. – Hle, tuto leží jeden, i zdá se, žeť ještě živ.“
Pan Brouček, usoudiv dle řeči příchozích, že jsou táboři, procitl nadobro ze své zdánlivé smrti a s těžkým povzdechem napolo se vztyčil.
Zočil před sebou vysokého, ramenatého muže, velitelského vzezření, s přilbou na hlavě a s železným mlatem v ruce; vedle něho stál muž těla štíhlého a bledé tváře, však vášnivě planoucích černých očí. Černý jeho šat, černý birýt, havraní vlasy a vousy tvořily příkrou protivu k bledosti pleti a činily na Broučka dojem téměř příšerný; po boku měl dlouhý meč a pod paždím nějakou knihu v tlusté kožené vazbě.
„Jsi-li poraněn?“ tázal se muž s mlatem.
„Možná, že jsem utrpěl nějaký vnitřní úraz,“ zasténal pan Brouček, „nebo jsem byl snad omráčen.“
„Hle, tvůj klok je okrvaven,“ upozornil ho muž.
„Okrvaven?“ zvolal s hrůzou náš hrdina a rázem vyskočil. S úžasem spatřil na kloku krev a začal se rychle ohledávati, zdali snad přece nějakým tajemným způsobem neutržil poranění; ale neshledal ani necítil ničeho, co by děsivé té domněnce nasvědčovalo.