Pevara si vyměnila pohled s Yukiri a řekla: „Tohle je ta méně důležitá zpráva, Seaine?“
Bílá přísedící se zatvářila ustaraně, stiskla rty a přimhouřila oči. Ruce zaťala do šátku. „Pro nás ano. Právě jsem přišla od Elaidy. Chtěla vědět, jak pokračuju.“ Seaine se zhluboka nadechla. „S odhalováním důkazů, že Alviarin vede zrádnou korespondenci s Drakem Znovuzrozeným. Zpočátku byla velmi opatrná, mluvila nepřímo, takže není divu, že jsem nepochopila, co vlastně chce.“
„Myslím, že ta liška chodí po mém hrobě,“ zamumlala Yukiri.
Pevara kývla. Nápad zajít za Elaidou se vypařil jako rosa v létě. Jejich jedinou jistotou, že Elaida sama není černá adžah, bylo, že je sama nechala hledat, ale protože nic takového neudělala… Aspoň o nich černé adžah dosud nic nevědí. Aspoň to. Ale jak dlouho to ještě vydrží?
„Po mém taky,“ dodala tiše.
Alviarin proplouvala chodbami dolní části Věže a navenek zachovávala vyrovnaný klid, ale dalo jí to spoustu práce. Na zdi se lepila tma, třebaže všechny kandelábry svítily, a stíny tančily tam, kde žádné stíny být neměly. Určitě tu zapracovala jenom její představivost, ale koutkem oka je pořád viděla. Chodby byly téměř prázdné, přestože právě skončila druhá várka večeří. Většina sester si poslední dobou nechávala nosit jídlo na pokoje, ale ty tvrdší a vzdorovitější občas zavítaly do jídelen a hrstka stále jídala dole. Alviarin nehodlala riskovat, že ji sestry uvidí rozrušenou či uspěchanou. Odmítala připustit, aby si o ní myslely, že se tu pokradmu plíží. Vlastně nechtěla, aby ji vůbec někdo viděl. Navenek byla klidná, ale v jejím nitru to vřelo.
Náhle si uvědomila, že si tře místo na čele, kde se jí dotkl Saidar Haran. Kde si ji sám Veliký pán poznačil jako svůj majetek. Při tom pomyšlení se téměř přestávala ovládat, hladkou tvář zachovávala jen čirou silou vůle, a zlehka si přidržovala bílé sukně, aby nějak zaměstnala ruce. Veliký pán si ji poznačil. Lepší bude nemyslet na to. Ale jak by se tomu mohla vyhnout? Veliký pán… Navenek působila zcela ovládané, ale uvnitř cítila ponížení, nenávist a téměř bezmeznou hrůzu. Na vnějším zachování klidu však záleželo. A bylo tu semínko naděje. Na tom taky záleželo. Zvláštní, považovat to za naději, ale hodlala se držet zuby nehty všeho, co by jí mohlo zachránit život.
Zastavila se před nástěnným kobercem, na němž byla vyobrazená žena se složitou korunou, klečící před nějakou dávno mrtvou amyrlin, a předstírala, že si obraz prohlíží. Rychle se rozhlédla kolem sebe. Kromě ní byla chodba prázdná jako opuštěná hrobka. Sáhla na kraj koberce, a vzápětí pokračovala v chůzi a v pěsti svírala složenou zprávu. Zázrak, že se k ní dostala tak rychle. Papír jako by ji pálil v dlani, ale tady si zprávu přečíst nemohla. Klidně a neochotně odkráčela do obydlí bílých adžah. Klidně a nevzrušeně, alespoň navenek. Veliký pán si ji poznačil. Ostatní sestry na ni budou zírat.
Bílé bylo nejmenší adžah a v současnosti byla ve Věži jenom necelá dvacítka sester, ale všechny zřejmě byly venku na chodbě. Chůze po prostých bílých dlaždicích byla jako cesta trestnou uličkou.
Seaine a Ferane mířily i přes časnou hodinu pryč, šátky přehozené přes lokty, a Seaine se soucitně usmála. Alviarin by přísedící nejradši uškrtila, jak pořád strkala nos, kam neměla. Ferane s ní žádný soucit neměla. Mračila se vztekleji, než by sestra měla. Alviarin se jenom snažila ženě s měděnou pletí vyhýbat, aniž by to bylo příliš nápadné. Ferane byla malá a statná, s mírným, kulatým obličejem a šmouhou od inkoustu na nose, a rozhodně nevypadala jako typická Domanka, nicméně byla první kasuistkou a měla pravou vzteklou domanskou povahu. Byla klidně schopná donutit ostatní k pokání za sebemenší přestupek, zvláště sestru, která „zneuctila“ sebe i bílé.
Adžah silně cítilo hanbu, že byla zbavena štoly kronikářky. Mnoho jich také zlobila ztráta vlivu. Většina sester se zlostně mračila, některé dokonce tak nízko postavené, že by na její rozkaz měly vyskočit. Ostatní se k ní záměrně obracely zády.
Prošla mezi zamračenými a obrácenými sestrami naprosto klidně, beze spěchu, a přece cítila, jak jí začínají hořet tváře. Snažila se ponořit do uklidňujícího ovzduší obydlí bílých. Prosté bílé stěny lemované postříbřenými stojacími zrcadly, zdobené jen několika nástěnnými koberci se zasněženými horami, stinnými lesy a bambusovými háji, skrze něž prosvítalo slunce. Od chvíle, kdy získala šátek, používala tyto obrazy, aby jí v čase napětí pomáhaly nalézt klid. Veliký pán si ji poznačil. Zaťala pěsti do sukní, aby udržela ruce u boků. Zpráva ji přímo pálila v ruce. Zcela klidný, odměřený krok.
Dvě sestry, které minula, si jí nevšímaly prostě proto, že ji neviděly. Astrelle a Tesán se bavily o zkaženém jídle. Spíš se hádaly, tváře klidné, ale oči žhnoucí a hlasy na pokraji křiku. Byly ze všech věcí aritmetičky, jako by se logika dala vecpat do čísel, a zřejmě se nemohly shodnout v tom, jak ta čísla využít.
„Při počtech s Raduninou standardní odchylkou je to jedenáctkrát víc, než by mělo být,“ hučela Astrelle. „Navíc to musí znamenat zásah Stínu—“
Tesán ji přerušila a zavrtěla hlavou, až jí korálky v copáncích zachřestily „Stín, ano, ale Radunin odečet je zastaralý. Musíš použít Kovanenino první pravidlo mediánů a udělat zvláštní výpočty pro hnijící maso a shnilé. Správná odpověď je, jak jsem říkala, třináct a devět. Sice jsem to ještě nepoužila na mouku, fazole a čočku, ale intuitivně mi to připadá správné—“
Astrelle se nafoukla, a poněvadž byla kyprá a měla pořádné poprsí, uměla se nafouknout velmi působivě. „Kovanenino první pravidlo?“ téměř vyštěkla. „To zatím nebylo pořádně dokázáno. Správné a ověřené metody jsou vždycky lepši než lajdácké…“
Alviarin se málem usmála. Takže si někdo konečně všiml, že Veliký pán sáhl na Věž. Ale stejně jim to nijak nepomůže a na věci to nic nezmění. Možná se usmála, ale hned toho nechala, když kdosi promluvil.
„Taky by ses škaredila, Rameso, kdybys každé ráno před snídaní dostala řemenem,” utrousila Norine příliš hlasitě a očividně chtěla, aby ji Alviarin nepřeslechla. Ramesa, vysoká, hubená, se stříbrnými zvonečky našitými na rukávech bíle vyšívaných šatů, se zatvářila překvapeně, že ji Norine oslovila, a nejspíš i překvapená byla. Norine měla jen málo kamarádek, vlastně spíš žádnou. Ale pokračovala a oči upírala na Alviarin, aby se ujistila, že ji slyšela. „Není racionální nazývat pokáni soukromé a předstírat, že se nic nestalo, když ho uvalila amyrlin. Ale její racionálnost má podle mého názoru vážné mezery.“
Naštěstí už Alviarin zbývalo jen pár kroků. Pečlivě zavřela dveře na závoru. Ne že by ji někdo rušil, ale nepřežila by tak dlouho, kdyby se nenaučila zbytečně neriskovat, pokud to nebylo nezbytně nutné. Lampy byly zapálené a v bílém mramorovém krbu hořel oheň, aby zahnal chlad časně jarního podvečera. Aspoň že sluhové plnili své povinnosti. Ale i sluhové to věděli.