Služky prošly a Pevara už to chtěla navrhnout, když Yukiri znovu promluvila.
„Včera v noci dostala Talene rozkaz objevit se dnes v noci před jejich svrchovanou radou‘.“ Znechuceně přitom zkřivila rty. „Zřejmě k tomu dochází, jen když se ti má dostat pocty nebo velmi důležitého úkolu. Nebo když tě chtěj i vyslechnout.“ Skoro se zašklebila. Podle toho, co o černém adžah zjistily, byl výslech stejně nechutný jako neuvěřitelný. Přinutit ženu vstoupit do kruhu proti své vůli? Vést kruh, aby způsobil bolest? Pevaře se kroutil žaludek. „Talene si nemyslí, že ji chtějí poctít nebo jí dát úkol,“ pokračovala Yukiri, „takže prosila, aby se mohla schovat. Saerin ji strčila do pokoje ve sklepě. Talene se možná mýlí, ale já souhlasím se Saerin. Riskovat to by bylo jako pustit psa do kurníku a doufat v nejlepší.“
Pevara zírala na koberec zvedající se jim nad hlavy. Ozbrojení muži se rozmachovali meči a sekerami a bodali oštěpy a halapartnami do obrovských postav s kančími a vlčími čenichy a kozlími a beranimi rohy. Tkalci trolloky museli vidět na vlastní oči. Nebo jejich přesné kresby. Po boku trolloků bojovali i lidé. Temní druzi. Občas se při boji proti Stínu musela prolit krev. A bylo zapotřebí zoufalých léků.
„Ať Talene na tu schůzku jde,“ prohlásila Pevara. „Půjdeme všechny. Nebudou nás čekat. Můžeme je zabít nebo zajmout a zničit černé jediným úderem. Ta jejich svrchovaná rada musí znát jména všech členek. Můžeme zničit celé černé adžah.“
Yukiri zvedla třásně Pevařina šátku a zamračila se na ně. „Ach, červené. Měla jsem dojem, že když jsem se nedívala, změnily se v zelené. Bude jich celkem třináct, víš. I když některé členky té ‚rady‘ nebudou ve Věži, přivedou si sestry do počtu.“
„Já vím,“ prskla Pevara netrpělivě. Talene byla pramenem informací, z nichž většina nebyla k ničemu a zbytek byl příliš děsivý. „Vezmeme všechny. Můžeme rozkázat Zerah a ostatním, aby bojovaly po našem boku, a dokonce i Talene a té její bandě. Udělají, co se jim řekne.“ Na začátku jí ta přísaha poslušnosti vadila, ale časem si člověk zvykne na cokoliv.
„Takže nás devatenáct proti nim třinácti,“ zahloubala se Yukiri a mluvila příliš trpělivě. I z toho, jak si upravovala šátek, vyzařovala trpělivost. „Plus všechny, které budou mít na hlídce, aby zajistily, že je nikdo nevyruší. Zloději si na svoje měšce dávají největší pozor.“ To protivně připomínalo staré rčení. „Nejlepší bude brát to tak, že nás bude stejně, a ony budou mít pravděpodobně navrch. Kolik z nás zemře výměnou za zabití nebo zajetí kolika z nich? A důležitější je, kolik jich unikne? Nezapomínej, že si při schůzkách zakrývají obličeje. Jestliže unikne jediná, nebudeme vědět, kdo to je, ona však bude znát nás, a brzy se to dozví celé černé adžah. Mně to připadá ne jako sekání hlavy slepici, ale spíš jako pranice s levhartem potmě.“
Pevara otevřela ústa a zase je zavřela, aniž by něco řekla. Yukiri měla pravdu. Nakonec by si to sama přepočítala a došla ke stejnému závěru. Ale chtěla zaútočit na kohokoliv, na cokoliv, a nebylo divu. Hlava jejího adžah je nejspíš šílená. Dostala za úkol zařídit, aby se červené adžah, které se podle pradávného zvyku s nikým nespojovalo, spojilo s muži, a nejen tak nějakými muži, ale přímo s aša’many. A hon na temné druhy ve Věži narazil na kamennou zeď. Zaútočit? Chtěla hryzat díry do cihel.
Usoudila, že jejich schůzka skončila – přišla sem jen zjistit, jak to pokračuje s Marris, což byla, jak se ukázalo nakonec, trpká žeň – ale Yukiri ji uchopila za ruku. „Pojď kousek se mnou. Jsme tu už příliš dlouho, a já se chci na něco zeptat.“ Dneska, když přísedící z různých adžah stály příliš dlouho vedle sebe, klepy o piklech vyrůstaly jako houby po dešti. Z nějakého důvodu povídání tolik klepů nevyvolávalo. Nedávalo to smysl, ale bylo to tak.
Yukiri chvíli trvalo, než svou otázku vyslovila. Dlaždice přešly z modrých a zelených do žlutých a hnědých, jak procházely chodbami stáčejícími se Věží o pět poschodí níž, aniž by kohokoliv potkaly, než promluvila. „Mají červené zprávy o někom, kdo šel s Toveine?“
Pevara málem zakopla. Měla to čekat. Toveine nebyla jediná, kdo z Cairhienu posílal zprávy. „Od Toveine samotné,“ řekla a odříkala skoro doslova všechno, co stálo v dopise. Jen si pro sebe nechala obvinění proti Elaidě, a taky jak dlouho trvalo, než dopis dorazil. Doufala, že to první je stále věc adžah a to druhé by vyžadovalo delší vysvětlování.
„Nám se ozvala Akoure Vayet.“ Yukiri ušla několik kroků a zamumlala: „Krev a zatracený popel!“
Pevara ohromeně zvedla obočí. Yukiri často mluvila zemitě, ale nikdy ne sprostě. Všimla si, že ani ona neřekla, kdy dorazil dopis od Akoure. Dostaly šedé z Cairhienu další dopisy od sester, jež přísahaly věrnost Drakovi Znovuzrozenému? Nemohla se zeptat. Na tomto honu se musely spolehnout jedna na druhou, ale záležitosti adžah byly stále záležitostmi adžah. „Co s tou informací hodláte udělat?“
„Budeme mlčet pro dobro Věže. Vědí to jen přísedící a hlava našeho adžah. Evanellein je kvůli tomu pro svržení Elaidy, ale to teď nesmíme dovolit. Když je Věž rozdělená a je nutné vyřídit tu věc se Seančany a aša’many, možná na to nikdy nedojde.“ Nebyla tím nadšená.
Pevara potlačila podráždění. Neměla Elaidu ráda, ale amyrlin nemusí mít člověk rád. Štolu nosilo mnoho velmi nepříjemných žen, a přece Věži prospěly. Dalo se ale to, že Elaida poslala padesát jednu sestru do zajetí, nazývat prospěchem Věže? A Dumajské studny, kde čtyři sestry zemřely a více než třicet skončilo v jiném zajetí u ta’vererí? Na tom nezáleželo. Elaida byla červená – bývala červená – a od poslední červené, která získala štolu a hůl, uplynula už příliš dlouhá doba. Všechny ukvapené činy a špatně zvážená rozhodnutí byly věcí minulosti od chvíle, kdy se objevily vzbouřenkyně, a záchrana Věže před černými adžah její neúspěchy napraví.
Takhle to pochopitelně neřekla. „Ona začala hon, Yukiri. Zaslouží si ho dokončit. Světlo, na všechno, co jsme doposud odkryly, jsme narazily náhodou, a teď trčíme na místě. Potřebujeme za sebou autoritu amyrlinina stolce, jestli máme pokročit dál.“
„Já nevím,“ zabručela druhá žena váhajíc. „Všechny čtyři tvrdily, že černé vědí o všem, co se v Elaidině pracovně jen šustne.“ Kousla se do rtu a zneklidněně pokrčila rameny. „Možná bychom se s ní mohly sejít o samotě, mimo její pracovnu—“
„Tady jste. Hledala jsem vás všude.“
Pevara se klidně otočila, ale Yukiri nadskočila a zamumlala něco téměř kousavého. Jestliže v tom bude pokračovat, skončí jako Doesine. Nebo Cutama.
Seaine k nim spěchala a třásně na šátku se jí houpaly. Nad Yukiriným zamračeným pohledem zvedla husté černé obočí. Jako bilá, logická ve všem a velmi často slepá ke světu kolem nich. Půlku času si zřejmě vůbec neuvědomovala, že jim hrozí velké nebezpečí.
„Ty jsi nás hledala?“ Yukiri málem vrčela a dala si pěsti v bok. Přes malou postavu se jí dařilo zuřivě se tyčit. Bezpochyby za to částečně mohlo to, že se polekala, ale stále byla přesvědčená, že na Seaine by se mělo dohlížet kvůli jejímu vlastnímu bezpečí, ať už si Saerin myslí cokoliv, a teď si tu takhle pobíhá sama.
„Vás, Saerin, kohokoliv,“ odpověděla Seaine klidně. Její dřívější obavy, že by černé adžah mohly zjistit, jakou prací ji Elaida pověřila, docela zmizely. V modrých očích měla hřejivý výraz, ale jinak se vrátila k typickému chování bílé, ženy oplývající ledovou vyrovnaností. „Mám naléhavé zprávy,“ pokračovala, jako by o nic nešlo. „Ta méně důležitá je, že jsem dneska ráno viděla dopis od Ajako Norsoni, který dorazil před několika dny z Cairhienu. S Toveine a všemi ostatními ji zajali ašahnanové a…“ Naklonila hlavu na stranu a střídavě si je prohlížela. „Nejste vůbec překvapené. Takže jste taky četly dopisy. Teď už se s tím nedá nic dělat.“