Nikdy nedostala rozkaz, že nesmí během vyjížděk utéct, rozkaz, který by byla musela uposlechnout, a to vyvolávalo další hořkost. Therava věděla, že se vrátí, ať s ní nakládala sebehůř, v naději, že z ní moudrá jednoho dne třeba sejme tu prokletou přísahu poslušnosti. Že zase bude moct usměrňovat, kdykoliv a jak se jí zachce. Sevanna ji občas přinutila usměrňovat, aby prováděla přízemní práce nebo jenom aby ukázala, že jí může přikazovat, ale k tomu docházelo zřídkakdy, a ona prahla po každé příležitosti, kdy mohla obejmout saidar. Therava jí nedovolila se jediné síly byť jen dotknout, pokud se před ní neplazila a nežebrala, ale pak jí odmítla dát povolení usměrnit byť jen pramínek. A ona se plazila, úplně se znemožnila, jen aby jí bylo dovoleno to málo. Uvědomila si, že skřípe zuby, a nechala toho.
Hůl přísah ve Věži by z ní možná tu přísahu dokázala sejmout, stejně jako téměř stejná hůl, kterou vlastnila Therava, ale nebyla si tím jistá. Ty dvě nebyly stejné. Šlo jenom o rozdíl ve výrobě, ale co kdyby se ukázalo, že přísaha složená na jednu hůl se váže pouze k ní? Neodvažovala se odejít bez Theraviny hole. Moudrá ji často nechávala válet ve svém stanu, ale řekla: Ty ji nikdy nezvedneš.
Galina se té bílé tyčky mohla dotýkat, hladit její hladký povrch, ale jakkoliv se namáhala, nedokázala kolem ní sevřít ruku. Ne, pokud jí ji někdo nepodal. Alespoň doufala, že to není totéž jako ji zvednout sama. Muselo to tak být. Už jenom z představy, že to tak možná není, dostávala depresi. Touha, s jakou se na hůl podívala, u Theravy vyvolávala úsměv.
Chce být moje malá Lina zbavená přísahy? ptávala se posměšně. Pak musí být Lina velice hodný mazlíček, protože jediný způsob, jak bych mohla zvážit, že tě osvobodím, je, když si budu jistá, že i pak zůstaneš mým mazlíčkem.
Celý život být Theravinou Tretkou a cílem jejích výbuchů hněvu? Náhrada, která dostane výprask, kdykoliv se Therava rozčílí na Sevannu? Deprese zdaleka nepopisovala její současné pocity. Spíš to byla hrůza. Bála se, že jestli k tomu dojde, mohla by se zbláznit. A stejně tak se bála, že v šílenství únik nenajde.
S opravdu mizernou náladou si zastínila oči a podívala se, kde je slunce. Therava jen řekla, že by ráda, aby se vrátila do tmy, a zbývaly ještě dobré dvě hodiny světla, ale ona si lítostivě povzdychla a otočila Rychlou zpátky k táboru. Moudrá ráda vyhledávala způsoby, jak si vynutit poslušnost bez použití přímého rozkazu. Existoval tisíc způsobů, jak ji donutit se plazit. Kvůli bezpečí musela brát její nejmenší návrh jako rozkaz. Kdyby se o chvíli opozdila, přišel by trest, a z té představy se Galina přikrčila. A pobídla kobylku k rychlejšímu kroku. Therava nepřijímala žádné výmluvy.
Zpoza silného stromu se jí náhle postavil do cesty Aiel, vysoký muž v cadin’soru s oštěpy zasunutými za řemení, které mu na zádech přidržovalo pouzdro s lukem, a závojem svěšeným na prsou. Beze slova popadl koně za uzdu.
Galina na něj chvíli zírala, pak se rozčileně narovnala. „Hlupáku!“ štěkla. „Už mě přece musíš znát. Pusť mého koně, nebo ti Sevanna s Theravou sedřou kůži z těla!“
Tito Aielové obvykle dobře zakrývali, co si myslí, ale ona měla dojem, že tenhle trochu vykulil zelené oči. A pak zaječela, když ji popadl za přednici šatů a strhl ji ze sedla.
„Mlč, gai’šainko,” štěkl, ale jako by mu nezáleželo na tom, zda ho poslechne.
Kdysi by ho byla musela poslechnout, ale jakmile si uvědomili, že poslechne rozkaz od kohokoliv, příliš mnoho Aielů ji s radostí posílalo za hloupými úkoly, aby neměla čas, když ji Therava se Sevannou potřebovaly. Teď musela poslouchat jen jisté moudré a Sevannu, a tak kopala, mlátila kolem sebe a ječela v zoufalé naději, že přivolá někoho, kdo bude vědět, že patří Theravě. Kdyby jí jen dovolila nosit nůž. I to by pomohlo. Jak ji mohl ten muž nepoznat, nebo alespoň jak to, že neví, co její opasek a náhrdelník znamenají? Tábor byl obrovský, bylo v něm tolik lidí jako v mnoha velkých městech, ale všichni zjevně Theravina mokřinského mazlíčka znali. Ta ženská nechá tohohle chlapa stáhnout z kůže, a Galina se těšila na každou minutu.
Až příliš rychle začalo být jasné, že nůž by jí k ničemu nebyl. Přes její odpor ji ten kruťas snadno zvládl, stáhl jí kapuci přes hlavu, takže nic neviděla, a pak jí nacpal látku do úst a převázal. Vzápětí ji obrátil břichem dolů a pevněji svázal na kotnících a zápěstích. Stejně snadno, jako by byla dítě! Pořád se vzpírala, ale byla to zbytečná námaha.
„Chtěl nějaké gai’šainy, co nejsou Aielové, Gaule, ale gai’šainka v hedvábí a se šperky na vyjížďce?“ říkal nějaký muž a Galina zkopměla. Nebyl to Aiel. Přízvuk pocházel z Murandy! „Jistě, to přece nemáte ve zvyku, co?“
„Šaido.“ To slovo znělo jako kletba.
„Stejně jich musíme ještě pár najít, jestli má zjistit něco užitečného. Možná víc. Tam dole jsou v bílém desítky tisíc lidí a ona může být kdekoliv mezi nimi.“
„Myslím, že tahle by mohla Perrinu Aybarovi říct, co potřebuje vědět, Fagere Nealde.“
Jestliže byla předtím zkopmělá, teď už přímo ztuhla. Jako by se jí v žaludku udělala ledová koule. Ty muže poslal Perrin Aybara? Jestli napadne Šaidy a bude chtít zachránit svou ženu, zabijí ho, zničí tak páku, kterou měla na Faile. Té ženské už bude jedno, co zjistí Šaidové, když bude její muž mrtvý, a ostatní neměli žádná tajemství, o nichž nechtěli, aby vyšla na světlo. Galina s hrůzou viděla, jak se její naděje na získání hole rozplývá. Musela ho zarazit. Ale jak?
„A proč si to myslíš, Gaule?“
„Je Aes Sedai. A zřejmě Sevannina přítelkyně.“
„Opravdu?“ zahloubal se Muranďan. „Je to tak?“
Zvláštní, ani jednomu zřejmě nijak nevadilo, že vztáhl ruku na Aes Sedai. A Aiel očividně od začátku věděl, co je zač. I kdyby to byl odpadlý Šaido, nemohl vědět, že bez dovolení nedokáže usměrňovat. To věděla jen Sevanna a hrstka moudrých. Všechno bylo stále zmatenější.
Najednou ji zvedli do vzduchu a položili na břicho. Přes vlastní sedlo, jak si uvědomila, a vzápětí už nadskakovala na tvrdé kůži, kdy ji jeden muž přidržoval, aby během klusu nespadla.
„Půjdeme tam, kde můžeš udělat jednu z těch svých děr, Fagere Nealde.“
„Na druhé straně kopce to bude stačit, Gaule. Byl jsem tu tolikrát, že dokážu udělat průchod téměř kdekoliv. Copak vy Aielové všude běháte?“
Průchod? O čem to ten muž žvaní? Zahnala ten nesmysl z hlavy, promyslela své možnosti a zjistila, že žádná není dobrá. Byla svázaná jako jehně na jarmark, s roubíkem, takže ji neuslyší dál než na deset kroků, i kdyby si vykřičela plíce, a její naděje na útěk byla mizivá, pokud její věznitele nezastaví šaidské hlídky. Ale chtěla, aby je zastavily? Dokud nedorazí k Aybarovi, nedokáže mu zabránit, aby všechno zničil. Na druhou stranu, kolik dní od tábora jeho tábor leží? Nemohl být moc blízko, jinak by ho už Šaidové našli. Věděla, že zvědové chodí až deset mil od tábora. A cesta bude trvat několik dní tam a stejně tolik zpátky. Nepřijde pozdě o pár minut, ale o několik dní.