Byly zde jen tyto dva obrazy a panu Broučkovi napadlo ihned, že asi také za tímto druhým ukryty jsou dveře. Zatahal silně za rám, pak tlačil jej zase navenek, ale obraz sebou nehýbal.
Na chvíli zkrušilo pana Broučka strašné pomyšlení, že klenotnice nemá žádného jiného východu a že se nalézá třeba v nitru nějaké skály daleko od příbytků lidských, takže mu přece nezbude než zemříti hladem uprostřed všeho toho bohatství, což by nebylo o nic příjemnější nežli smrt v podzemní chodbě. Ale pojednou zpozoroval, že je rám na jednom místě trochu ohmatán. Přiložil tam ruku, hmatal, mačkal a vtom – ó radosti! – pohnula se jedna ozdoba, a když ještě silněji přitlačil, otočil se celý obraz nazad a ve stěně objevil se otvor východu.
Pan Brouček vyhoupl se do něho a posvítil sirkou do prostoru za ním. Spatřil dlouhou chodbu s obrazy a okny, složenými z drobných, různobarvých tabulek. „Díky bohu!“ oddechl si zhluboka.
Vrátil se však ještě do klenotnice. Nemohl se s ní jen tak rozloučiti. Nyní, když měl východ již pojištěný, pociťoval z nálezu teprve radost plnou a nezkalenou. Byla to královská odměna za všechno, co té noci vytrpěl.
Ale přec odolal pokušení nacpat si hned kapsy hrstmi klenotů. Je-li to skutečně tajný poklad, však mu neuteče. Třeba jen dobře zapamatovat si místo, aby ho zase našel.
Zhasiv lampu, vystoupil tedy z klenotnice na chodbu a posvítil si na zevnější stranu obrazové veřeje. Shledal, že představuje také obraz nějaké královny – bezpochyby jednu z obou manželek Václavových, snad tu, která byla ohromným psem královým na Karlštejně zardoušena. Když pan Brouček veřej zavřel a přimáčkl, vypadala i zvenčí jako pouhý obraz, jichž řadou byla chodba ozdobena.
„Již to je docela jisté!“ zajásal v duchu pan domácí. „Toť tajná klenotnice krále Václava, umístěná v některém jeho pražském domě, k níž vedla tajná chodba z hradčanského zámku a jejíž druhý východ byl tak opatrně ukryt, že zůstala neznáma všem pozdějším majitelům domu. Tisíce lidí prošlo tisíckrát touto galerií a žádný neměl ani nejmenší potuchy, jaké bohatství se ukrývá za tímto obrazem.“
Umínil si, že prozatím nechá drahocenné tajemství pro sebe a teprve uváží, má-li se nynějšímu majiteli domu svěřiti a s ním se rozděliti, či raději sám nějakým šikovným způsobem celý poklad si osvojiti, což by zajisté bylo zcela po právu.
Přesvědčil se ještě zrakem i hmatem, že obraz opět pevně ke stěně přiléhá a tudíž podezření žádného vzbuditi nemůže, a tiše se ubíral chodbou, do níž drobnými tabulkami oken padalo trochu měsíčního světla.
Kráčel sice opatrně, ale nelámal si hlavu myšlenkami, co by se stalo, kdyby ho tu někdo v cizím domě po půlnoci přistihl, ani jak se odtud dostane na ulici. Všecka jeho mysl byla zaujata a radostně opojena nalezeným pokladem. V závratném reji míhaly se jeho duchem paláce, letohrádky, pyšné ekypáže, premovaní sluhové, tabule nejvzácnějších pochoutek, svůdné krasavice a jiné podobné zjevy, které by se asi také čtenáři za takové příležitosti chumelily hlavou; ke cti svého hrdiny musím však dodati, že si také vzpomněl na svou hospodyni, kterou dá se skrovnou pensí na odpočinek, na všechny své známé, kterým vystrojí zadarmo na Vikárce velkolepé vepřové hody, ba i na Ústřední matici, které věnuje velkodušný dar dvaceti zlatých.
Zatím došel k nějakým schodům a sestoupil po nich do těsné, dlouhé chodbičky, na jejímž konci nalezl železná vrátka. Byl mile překvapen, když shledal, že nejsou zamčena, a když, vykročiv z nich, spatřil nad sebou černé štíty domů a za nimi hvězdnaté nebe.
„Mají tu krásný pořádek!“ zabručel, ale v duchu blahořečil neznámému domovníkovi, že se jeho nedbalostí dostal tak hravě z domu.
Byl tedy opět pod boží oblohou, na volné ulici!
III
Oddechnuv si řádně na čerstvém vzduchu, uznal pan Brouček především za potřebné zapamatovat si zevnějšek domu, který v sobě skrýval příští jeho bohatství.
Pohlédl proto za sebe do výšky, avšak shledal, že chodbička, z níž právě vyšel, jest pouze překlenutá úzká ulička, vedoucí mezi dvěma domy k jiné veliké budově v pozadí, která je patrně bývalým dvorem krále Václava. Posvítil si tedy jenom na branku a spatřil na ní krásně tepané ozdoby, z nichž mu zvláště napadlo několik ptáků ve věncích, zcela podobných oněm, kteří jsou vyobrazeni na staroměstské mostecké věži.
Pak se rozhlédl, aby poznal také ulici. Než, ačkoliv znal Prahu skrz naskrz, nemohl se orientovati. V úzké ulici byla tma; avšak nahoře odstiňovaly se v záři měsíčné zřetelně obrysy vysokých špičatých štítů, podivných arkýřů s vížkami a pavlačemi, skládajíce fantastický obraz, na jaký se pan Brouček ze svých pražských potulek marně rozpomínal.
„Jsem bezpochyby někde v Židovském Městě,“ hovořil k sobě. „Neboť tam jsou ještě, možná, takové ztracené, zanedbané kouty, do kterých jsem posud ani já nezapadl. Věru skandál, že smí uprostřed moderního města strašit taková rachotina. Mluví se pořád o regulaci a byly prý také už nějaké plány vystaveny; ale myslím, že se jí dočkáme jako té pramenité vody, kterou bych jim ostatně, pro svou osobu, ještě nejspíše odpustil. Nějaký Napoleon by měl přijít, jako tehdáž v Paříži, postavit se čtyř stran děla a sestřílet všechno na hromadu – to by byla nejlepší regulace! Ačkoliv, co je plátno regulovat na jedné straně, když se jinde vyhazují peníze na opravu všelijakých starých bran a věží a kaplí, kterých máme v Praze posud až hanba a které zahrazují pasáži jen proto, aby na ně mohl tu a tam zevlovat nějaký potrhlý cizinec. Co by tu mohlo státi krásných, výnosných činžovních domů! Ale to máme z toho, že rozhodují na radnici všelijací nepraktičtí doktoři a profesoři.“
Jak viděti, zůstal pan domácí navzdor svým občasným starožitnickým libůstkám vřelým přívržencem moderního pokroku.
Popošel několik kroků a začal resonovati znova: „A tma je tu jako v pytli. Znamenité hospodářství. Ani jednu svítilnu nenechají hořet. A to jmenujou pak osvícenou správou města. K čemu máme obecní plynárnu? K čemu platíme krvavé přirážky? Nejdeš-li se slepicemi spat, můžeš si v postranních ulicích rozbít nos nebo přerazit žebra. Ba věru, že tu jde o zdravé kosti. Za takové dláždění by se styděli v nejposlednějším venkovském hnízdě. I hrome!“
Divoký ten výkřik byl vzbuzen objemnou kalužinou, do níž náš chodec znenadání vpadl, že záhadná tekutina s hlasným žbluňknutím a šplíchnutím vysoko kolem něho vystříkla.
„Tohleto dám do novin!“ zvolal pan Brouček ve spravedlivém rozhorlení. „Hned po ránu, a kdyby mne to pětku stálo. To již přesahuje všechny meze. Takové rybníky uprostřed ulice. A jaký zápach! Mám spodky na měsíc napuštěny tou voňavkou. A pak se ještě mluví o veřejném zdravotnictví. Rád bych věděl, k čemu platíme městské fysikátory neb jak se ti darmochlebové jmenují. Leda pro sekaturu pořádných měšťanů. Mně vystěhují nájemníky ze sklepních bytů, že tam trochu teče ze zdí, a tady se může člověk na veřejné ulici utopit bůhví v jaké neřesti.“
Rozžehl sirku a posvítil si na zem.
„I hlehle! Vždyť tu každý vylévá na ulici pomeje a co se mu líbí. No, počkej, slavný magistráte, na tohle posvítíme v lokálce, kterou si nedáš za rámeček. Jak se vyspím, dojdu k rukavičkáři Klapzubovi, aby mi to sestavil. A policii také přisolíme. Jsem jist, že sem za celou noc žádný strážník ani nepáchne. A přece je tahle tma jako stvořena pro špatné lidi, kteří tu mohou člověku zakroutit krk, ani se nenadá.“
Zatím došel nároží a pohlédl pátravě do příční ulice nalevo.