Obalil si zakuklenou hlavu ještě klokem a obrátil se na druhou stranu. Avšak mohutná, plamenná řeč Korandova pronikala i dvojím příkrovem a přiměla bratra Matěje po mnohém obracení se strany na stranu konečně k tomu, že rozezlen raději opět se posadil a toliko obě uši dlaněmi zacpal.
Přesto slyšel hlas Korandův i přizvukující výkřiky nadšených bratří a sester. Zatím setmělo se již. Dole po Letné, po pláních holešovických a oveneckých zaplanuly nocí četné ohně v leženích křižáků a také zde na temeni Žižkova rozžehli táboři veliké ohně strážné. Osvětlovaly příšerně některé skupiny posluchačů, uprostřed nichž nejasně se míhala postava zaníceného kazatele, pnoucího obě ruce vzhůru, jako by horoucím zápalem svým chtěl se vznésti k hvězdnatému nebi.
Posléze ukončil své kázání, za nímž ozval se bouřlivý souhlas nadšeného posluchačstva.
„Díky bohu!“ oddechl si bratr Matěj a znovu se uložil.
Ale vtom rozlehl se zpěv:
Kdož jste bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci
a doufejtež v něho,
že konečně s ním
vždycky zvítězíte.
Z počátku zpíval jen hlouček, ale brzy vpadaly nové a nové hlasy, takže druhá sloka zněla již mohutným, hřímavým sborem:
Tenť Pán velí se nebáti
záhubci tělesných,
velíť i život ztratiti
pro lásku bližních svých,
protož posilňte
zmužile srdci svých.
„Můj bože! Takové hulákání! Ani vyspat se tu člověk nemůže!“ bědoval a zlobil se v duchu zoufalý bratr Matěj.
Ale musel poslouchati ještě i následující sloky písně táborské:
Kristus vám za škody stojí,
stokrát víc slibuje;
pakli kdo proň život složí,
věčný mít i bude:
blaze každému,
kdož na pravdě sejde.
Protož střelci, kopidlníci
řádu rytířského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomnětež všickni
na Pána štědrého.
Nepřátel se nelekejte,
na množství nehleďte.
A dále, dále zněla z tisíce hrdel ta píseň neumělá, však jadrnou silou a vroucí vírou naplněná, ta píseň samým Žižkou prý složená, před jejímž pouhým vzdáleným hlaholem později valné voje na útěk se dávaly, – dále hřímala tu velebně a nadšeně s hřebenu Vítkovy hory daleko do umlklé noční krajiny.
Posléze dozněla a tábor Žižkův uložil se ke spaní. I bratr Matěj došel dlouho kýženého klidu, chvíli jen ještě vyrušován a pak ve sny ukolébán nějakými žalmy, které starý bratr Stach vedle něho tiše prozpěvoval.
Našemu hrdinovi se zdálo o ryšavém, sedmihlavém draku a ženě hvězdné, která se však poznenáhlu proměnila v půvabnou Domšíkovu dceru…
XII
Ó slunce velikého, věčně památného dne! Ty, kteréžs ozářilo skrovný voj hrdin, jakých málo se zaskvělo v dějinách lidstva, kteréžs okázalo světu, seč jest národ malý, vede-li jej horoucí nadšení, obětující radostně statek i život za svaté přesvědčení, ty pochodni nebeská, kteráž zaplápolalas nad horou Vítkovou, abys čela bohatýrských předků věnčila glorií slávy nesmrtelné, – ó slunce, jehož odlesky ještě po staletích rozehřívají k silnějšímu tluku mdlá srdce potomků: kolik zanícení chovati může nitro české, kolik slov úchvatných a plamenných jazyk náš, všechna by měla splynouti v ódu velebnou, vítající tvůj triumfální vzchod na zlatém a purpurovém obzoru! Ale s časem změnili se i lidé. Nesčíslněkrát vzešlo jako tehdáž krásné letní slunce nad Vítkovem, však nikdy již neozářilo božích bohatýrů a po staletích svítí na pokolení malé, bez pravdy a síly, bez nadšení, cedícího poslední krůpěj krve za drahý ideál, na pokolení, které již sotva rozumí a věří velkému činu předků a usmívá se zvěsti o něm jako staré, divné pohádce, kterou již i nudno poslouchati. Neschopno jsouc oněch velkých obětí a zápalů, vymlouvá se na jiné časy a poměry, zapovídá si vyprávění o slavném skutku minulém a skládá přitom ruce v klín nebo robí trety, – ó zapadlé slunce naší síly, zda vyjdeš opět a najdeš i básníka, jenž dovede tě uvítat plamenným nadšením a ne prázdným zvoněním slov a malichernou karikaturou jako já!
„Vstávej, bratře Matěji, – jižť čas!“
Brouček protřel si oči a spatřil nad sebou vrásčité líce bratra Stacha, který mu podával těžký, hřebíky posázený cep a kus chleba se sýrem.
Bratr Matěj přijal obé s těžkým povzdechem a —, leč nebudu zevrubně vyličovati toto nedělní dopoledne našeho hrdiny, které patří k jeho nejtrudnějším svátečním upomínkám.
Jen tolik podotknu, že dnes nepodával sice kamenů, ale poslouchal kázání kněží táborských s nábožným zpěvem bratří a přijímal – nerad to vyznávám, ale konečně musí pravda na světlo, – přijímal také pod obojí způsobou, obyčejem táborským, totiž u prostého, ubrusem pokrytého stolu, za nímž stál kněz bez ornátu, odbývající krátký obřad pouze jazykem českým.
V poledne podaly sestry táborské bratru Matěji nedělní oběd, jehož součástky byly „kyselo“ – jakýsi druh polévky, o jejíž jakosti pan Brouček ze šetrnosti k dávným předkům zachovává hluboké mlčení, – kus vařené hověziny, režný chléb a náprstek – alespoň na míru bratra Matěje pouhý náprstek – všelijakého piva.
Ale když se po obědě oddával dumám nejchmurnějším, probleskla jimi pojednou myšlenka slibující spásu. Napadla mu totiž podzemní chodba, jíž se z devatenáctého do patnáctého století dostal, a k tomu přidružilo se pomyšlení: Což kdyby toutéž chodbou bylo možno dostati se nazpět? Přisvědčující odpověď jevila se mu tak samozřejmou, že radostně vyskočil a div hlasitě nezajásal. Pak zchladila ovšem jeho naději pochybnost, možno-li jen tak chodbou ze století do století přecházeti. Ale hned zase si praviclass="underline" „Jisté jest, že jsem tou chodbou do minulosti zabloudil, – proč by nemohla způsobili také zázrak opačný?“ Přišla mu na mysl vířivá závrať, která ho pojala, když zavřel dvířka, vedoucí z podzemní chodby do klenotnice krále Václava; vzpomněl si také, že tato dvířka byla na jedné straně červotočivá i zrezavělá, na druhé však úplně nová, – oč, že tvořila ona přehradu mezi oběma věky, a když dvířka za sebou zavřel, tu ocítil se závratným letem o pět století nazpět. Nyní učiní rovněž a bude zase v moderní Praze – arci, z počátku vlastně jen pod ní, v oné podzemní chodbě, vedoucí od Kozí ulice pod Hradčany, a tam nastane opět otázka, jak se dostane vysokou, sráznou šachtou nahoru na povrch země. Leč za dne se tam asi přec někoho dovolá, a ne-li, – nu, v nejhorším tom případě vrátí se zkrátka do husitské Prahy – či spíše, zásobí se napřed nějakými potravinami a zůstane v podzemní chodbě jako v bezpečném úkrytu až do té chvíle, kdy bude město dobyto a první vztek nepřátelského vojska zchlazen; pak zajisté zavládne opět pokoj a pořádek, a bude život i v tom patnáctém století alespoň snesitelný… – Byl by nejraději ihned táborům unikl, ale v tu chvíli právě bylo to nejméně možné. Žižka zpozoroval totiž podezřelé pohyby v nepřátelském ležení a rozkázal bratřím, aby byli pohotově. Následkem toho sestavovali se rychle střelci, sudličníci, cepníci a bojovníci jiného druhu na vykázaných sobě místech. Část cepníků pod vedením Chvalovým postavila se u srubu západního. Mezi těmito byl i bratr Matěj; stál sice v poslední řadě, na samém pokraji severní stráně, ale sráznost této, zeď srubu za ním a šik bojovníků, mezi ním a jižní strání hustě seřaděný, nedaly myšlence na útěk v této chvíli ani vzniknouti.