„Ne, nejvyšší,“ ujistila ji Javindhra rychle a zabořila tvář do šálku. Zvláštní, jako by ukrývala úsměv.
Pevara jenom zavrtěla hlavou. Muselo se to udělat, byla si tím jistá, a bylo také jasné, že o tom Elaida nesmí mít ani tušení. Tak proč se Javindhra usmívá? Příliš mnoho podezření.
„Jsem moc ráda, že se mnou obě souhlasíte,“ procedila Cutama suše a opřela se v křesle. „Teď mě nechte.“
Jenom odložily šálky a udělaly pukrle. V červeném adžah, když nejvyšší promluvila, všechny poslechly včetně přísedících. Jedinou výjimkou podle zákona adžah bylo hlasování ve sněmovně, i když některé ženy, které získaly titul, si uměly zajistit, aby hlasování vždy dopadlo tak, jak si přály. Pevara si byla jistá, že Cutama chce být jednou z těch žen. Zápas bude rozhodně nepříjemný. Jenom doufala, že bude dávat tolik, co brát.
Na chodbě venku Javindhra zamumlala něco o korespondenci a odspěchala po bílých dlaždicích s červeným plamenem Tar Valonu dřív, než se Pevara vzmohla na slovo. Ne že by hodlala něco říkat, ale stejně jako jsou broskve jed, ta ženská se bude v tomhle zdráhat a nechá celou práci na ní. Světlo, tohle bylo poslední, co potřebovala, v nejhorší možné chvíli.
Zastavila se ve svých pokojích jen na tak dlouho, aby si vzala šátek s dlouhými třásněmi a podívala se na hodiny – čtvrt hodiny do poledne. Skoro ji zklamalo, že její hodiny souhlasí s Cutaminými, protože se hodiny často rozcházívaly – odešla z obydlí červených a spěchala hluboko do Věže, do dolních podlaží pro obyčejné lidi. Široké chodby byly osvětlené kandelábry se zrcadly, ale téměř prázdné, takže působily prostorně a bilé stěny s vlysy stroze. Průvan občas rozvlnil nástěnné koberce, což působilo trochu strašidelně, jako by hedvábí či vlna ožily. Těch pár lidí, jež potkala, byli sluhové s plamenem Tar Valonu na prsou, spěchající za prací, a jenom se jí rychle klaněli. Oči měli sklopené. Když se adžah rozdělily do válčících táborů, naplnily Věž páchnoucí napětí a nepřátelství, a tato nálada se odrážela i na služebnictvu. Přinejmenším je to vyděsilo.
Nebyla si jistá, ale měla pocit, že ve Věži zůstaly necelé dvě stovky sester a všechny se držely v obydlí svého adžah, pokud nemusely vyjít ven, takže ani nečekala, že nějakou sestru potká. Když po krátkých schodech nahoru vyplula Adeloma Bastine téměř přímo před ní, překvapilo ji to, až nadskočila. Adelorna, která zařídila, že štíhlost vypadala vznešeně, i když byla mrňavá, prošla kolem, aniž by ji vzala na vědomí. Saldejka měla také šátek – žádná sestra dnes nechodila mimo obydlí svého adžah bez šátku – a za ní šli její tři strážci. Malí i vysocí, široci i hubení, měli meče a neustále sledovali okolí. Strážci nosili meče a očividně hlídali svým Aes Sedai záda i ve Věži. Bylo to až příliš běžné, ale Pevaře z toho bylo do pláče. Jenomže tady bylo příliš mnoho důvodů k pláči, než aby se spokojila pouze s jedním. Místo toho se rozhodla vyřešit, co půjde.
Cutama rozkázala, aby se červené spojily s aša’many, rozkázala jim nechodit za Elaidou, ale zřejmě bude nejlepší začít u sester, které by mohly být ochotné ten nápad přijmout, aniž by ho musely dostat rozkazem, zvlášť když se povídalo, že aša’manové zabili tři červené sestry. Tarna Feir už o tom uvažovala, takže byl na řadě velmi soukromý rozhovor s ní. Mohla by znát další s podobnými názory. Největším problémem bude přijít s tím nápadem za aša’many. Těžko budou souhlasit jen proto, že už se sami spojili s jedenapadesáti sestrami. Světlo na světě, jedenapadesáti! Nanést téma bude vyžadovat sestru oplývající velkou diplomacií i řečnickým uměním. A železnými nervy. Ještě si v hlavě probírala seznam jmen, když zahlédla ženu, za níž přicházela, již na určeném místě, jak si prohlíží nástěnný koberec.
Yukiri byla drobná, houževnatá, vznešená ve stříbrném hedvábí s tmavší krajkou u krku a na zápěstí a tvářila se vyrovnaně a navenek byla cele zaujatá kobercem. Pevara si vzpomínala, že ji nepatrně rozrušenou viděla pouze jedinkrát, ovšem vyslýchat Talene bylo děsivé pro všechny přítomné. Yukiri byla pochopitelně sama, i když poslední dobou prý zase uvažovala o tom, že si pořídí strážce. Bezpochyby to vyvolala současná doba i jejich situace. I Pevaře by se jeden, dva strážci hodili.
„Je to pravda, nebo je to jen tkalcova fantazie?“ zeptala se a připojila se k menší ženě. Na nástěnném koberci byl výjev z dávné bitvy s trolloky, nebo alespoň měl být. Většina věcí byla vyrobena dávno po boji a tkalci obvykle znali věci pouze z doslechu. Tenhle koberec byl nicméně dost starý, aby potřeboval ochranu před rozpadnutím.
„Vím o kobercích asi tolik jako prase o kování, Pevaro.“ Přes veškerou svou eleganci Yukiri málokdy opomněla zdůraznit svůj venkovský původ. Stříbrošedé třásně na šátku se jí zhouply, jak si ho přitáhla. „Jdeš pozdě, tak to zkraťme. Cítím se jako slepice, kterou pozoruje liška. Marris se dnes ráno zlomila a já ji sama nechala složit přísahu poslušnosti, ale stejně jako u ostatních, její ‚druhá‘ je mimo Věž. Myslím, že se vzbouřenkyněmi.“ Odmlčela se, protože se objevily dvě služky s velkým proutěným košem na prádlo plným poskládaného povlečení.
Pevara si povzdechla. Začátek vypadal tak povzbudivě. Taky děsivě, ale vypadalo to na dobrý začátek. Talene znala jméno jen jedné další černé sestry, která byla ve Věži přítomna, ale jakmile byla unesena Atuan – Pevara by to ráda považovala za zatčení, ale nemohla, když zřejmě porušily polovinu věžových zákonů a spoustu pevně zakořeněných zvyků navrch – jakmile měly Atuan, donutily ji prozradit jména, která znala: Karale Sanghir, domanská šedá, Marris Thornhill, andorská hnědá. Pouze Karale z nich měla strážce, i když se ukázalo, že on je také temný druh. Naštěstí se mu brzy poté, co zjistil, že ho jeho Aes Sedai zradila, podařilo polknout ve sklepě, kam ho během výslechu Karale zavřely, jed. Zvláštní, že to považuje za štěstí, ale hůl přísah fungovala jen na ty, kdo dokážou usměrňovat, a na hlídání zajatců jich bylo příliš málo.
Byl to skvělý začátek, i když nebezpečný, ale teď se ocitly ve slepé uličce, dokud se jedna z obou jmenovaných sester nevrátí do Věže, a zase musely hledat nesrovnalosti mezi tím, co sestry tvrdily, že dělaly, a tím, co se dalo dokázat, že dělaly doopravdy, což bylo těžké, protože většina sester byla uhýbavá téměř ve všem. Pochopitelně Talene a ostatní tři jim sdělí všechno, co vědí – přísaha poslušnosti se o to postará – ale jakákoliv zpráva důležitější než „vezmi tohle a dej to tam“ bude v šifře známé jen ženě, která zprávu poslala, a příjemkyni. Některé zprávy dokonce chránilo tkanivo, takže inkoust zmizel, pokud pečeť nezlomila správná ruka. Na to stačilo tak málo jediné síly, že se tkanivo dalo lehce přehlédnout, a navíc se zřejmě nedalo nijak obejít. Jestliže nebyly vyloženě ve slepé uličce, pak se jejich úspěchy zmenšily do tenkého pramínku. A neustále hrozilo nebezpečí, že se o nich černé sestry dozvědí a začnou honit ony je. A stanou se z nich neviditelní lovci, jako teď byly neviditelnou kořistí.
Přesto měly čtyři jména plus čtyři sestry, které přiznaly, že jsou temné družky, třebaže Marris začne stejně rychle jako ostatní tři tvrdit, že Stín odvrhla, lituje svých hříchů a opět přijala Světlo. To stačilo přesvědčit každého. Černé adžah údajně věděly o všem, co se dělo v Elaidině pracovně, ale mohlo by to stát za riziko. Pevara odmítala věřit Taleninu tvrzení, že Elaida je temná družka. Nakonec ona ten hon spustila. Amyrlin mohla pohnout celou Věží. Možná by odhalení, že černé adžah skutečně existuje, mohlo dokázat to, co se očividně nedařilo vzbouřenkyním s jejich vojskem – donutit adžah, aby na sebe přestala prskat jako cizí kočky a znovu se spojila. Rány Věže volaly po zoufalém léku.