Therava ji za to nezabije. Pouze ji přinutí, aby si přála, aby byla mrtvá. Mohla to vysvětlit. Vyprávět o zajetí bandity. Ne, jenom dvěma muži. Bylo těžké uvěřit, že se dva muži dostali tak blízko k táboru, natož celá tlupa banditů. Poněvadž nemohla usměrňovat, potřebovala k útěku čas. Ten příběh by mohl být přesvědčivý. Mohl by Theravu uklidnit. Když řekne… Nebylo to k ničemu. Když ji Therava poprvé potrestala, že jde pozdě, bylo to proto, že se jí přetrhla podpínka a ona musela zpátky dojít pěšky a koně vést. Ta ženská to jako omluvu nepřijala, a nepřijme ani únos. Galině bylo do pláče. Vlastně si uvědomila, že pláče, roní bezmocné slzy a nemůže přestat.
Kůň se zastavil, a ona sebou divoce zazmítala a snažila se spadnout ze sedla. Zároveň řvala, nakolik to roubík dovolil. Museli se vyhýbat hlídkám. Therava určitě pochopí, když se hlídka vrátí s ní a s jejími vězniteli, i když přijde pozdě. Určitě najde způsob, jak Faile zvládnout, i když bude její muž mrtvý.
Tvrdá ruka ji hrubě plácla. „Mlč už,“ řekl Aiel a znovu se rozběhli.
Zase jí vyhrkly slzy a hedvábná kapuce, která jí zakrývala obličej, taky zvlhla. Therava ji přinutí yýt. Ale i když brečela, už přemýšlela, co řekne Aybarovi. Alespoň by mohla zachránit šanci na získání hole. Therava bude… Ne. Ne! Musí se soustředit na to, co dokáže udělat. Hlavou jí táhly obrazy kruté moudré s proutkem, řemenem nebo pouty, ale ona je pokaždé zahnala a probírala si otázky, které by mohl Aybara klást, a jak by mu na ně měla odpovědět. Co by mu měla říct, aby ho přinutila nechat bezpečí své ženy v jejích rukou.
V žádném z jejích výpočtů nebylo, že ji za necelou hodinu od zajetí sundají ze sedla a postaví na nohy.
„Odsedlej koně, Norene, a uvaž ho k ostatním,“ přikázal Muranďan.
„Hned, pane Nealde,“ zazněla odpověď s cairhienským přízvukem.
Pouta na kotnících odpadla, nůž jí zajel mezi zápěstí a přeřízl i ta pouta, a pak jí odvázali i roubík. Vyplivla hedvábí napuštěné vlastními slinami a strhla si kapuci.
Malý muž v tmavém kabátě právě odváděl Rychlou mezi velkými hnědými stany a malými chýšemi, které byly zřejmě postavené z větví včetně borových se zhnědlým jehličím. Jak dlouho trvá, než borovice zhnědne? Určitě několik dní, možná týdnů. Šedesát či sedmdesát mužů se staralo o ohně na vaření nebo posedávalo na stoličkách a všichni v hrubých kabátech vypadali jako sedláci, i když někteří brousili meče a na mnoha místech byly nastavěné oštěpy a halapartny a další tyčové zbraně. Mezerami mezi stany a chýšemi viděla další muže v přílbách a kyrysech, seděli na koních a nesli dlouhá kopí s fáborky. Vojáci odjíždějící na hlídku. Kolik dalších jich nevidí? Nevadí. To, co měla před očima, bylo prostě nemožné! Šaidové vysílali hlídky dál, než musel tento tábor stát. Byla si tím jistá!
„A kdyby nestačil obličej,“ mumlal Neald, „přesvědčil by mě ten chladný, vypočítavý pohled. Jako kdyby si prohlížela červy pod kamenem, který obrátila.“ Šlachovitý mužík v černém kabátě si hřbetem ruky pobaveně uhlazoval kníry a dával pozor, aby si neohnul špičky. Měl u pasu meč, nevypadal však na vojáka ani zbrojnoše. „Pojď se mnou, Aes Sedai,“ vybídl ji a chytil ji za paži. „Urozený pán Perrin ti bude chtít položit pár otázek.“ Vytrhla se mu a on ji prostě popadl znovu. „Toho teď nech.“
Za druhou ruku ji uchopil mohutný Aiel Gaul a ona buď mohla jít s nimi, nebo se nechat táhnout. Šla s hlavou vysoko zdviženou a předstírala, že ji muži pouze doprovázejí. Nicméně každý, kdo viděl, jak ji drží, poznal pravdu. S pohledem upřeným přímo před sebe si stejně všimla ozbrojených pacholků – většinou to byli ještě kluci – kteří na ni civěli. Ne užasle, s otevřenou pusou, ale jenom ji zamyšleně pozorovali. Jak se mohli chovat tak panovačně k Aes Sedai? Některé moudré, které netušily nic o přísaze, co ji svazovala, začaly vyjadřovat pochybnosti o tom, zda je Aes Sedai, když tak ochotně poslouchá a podlézá Theravě, ale tihle dva věděli, co je zač. A nezáleželo jim na tom. Tušila, že i sedláci to vědí, ale žádný se netvářil překvapeně nad tím, jak se s ní zachází. Úplně se jí z toho zježily vlasy.
Když se přiblížili k velkému stanu s červenými a bílými pruhy s odhrnutými chlopněmi, zaslechla zevnitř hlasy.
„… říkal, že je připravený přijít hned,“ vykládal jakýsi muž.
„Nemůžu si dovolit krmit jediný další hladový krk, když nevím, jak dlouho to potrvá,“ opáčil další muž. „Krev a popel! Jak dlouho těmhle lidem trvá domluvit schůzku?“
Gaul se ve vchodu do stanu musel sehnout, ale Galina vstoupila, jako by kráčela do svých pokojů ve Věži. Možná byla zajatkyně, ale byla Aes Sedai, a tento prostý fakt byl mocným nástrojem. A zbraní. Kdo se snaží dohodnout schůzku s kým? Sevanna určitě ne. Ať to je kdokoliv, jen ne Sevanna.
V ostrém protikladu k chatrnému táboru venku tu byl místo podlážky květinový koberec a ze stropních tyčí visely dva hedvábné závěsy s vyšívanými květinami a ptáky podle cairhienské módy. Galina se soustředila na vysokého, širokoplecího muže jen v košili, jenž stál zády k ní a pěstmi se opíral o stolek na tenkých nohách zdobených zlacenými čárami, pokrytý mapami a papíry. Aybaru kdysi jen zahlédla z dálky v Cairhienu, ale byla si jistá, že to je ten selský kluk z vesnice Randa al’Thora, třebaže dnes měl na sobě hedvábnou košili a nablýskané holínky. Dokonce i manžety na holínkách měl vyleštěné. Jestli něco, tak všichni ostatní uvnitř stanu se koukali na něj.
Když vstoupila do stanu, položila Aybarovi důvěrně ruku na paži vysoká žena v šatech ze zeleného hedvábí s vysokým límcem a kousky krajky u krku a na zápěstích, s černými vlasy spadajícími jí ve vlnách na ramena. Galina ji poznala. „Má se na pozoru, Perrine,“ upozornila Berelain.
„Podle mého odhadu se bojí léčky, urozený pane Perrine,“ přidal se prošedivělý, ošlehaný muž ve zdobeném kyrysu přes šarlatový kabátec. Ghealdaňan, usoudila Galina. On a Berelain přinejmenším vysvětlovali přítomnost vojáků, i když ne to, jak můžou být tam, kde být vůbec neměli.
Galina byla ráda, že se s tou ženou v Cairhienu nesetkala. To by věci jen ztížilo. Přála si, aby měla volné ruce a mohla si otřít slzy, ale muži ji drželi pevně. S tím se nedá nic dělat. Je Aes Sedai. Na ničem jiném nezáleží. Otevřela ústa, aby se ujala vedení situace…
Aybara se po ní náhle ohlédl přes rameno, jako by ji vycítil, a jeho zlaté oči jí zmrazily jazyk. Povídačky o tom, že má vlčí oči, nebrala na vědomí, ale měl je. Tvrdé vlčí oči v tvrdém obličeji. Ghealdaňan vedle něj vypadal skoro jako měkkota. A pod zastřiženým plnovousem byl smutný. Bezpochyby kvůli své ženě. Toho by mohla využít.
„Aes Sedai v gai’šainské bílé,“ poznamenal hluše a obrátil se k ní. Byl velký, i když ne tak velký jako Aielové, ale stejně byl vysoký a jeho zlatým očím nic neuniklo. „A zřejmě zajatkyně. Nechtěla jít dobrovolně?“
„Mlátila sebou jako pstruh u břehu, když ji Gaul svazoval, můj pane,“ hlásil Neald. „Já s tím nemám nic, akorát jsem stál a díval se.“
Zvláštní věc, říct něco takového a tak důležitým tónem. Co mohl…? Najednou si uvědomila dalšího muže v černém kabátě, podsaditého, ošlehaného chlapíka se stříbrným špendlíkem ve tvaru meče na vysokém límci. A vzpomněla si, kde naposledy viděla muže v černých kabátech. Vyskakovali z děr ve vzduchu těsně předtím, než se u Dumajských studní všechno zvrtlo. Neald a jeho díry, jeho průchody. Tihle muži dokážou usměrňovat.