„I tady tma jako v tunelu! A všechno jako vymřelé. Nikde človíčka, kterého bych se mohl zeptat, kde vlastně jsem. Pravý skandál, musí-li se starý Pražan ve svém rodném městě vyptávat po cestě jako svatojanský poutník. Myslil jsem, že znám v Praze každý dům, a zatím kouká na mne už druhá ulice, jako bych byl znovu zapadl někam na měsíc.
Nikde v Praze přece jsem neviděl takovou řadu divných štítů a klikatých střech, tolik věžiček a pavlačí. Není jinak – dostal jsem se do některé končiny, kde jsem delší čas nebyl a kde zatím páni stavitelé nastavěli zase haldu domů podle nynější bláznivé módy! Dříve jsme vyhnali zkrátka čtyři rovné zdi, na ně postavila se tříhranná střecha – a byl dům, jak se sluší a patří. Nahoře nějaký ten komín a vpředu dvě tři řady rozumných oken – byla radost se podívat. Ale teď všude samá věž, balkony, sloupy, plno všelijakých tatrmanů, ba i strakatého malování, až člověku oči přecházejí. Inu, takový architekt neví, jak by hloupým lidem tahal peníze z kapes!“
Z té filipiky vyrušil pana Broučka zjev míhavého světla, které se zakmitlo před ním ve tmách příční ulice. Zprvu myslil, že to nárožní svítilna, ale brzy poznal v těkavém světélku prostou ruční lucernu, kterou nějaký chodec nesl před sebou.
„Opravdu, daleko jsme to v Praze dotáhli! Pro věčnou hanbu města svítí si tu skutečně již lidé lucernami po ulicích jako v nějaké Zapadlé Lhotě,“ huboval pan domácí, ale v duchu se radoval z objevení živé bytosti, jejíž pomocí konečně zjistí jméno ulice, skrytým pokladem pro něho tak předůležité, a pak nejkratší cestou pospíší do svého domu, po jehož útulné ložnici se mu také již upřímně stýskalo.
Zrychlil tedy kroky, zamířiv pozdnímu, či lépe snad časnému chodci v ústrety. Ale když se asi na padesát kroků k sobě přiblížili, stanul pojednou protichůdce a zadíval se pátravě do tmy směrem, kde také Brouček bezděky se zastavil. Překvapilť pana domácího zevnějšek neznámého, pokud se jevil v matných, polétavých paprscích lucerny.
„Kýho výra!“ pomyslil si. „Toť nějaká maškara. Kde se tu asi vzala? Vždyť nemáme přece v červenci masopust. A slavný pohřeb se také neodbýval, aby to byl některý v hostinci zbylý spolkový praporečník. Či snad to utekl některý statista z divadla i se svým strakatým kostýmem?“
Zatím co náš hrdina takto uvažoval, zamířil muž s lucernou spěšnými kroky na protější stranu ulice.
„Aha!“ pomyslil si pan domácí. „Snad se přede mnou stydí za svůj komediantský oblek, anebo myslí, že jsem strážník. Ale takhle mi neuklouzne.“
Zabočil také na druhou stranu, takže se šikmé dráhy obou musely sraziti u protějšího domu. Ale než tam dospěl, opřel se již podivný chodec zády o zeď domu, a napřáhnuv proti panu Broučkovi ruce, vzkřikl hrozebně: „Jsi-li dobrý, stuoj!“
Pan Brouček bezděky couvl, zaražen hrozivým pohybem a výkřikem neznámého, jakož i nezvyklým rázem jeho řeči, zejména tím podivným „stuoj!“ Pomyslil si, že má chlapík bezpochyby pitkou těžký jazyk. Ale pak náhle zpozoroval v jeho napřažené pravé ruce nějakou bodnou zbraň, která nevypadala, jako by byla jen divadelní.
Ucouvl ještě dále a zvolal polo káravě, polo chlácholivě: „Snad nemyslíte, že jsem nějaký pobuda, který má zbroušeno na vaši tobolku. Schovejte jen tu svou kosinku a buďte rád, že ji žádný strážník nezahlédl; neboť pochybuju velmi, že máte povolení k nošení takových nebezpečných hraček. Ačkoliv nám skoro nezbude, než abychom pečovali sami o svou bezpečnost, když policie trpí na ulicích takovouhle egyptskou tmu, která zrovna vybízí ke všem špatnostem. Ale já jsem pořádný, pokojný měšťan, který se vás chtěl jen zeptat, kde to vlastně jsem.“
Za řeči Broučkovy ohlédl se světlonoš několikrát napravo a nalevo, jako by hledal nějakého neviditelného společníka. Potom sklonil trochu dýku, ale nezměnil své odpuzující držení těla a pravil hlasem, který neztratil mnoho z dřívější příkrosti: „Sotně rozomiem, co bebceš. Ej, zdali hodný měštěnín túlá sě bez světla po puolnoci městem jako zloděj? Razi tobě, stul kabelku a chutně jdi ode mne!“
„A pro pánaboha,“ – pomyslil si pan Brouček – „ten má horší výřečnost než nějaký skleničkář. To již nemůže býti z piva. Zdá se, že spolek pro povznesení návštěvy cizinců přece začíná působit. Tenhle musí být hodně z daleka, bezpochyby z Bosny nebo z Dalmácie – ti nosí také takový bláznovský oblek a mluví také takovou pokaženou slovanštinou.“
„I vždyť půjdu bez křiku!“ pravil nahlas. „Beztoho bych se od vás – od tebe dověděl starého ďasa, poněvadž tě náhoda bůhvíodkud do Prahy přivála. Podle tvé divné řeči a ještě divnějšího (bez urážky!) obleku soudím, že jsi Bosňák nebo Dalmatinec, který tu prodává ocet nebo nože, nebo snad chodí s medvědem.“
„V hrdlo lžeš!“ rozkřikl se muž s lucernou. „Věziž, že jsem usedlý pražský měštěnín a věrný Čech. Ale ty jsi jistě cizozemec poběhlý, ježto mluvieš někakú změtenú řečí a odieváš sě takým ruchem potvorným.“
„No, teď toho je dost!“ zvolal pan Brouček. „Jsi-li opravdu pražský měšťan, děláš svou maškarou a svými hloupými šprýmy měšťanstvu jen ostudu nebo patříš do Kateřinek, mezi blázny.“
„Mlčiž, lotře ohavný!“ opáčil vztekle divous. „Přísahám pánu bohu, blázny ty mně dávati nebudeš, a sám jsa horší blázna. Všakť viem, ktož jsi. Ha! Zrádce jsi nešlechetný, biřic Antikristóv, zpyták a špehéř ciesaře Zikmunda. Vlúdil jsi sě do města, aby nad námi zradil. Všakť buoh dá, že zdráv nevyjdeš.“
Nenadálé obvinění z vyzvědačství překvapilo pana domácího tou měrou, že na ostatní nadávky zapomněl a chvíli všecek byl popleten.
„Jaké to zase hloupé řeči!“ zvolal konečně. „Já vyzvědač! Jaký to nesmysl! Vyzvědač císaře Zikmunda! Jakého Zikmunda? Jaktěživ jsem o žádném císaři Zikmundovi ani neslyšel – totiž – pravda – četl jsem o něm někde něco – ale ten žil bůhví před kolika sty lety, tuším ještě za Žižkových časů.“
Nyní zahleděl se zase neznámý v ustrnutí na pana Broučka.
„Za Žižkových časuov!“ vzkřikl. „Co pleteš, an Žižka žije a tam na Vítkově hoře s tábory čaká Zikmunda!“
„Haha, Žižka prý žije! To je dobré. Žižka leží již hezkých pár set let v zemi a snad ani z té jeho kůže, kterou si prý táborité po jeho smrti potáhli buben, nezbývá už ani cípek. Žižka prý žije! To by to u nás jinak hrálo. Ten by tu, holečku, měl co pořádat svým palcátem, ač jestli by dávno neseděl u sv. Václava, – neboť za našich časů jsou na bourání zámků a pálení klášterů zpropadené paragrafy. Ale, ale, nešlapte si na rozum, člověče! Kdyby Žižka ještě žil, byl by starší než sám Methusalem. Nevím sice, kdy se narodil, ale to vím, že byl živ ještě před bitvou na Bílé hoře, a na to datum se náhodou dobře pamatuju – bylo to roku šestnáct set dvacet – nu a nyní máme rok osmnáct set osmdesát osm —“
Neznámý byl by úžasem bezmála upustil svítilnu. Vytřeštil na pana Broučka oči a vypravil trhaně ze sebe: „Tisiec – osm set – osmdesáte – osm? – Haha! Jižť znamenám, že tvé hlavě nenie zdrávo. Každý, ktož rozom dobrý jmá, povie tobě, žeť nynie rok ot narozenie božieho tisiec čtyři sta dvadcátý!“
„Tisíc – čtyři sta dvacet?“ vykřikl pan domácí. „Buď myslíš, člověče, že máš před sebou blázna, nebo jsi sám dokonalý blázen.“
„Ej, nebudu sě meškati s šielencem,“ pravil pohrdlivě neznámý a rychlým krokem ubíral se dále. Několikrát se ještě ohlédl a pak vzdaloval se spěšně, splývaje s okolní tmou, jíž toliko svítilna jeho jako bludička kmitavě se třepetala, dokud nezmizela za rohem ulice.*)