Robert Jordan
Nůž snů
Věnováno památce Charlese St. George Sinklera Adamse
6. června 1976 – 13. dubna 2005
Sladkost vítězství i hořkost porážky jsou nožem snů.
PROLOG
Uhlíky padají do suché trávy
Slunce šplhalo k poledni a natahovalo stíny Galada a jeho tří ozbrojených společníků, zatímco klusali po silnici vedoucí přes les. V lese rostly duby, kaliny, borovice a javory, jimž se nyni na jaře nalévaly pupeny. Galad se snažil na nic nemyslet, ale do duše se mu pořád vkrádaly nepatrné maličkosti. Všude vládlo až na dusot koňských kopyt ticho. Ani pták nezazpíval, ani veverka nezašvitořila. Na tuto roční dobu bylo příliš velké ticho, jako by les zadržoval dech. Silnice byla zdejší hlavní obchodní cestou už dávno před vznikem Amadicie a Tarabonu a z udusaného žlutého jílu místy vyčnívaly dlažební kameny. Volem tažený žebřiňák daleko před nimi byl jedinou známkou, že kromě nich tu jsou nějací lidé. Obchod se přesunul na sever, statky a vesnice se vytrácely a Aelgarovy slavné ztracené doly zůstávaly ztracené v horách zvedajících se o pár mil dál na jih. Na jihu se také sbírala černá mračna slibující odpoledne déšť, pokud je vítr neodežene jinam. Nad krajem lesa poletoval sem a tam červenokřídlý luňák a pátral po kořisti. I Galad sám byl na lovu, jenomže v srdci, nikoliv v lese.
V dohledu se objevil statek, který Seančané věnovali Eamonu Valdovi, a Galad přitáhl otěže a přál si, aby měl na hlavě přílbu a mohl zaměstnat ruce dotahováním podhradního řemínku. Místo toho si jen upravil opasek s mečem a předstíral, že se mu posunul. Nosit zbroj nemělo smysl. Pokud dopoledne proběhne podle očekávání, stejně by si musel kyrys a osníř sundat, a pokud to dopadne obráceně, zbroj by mu poskytla stejně chabou ochranu jako bílý kabát.
Budova – kdysi venkovský zámeček amadicijského krále – byla vlastně obrovský dřevěný palác s modrou střechou a červenými balkony a věžičkami v rozích, zvedající se na kamenných základech připomínajících nízký kopec. Stáje, stodoly, čeledníky a dílny se krčily u země na rozlehlé mýtině kolem zámečku, ale i ty byly červenomodré a stejně nádherné. Byla vidět hrstka lidí přecházejících sem a tam, z téhle vzdálenosti jen mrňavé postavičky, a pod dohledem dospělých si hrály děti. Scéna působila normálně v nenormálním světě. Galadovi společníci seděli v sedlech, přílby a kyrysy vyleštěné, a pozorně ho sledovali. Koně netrpělivě podupávali, krátká jízda z tábora je ještě neunavila.
„Je zcela pochopitelné, pokud si to chceš rozmyslet, Damodrede,“ poznamenal po chvíli Trom. „Je to dost tvrdé obvinění, drzé, ale—“
„Nic si rozmýšlet nepotřebuju,“ skočil mu Galad rychle do řeči. Rozhodl se už včera. Ale byl vděčný, protože mu Trom poskytl úvod, jaký potřeboval. Když vyjel z tábora, prostě se objevili a beze slova se k němu přidali. Tenkrát nebylo co říkat. „Ale co vy tři? Hodně riskujete, když mě sem doprovázíte. A to riziko je zbytečné. Ať to dopadne jakkoliv, bude proti vám vzneseno obvinění. Tohle je moje věc a já vám dávám svolení jít si po svých.“ Znělo to příliš škrobeně, ale on dnes ráno nějak nemohl najít vhodná slova, ani si uvolnit krk.
Podsaditý muž zavrtěl hlavou. „Zákon je zákon. Aspoň můžu využít svou novou hodnost.“ Pod slunečním kotoučem na prsou bílého kabátce se mu skvěly tři zlaté kapitánské uzly ve tvaru hvězdy. V Jeramelu zemřela spousta vojáků včetně tří kapitánů. Tenkrát se Seančany bojovali, nedávali se s nimi dohromady.
„Ve službě Světlu jsem vykonal i pár temných věcí,“ poznamenal ponuře vyzáblý Byar a hluboko zapadlé oči se mu třpytily jako při osobní urážce, „temných jako bezměsíčná noc, a určitě jich několik dalších ještě vykonám, ale některé věci jsou příliš temné, než abychom je mohli dopustit.“ Tvářil se, že by si nejraději odplivl.
„Pravda pravdoucí,“ zamumlal mladý Bornhald a rukou v plechové rukavici si přejel přes ústa. Galad ho pořád ještě považoval za příliš mladého, i když byl jen o pár let mladší než on. Dain měl krví podlité oči, protože se večer dostal k pálence. „Jestli jsi, byť ve službě Světlu, udělal něco špatného, pak musíš udělat něco správného, abys nastolil rovnováhu.“ Byar trpce zavrčel. Tohle nejspiš původně říct nehodlal.
„Tak dobře,“ prohlásil Galad, „ale pokud se někdo z vás otočí, není to žádná hanba. Je to jen a jen moje věc.“
Když však pobídl koně do klusu, potěšilo ho, že za ním docválali a připojili se k němu. Bílé pláště za nimi povlávaly. Pochopitelně by byl jel sám, ale díky jejich přítomnosti ho možná rovnou neoběsí. Ne že by čekal, že to přežije. Co se muselo udělat, muselo se udělat, bez ohledu na cenu, jakou za to zaplatí.
Na kamenné rampě stoupající k zámečku kopyta koní hlasitě dusala, takže se všichni na rozlehlém nádvoří dívali, jak přijíždějí: padesát dětí v lesklé plátové a kroužkové zbroji a kónických přilbách, většina na koních, vedle nichž se krčili amadicijští štolbové v tmavých kabátech a drželi koně u huby. Balkony byly prázdné, objevilo se jen pár sluhů předstírajících, že zametají. Kolem Rhadama Asunawy, stranou od ostatních, stálo šest tazatelů, velkých chlapů se šarlatovou pastýřskou holí za slunečním kotoučem na pláštích, jako tělesná stráž. Ruka Světla stála vždycky stranou od ostatních dětí, což zbytek dětí schvaloval. Šedovlasý Asunawa, vedle jehož truchlivého obličeje vypadal Byar málem baculatý, byl jediný z přítomných dětí, kdo na sobě neměl zbroj, a jeho sněhobílý plášť zdobila pouze šarlatová hůl, což byl další způsob, jak se vydělit od ostatních. Galad se jen rychle podíval, kdo tu je, a dál upíral oči na jediného muže na nádvoří. Asunawa do toho možná byl nějak zapletený – to zatím nebylo jasné – ale pouze pan velicí kapitán mohl povolat hlavního inkvizitora k zodpovědnosti.
Eamon Valda nebyl zvlášť velký, měl však tvrdý, tmavý obličej a tvářil se, že od všech očekává okamžitou poslušnost. Přinejmenším měl právo ji očekávat. Stál zde rozkročený, hlavu zdviženou, každým coulem velitel, a bílozlatý hedvábný tabard pana velícího kapitána, přehozený přes zlacený kyrys, měl hustěji vyšívaný, než kdy míval Pedron Niall. Bílý plášť se slunečním kotoučem na každé straně prsou, vyšitým zlatou nití, měl také z hedvábí. Přílba, již držel pod paží, byla zlacená, se slunečním kotoučem na čele, a na levé ruce, na plechové rukavici, nosil těžký zlatý prsten s velkým žlutým safírem, do něhož byl vyřezán sluneční kotouč. Další dárek od Seančanů.
Když Galad a jeho společníci sesedli a zasalutovali s pěstí přes prsa, Valda se zamračil. Podlézaví štolbové přiběhli převzít otěže.
„Proč nejsi na cestě do Nassadu, Trome?“ Z Valdových slov čišel nesouhlas. „Ostatní kapitáni už budou v polovině cesty.“ On sám na schůzky se Seančany jezdíval pozdě, snad aby dokázal, že dětem zůstala alespoň stopa nezávislosti – ale že již byl připravený k odjezdu, bylo překvapivé; tato schůzka musela být vskutku důležitá – nicméně vždy zajistil, aby ostatní vysocí důstojníci přijeli včas, i když byla schůzka svolána ještě za tmy. Zjevně nebylo vhodné na nové pány příliš tlačit. Seančané dětem rozhodně příliš nedůvěřovali.
Trom se netvářil znepokojeně, jak by se dalo čekat od muže, jenž svou hodnost drží teprve měsíc. „Naléhavá záležitost, můj pane velicí kapitáne,“ opáčil uhlazeně a odměřeně se poklonil, ani o kousek víc nebo míň, než se od něj žádalo. „Jedno dítě pod mým velením obvinilo jiné dítě ze zneužití své příbuzné a žádá o soud pod Světlem, což mu podle práva musíš zaručit či ho odmítnout ty.“