Nad branou, na obou věžích při ní a na zdech městských bylo plno lidí, pozorujících boj na Vítkově hoře, a když bratr Matěj ku bráně se přiblížil, rozeznal, že panuje mezi nimi veliké hoře a zděšení. Viděl, jak tam ženy a starci lomí rukama nebo je spínají prosebně k nebesům; slyšel také pláč, nářek a modlení úpěnlivé. Patrně pozorovali, že nepřítel na Vítkově hoře vítězí, a skládali poslední naděje toliko v pomoc boží.
Ale dole v otevřené bráně jevil se zástup, z jehož jiskřivých očí zírala neohrožená bojechtivost. Pražský kněz v komži a v ostatní církevní úpravě nesl tu na vysoké hůlce blyštivou svátost téže divné podoby, jakou pan Brouček poznal již na Staroměstském náměstí; před ním stálo pachole, také v komži, zvoníc ručním zvoncem; za ním pak tísnili se v bráně bojovníci s kušemi v rukou. V pozadí bylo viděti zástupy cepníků.
Když bratr Matěj došel k mostu, jenž vedl přes hradební příkop do brány, zvolal na něho kněz: „Kdo jsi?“
„Posílá mě Žižka,“ směle odpověděl bratr Matěj, ale hlas jeho se přece trochu třásl.
„Jak jest na hoře?“
„Zle, moc zle. Žižka vzkazuje, abyste mu přišli na pomoc,“ lhal samozvaný posel srdnatě dál.
„Právě se chystáme do boje.“
„Musím ještě k někomu do města,“ dodal bratr Matěj ostýchavě.
„Propusťte Žižkova posla,“ obrátil se kněz k bojovníkům a tito ochotně se rozstoupili. Bratr Matěj prošel branou do města s kuklou hodně staženou, aby ušel pozornosti Janka od Zvonu a včerejších soubesedníků v krčmě, kdyby snad byli mezi bojovníky u této brány. Zabočiv za roh nejbližší příční uličky, zhluboka si oddechl, vida, že lest dokonale se zdařila.
Přesvědčiv se, že ho nikdo nepozoruje, zhostil se ještě v nejbližším prázdném průjezdě nepohodlného cepu – a s táborskou tou zbraní skládáme i my s něho hodnost bratra Matěje a budeme se v příští, předposlední kapitole opět jen zabývati s pouhým, milým panem Broučkem.
XIII
S ulehčenou plecí i myslí chvátal pan Brouček dále. Ale brzy zabloudil v neznámých ulicích středověké Prahy, takže teprve po dobré hodině šťastně dostihl domu U bílého zvonu.
Cestou potkával jen málo lidí; patrně byla valná většina u bran a zdí městských. Také dům Jankův byl jako vymřelý. Ani v průjezde, ani na paláci nepotkal pan Brouček nikoho a nezaslechl ani známky života. Domšík byl zajisté mezi bojovníky pražskými a ženské meškaly bezpochyby také někde u brány nebo na zdi městské, očekávajíce výsledek boje.
Pan domácí pospíšil tedy přes pavlač do komořice. Byla otevřena; když vešel, spatřil v ní starou Kedrutu, kropící podlahu a postel z nějaké cínové nádobky.
Když ho zočila, stanula chvilku jako přimražena, s největší hrůzou v obličeji; pak sebou trhla a rychle jako vyplašený netopýr unikla kolem něho z ložnice.
„Proklatá modlářka – že tu po mně vykrápěla svěcenou vodou!“ – rozzlobil se pan Brouček.
Ale vtom zalehl sem zvenčí opět mohutný hlahol zvonů a pobídl pana Broučka, – tušícího v něm poslední zvonění na poplach proti vítěznému snad již nepříteli —, aby si pospíšil s převlékáním.
Rychle tedy svlékl středověký oděv, odhodil konečně s ošklivostí a ulehčením i červenozelené nohavice do kouta a převlékl se do svých, teď dvojnásob milých šatů moderních, které ležely vycíděny na truhle. Našel vedle nich i své boty; porouchaná byla náležitě spravena a obě nově podraženy.
S uspokojením obul se do nich, odhodiv dvojbarevné škorně s nevolí do kouta k nohavicím. Přestěhoval pak ještě své hodinky a ostatní movitosti z kapsáře a středověké tobolky nazpět do svých poctivých kapes a nakonec zahalil se od hlavy k patě do kloku, aby zakryl svou novověkou úpravu. S posupným výsměchem spočinul při odchodu jeho zrak na ohromné posadě s truhlíky a stupátkem, zdrtil přesýpací hodiny ve výklenku pohledem nejhlubšího opovržení a bez nejmenšího žalu, ne-li radostně, rozloučil se s pošmournou komořicí. Tiše plížil se pavlačí a mázhauzem kolem zavřených dveří světnice, u nichž mu přece trochu prudčeji zabušilo srdce při vzpomínce na sličnou Jankovu dceru. Ač lahodný obraz její příhodami na Špitálském poli a na Vítkově do pozadí byl zatlačen, přece dosud milostně zářil v toužebném jeho nitru. Avšak ani obraz ten nedovedl jej zadržeti v surovém středověku. Rychle sestupoval z mázhauzu po schodech a bez překážky dostal se z domu.
Poněvadž bylo na náměstí opět více lidí, dal se z opatrnosti nazad ulicí Týnskou a potom uzoučkou, pošmournou uličkou příční, která vede vlevo ke Kozí ulici. Chvátal nedočkavě, kochaje se již přeblahým pomyšlením: dostane-li se skutečně z královského domu podzemní chodbou nazpět pod Vikárku a do zlatého století devatenáctého! Umínil si také, že nyní v klenotnici krále Václava každým způsobem všechny své kapsy naplní nejvzácnějšími skvosty…
Minul nějaký pivovar – patrně onen z Domšíkova vypravování nám již povědomý pivovar V pekle, – a vyšed z uličky, namířil již napříč k ulici Hrnčířské, nynější Kozí, aby se dostal známou postranní brankou do zadní části královského domu U černého orla. Na předsevzetí, že se zásobí na výpravu do tajné chodby potravinami, zapomněl v nedočkavém spěchu svém docela.
Leč najednou se zarazil. Po celou cestu Týnskou ulicí a příční uličkou slyšel jako dříve v komořici hlahol zvonů, však stále silnější, jako by zvon za zvonem po celé Praze vpadal do toho hřímavého chorálu; nyní uslyšel také křik, hluk a řinkot z Dlouhé třídy a spatřil, že lidé z náměstí spěchají v tu stranu.
Chtěl rychle přeběhnouti ke Kozí ulici, ale bylo pozdě. Z Dlouhé třídy vyrazilo několik jezdců, máchajících dlouhými kopími, na nichž se třepetaly korouhvičky s červeným křížem. Vítězní křižáci!
Pan Brouček, seznav, že prchnouti již nemůže, ve smrtelných úzkostech klesl na kolena a zvolal německy: „Milost! Jsem Němec! Jsem katolík!“
„Zabte Němce papežence!“ vzkřikli jezdcové česky skoro jedněmi ústy a jeden napřáhl kopí po panu domácím.
Ten uskočil a zvolal teď česky: „I pro pánaboha – vždyť nejsem Němec ani katolík! Jsem Čech a husita!“
Jezdci v udivení zastavili koně a valný pěší dav ozbrojených i neozbrojených mužů, žen i dětí, který se zatím vyvalil za nimi z Dlouhé třídy jako bouřící pestrá řeka, obklíčil ubohého se všech stran.
„Proč jsi tedy volal německy, žes Němec a podjednou?“ vzkřikl jeden z jezdců, který se zdál býti vůdcem ostatních.
„Myslel jsem – myslel jsem – že jste němečtí křižáci – podle těch korouhviček,“ koktal strachem pan Brouček.
„Haha! Ty jsme ukořistili na Špitálském poli, kde Bůh právě nám popřál slavného vítězství. Ale ty jsi Němec. Vždyť ani dobře česky neumíš!“
„Ne – ne! Přísahám, že nejsem Němec – byl jsem jen dlouho v cizině Dosvědčí vám to Domšík – Janek od Zvonu —“
„Janek od Zvonu? Ten položil dnes život svůj za pravdu a vlast, vytrhnuv s námi Staroměstskými v prvních řadách z brány Poříčské a smrtelně byv raněn v krátkém boji pod Vítkovou horou. Jsi-li opravdu Čech i husita, kterakže smíš vysloviti jméno hrdinovo týmiž mrzkými ústy, kterými pro bídný strach smrti právě jsi zapřel rod svůj i víru svou?!“
„Skolte lotra! Ubijte zbabělce!“ křičel dav kolem a zuřivě vrhal se na Broučka. Ten chtěl uprchnouti, ale někdo ze zástupu zachytil jeho klok, jenž prudkým škubnutím s něho se svezl, a pan domácí stál pojednou před udiveným množstvím ve svém moderním obleku.