„Mysli, Suroth!“ Gongy byly silné, velitelské. „Kapitán Musenge a ostatní by odešli ve stejnou noc, kdy odešly Tuon a její komorná, kdyby tušili, co má v plánu. Hledají ji. Musíš ji najít dřív, jenomže pokud se to nepodaří, její smrtonoši pro ni budou menší ochranou, než se zdá. Každý voják ve tvém vojsku slyšel, že přinejmenším někteří členové gardy se zapletli s podvodnicí. Všichni mají pocit, že podvodnice a každý, kdo je s ní ve spojení, by měli být roztrhaní na kusy a ty kusy by se měly zasypat hnojem. Potichu.“ Ohnivé rty předvedly pobavený úsměv. „Aby na říši nepadla hanba.“
Bylo to možné. Oddíl smrtonošů bude snadné najít. Stačí jenom zjistit přesně, kolik jich s sebou Musenge vzal, a poslat Elbara s padesáti muži na každého smrtonoše. Ne, stovkou mužů, kvůli damane. A pak… „Veliká paní, chápeš, proč se zdráhám vyhlásit cokoliv, dokud si nebudu jistá, že je Tuon mrtvá?“
„Samozřejmě,“ opáčila Semirhage. Gongy byly opět pobavené. „Ale nezapomeň, jestli se Tuon podaří vrátit se do bezpečí, nebude mi na tom záležet, takže neotálej.“
„Nebudu, veliká paní. Chci se stát cisařovnou, a kvůli tomu musím cisařovnu zabít.“ Tentokrát už to vůbec nebylo těžké vyslovit.
Podle Pevařina mínění byly pokoje Cutamy Rath křiklavé, ba přímo přehnaně výstřední, a její vlastní začátky v tátově řeznickém krámě v jejím názoru nehrály žádnou roli. Už jenom když tu musela sedět, vyvádělo ji to z míry. Pod římsou s pozlacenými vyřezávanými vlaštovkami v letu visely na stěnách dva velké, hedvábné nástěnné koberce. Na jednom byly jasně rudé krvavé růže, na druhém kalmové keře pokryté šarlatovými květy většími než dvě spojené ruce. Stoly a židle byly vybrané kousky, pokud vám nevadily řezby a zlacení stačící i pro trůn. I kandelábry byly silně pozlacené, jakož i krbová římsa s cválajícími koňmi nad krbem z mramoru s červenými proužky. Na několika stolcích stály kousky červeného porcelánu Mořského národa, velmi vzácné, čtyři vázy a šest mís, samy o sobě malé bohatství, stejně jako spousta nefritových a slonovinových řezeb, z nichž žádná nebyla zrovna malá, a jedna soška tančící ženy, na dlaň vysoká, která snad byla vyřezaná z rubínu. Zbytečné stavění majetku na odiv. A navíc věděla, že kromě zlacených hodin na krbové římse jsou v Cutamině ložnici další a ještě jedny v oblékárně. Troje hodiny! To už nebylo jen křiklavé, a nejen kvůli zlatu a rubínům.
A přece se místnost k ženě sedící naproti ní a Javindhře hodila. „Křiklavá“ ji dokonale vystihovalo. Cutama byla ohromně krásná žena. Vlasy měla zachycené v jemné zlaté síťce, kolem hrdla a v uších ohnivé opály a na sobě vždy karmínové hedvábí, které jí obepínalo plné poprsí, dnes se zlatou vínkovou výšivkou na zdůraznění. Člověk by si skoro myslel, že chce přitahovat muže, pokud by ji neznal. Cutama dávala svou nechuť k mužům najevo už dávno před svým vyhnanstvím. Raději by se slitovala nad vzteklým psem než nad mužem.
Tenkrát byla tvrdá jako kladivo, jenže když se vrátila do Věže, mnoho ji považovalo za zlomenou třtinu. Nějakou dobu. Pak každý, kdo v její blízkosti strávil nějaký čas, poznal, že její uhýbavý pohled rozhodně není nervózní. Vyhnanství ji změnilo, jenomže během něj nezměkla. Ty oči patřily kočce na lovu, pátrající po nepřátelích či kořisti. Zbytek jejího obličeje nebyl ani tak vyrovnaný jako nehybný, neproniknutelná maska. Aspoň dokud ji člověk nedohnal k otevřenému hněvu. Ačkoliv hlas měla vždy klidný a hladký jako led. Protivná kombinace.
„Dnes ráno jsem zaslechla znepokojivé řeči o bitvě u Dumajských studní,“ pronesla znenadání. „Zatraceně znepokojivé.“ Měla ve zvyku dlouho mlčet, žádné jalové řečičky, a pak najednou něco nečekaně pronesla. Ve vyhnanství jí také zhrubl jazyk. Izolovaný statek, na němž byla zavřená, musel být… živý. „Včetně toho, že tři z mrtvých sester byly z našeho adžah. Mateřský mlíko v hrnku!“ To vše pronášela vyrovnaným tónem. Ale probodla je obviňujícím pohledem.
Pevara to zvládla s přehledem. Každý přímý Cutamin pohled vypadal obviňujícně, a jakkoliv byla Pevara nervózní, věděla, že nesmí dopustit, aby si toho nejvyšší všimla. Ta ženská se na každou slabost vrhla jako ostříž. „Nechápu, proč by Katerina neuposlechla tvůj rozkaz nechat si to pro sebe, a nemůžu uvěřit, že by Tama byla ochotná znevážit Elaidu.“ Alespoň ne veřejně. Tarna si své pocity ohledně Elaidy hlídala stejně, jako kočka hlídá myší díru. „Ale sestry dostávají zprávy od svých špehů. Nemůžeme zabránit, aby se nedozvěděly, co se stalo. Překvapuje mě jen, že to trvalo tak dlouho.“
„To je ovšem pravda,“ dodala Javindhra a uhladila si sukni. Byla to hranatá žena a kromě prstenu s Velkým hadem nenosila žádné šperky, i šaty měla nezdobené a tak tmavě rudé, až vypadaly černé. „Dříve nebo později vyjdou skutečnosti na povrch, i kdybychom se dřely až do krve.“ Rty tiskla tak pevně, až se zdálo, že do něčeho kouše, a mluvila téměř spokojeně. Zvláštní. Byla Elaidin mazlíček.
Cutama na ni upřela svůj přísný pohled a Javindhra se po chvíli začervenala. Pravděpodobně aby měla důvod uhnout očima, napila se zhluboka čaje. Ze šálku z tepaného zlata s leopardy a jeleny, pochopitelně, jaká už teď Cutama byla. Nejvyšší na ni dál upřeně zírala, ale Pevara nepoznala, zda se opravdu dívá na Javindhru nebo do prázdna.
Když Katerina přinesla zprávu, že Galina padla u Dumajských studní, byla Cutama povýšena na její místo aklamací. Jako přísedící měla velmi dobrou pověst, přinejmenším předtím, než se zapletla do těch nechutných událostí, které vedly až k jejímu pádu, a mnoho červených věřilo, že čas si žádá nejtvrdší nej vyšší, jakou najdou. Galinina smrt zvedla z Pevařiných ramenou těžké břemeno – nejvyšší a temná družka, ach, to byla agónie! – ale Cutamou si nebyla jistá. Bylo teď na ní něco… divokého. Něco nepředvídatelného. Je vůbec duševně zdravá? Ale stejná otázka dnes platila na celou Bílou věž. Kolik sester si dokázalo zachovat zdravý rozum?
Jako kdyby Cutama vycítila, nač myslí, a přenesla upřený pohled na ni. Pevara se sice nezačervenala, ani nenadskočila, jako tolik jiných kromě Javindhry, ale přistihla se, jak si přeje, aby tady byla Duhara, jen aby měla nejvyšší třetí přísedící, na niž by mohla zírat. Tuze ráda by věděla, kam se ta ženská poděla a proč, když před Tar Valonem táboří vzbouřenecké vojsko. Před týdnem Duhara prostě nasedla na loď, aniž by komukoliv cokoliv řekla, pokud Pevara věděla, a nikdo zřejmě ani netušil, zda odplula na jih nebo na sever. V dnešní době Pevara podezírala všechny a všechno.
„Zavolala jsi nás sem kvůli něčemu v tom dopise, nejvyšší?“ zeptala se nakonec. Klidně opětovala její upřený pohled, ale už toužila po doušku ze zlatého šálku, a raději by v něm měla dobré víno než čaj. Schválně položila šálek na zdobenou opěrku křesla. Z pohledu druhé ženy měla pocit, jako kdyby jí po zádech běhali pavouci.
Po velmi dlouhé době Cutama sklopila zrak k dopisu na klíně. Přidržovala ho, takže se nestočil do úzkého válečku. Pro zprávy posílané po holubech se používal velmi tenký papír a stránkou prosvítala malá písmenka, která ho celý pokrývala.