Přesto ji cesta ke stolu dostane kousek dál od Nealda. Jenže se tím zase přiblížila k druhému muži, jenž ji upřeně pozoroval, ale aspoň stál na druhé straně stolu. Byla to chabá bariéra, ale mohla ho ignorovat, když se podívala na papír pod Aybarovým prstem. Nezvednout obočí dalo práci. Na mapě bylo zakreslené město Malden i s vodovodem, který tam přiváděl vodu z jezera vzdáleného pět mil, a také v hrubých obrysech šaidský tábor obklopující město. Skutečným překvapením byly značky ukazující zřejmě na příchod klanů od chvíle, kdy Šaidové dorazili do Maldenu, a jejich počet znamenal, že Aybarovi muži tábor už nějakou dobu pozorují. Další mapa, hrubě načrtnutá, zřejmě ukazovala podrobněji samotné město.
„Vidím, že jsi zjistil, jak velký jejich tábor je,“ poznamenala. „Musíš vědět, že zachránit ji je beznadějné. Ani kdybys měl stovku těchto mužů,“ mluvit o nich nebylo snadné a nedokázala se zdržet opovržlivého tónu, „nebude to stačit. Jejich moudré se budou bránit. Jsou jich stovky. Byla by to jatka, tisíce mrtvých, a tvoje žena by mohla skončit mezi nimi. Řekla jsem ti, že je s Alliandrou pod mou ochranou. Až dokončím své dílo, odvedu je do bezpečí. Slyšel jsi mě to říct, takže podle tří přísah víš, že to je pravda. Nedělej chybu, aby sis myslel, že tě tvoje spojení s Randem al’Thorem ochrání, pokud zasáhneš do díla Bílé věže. Ano, vím, kdo jsi. Myslel sis, že mi to tvá žena neprozradí? Důvěřuje mi, a jestli ji chceš zpátky, musíš mi důvěřovat taky.“
Ten pitomec se na ni díval, jako by mu její slova prolétala hlavou, aniž by se dotkla uší. A jeho oči ji opravdu vyváděly z míry. „Kde spává? Ona a všichni, které chytili s ní. Ukaž mi to.“
„Nemůžu,“ odvětila klidně. „Gai’šainové málokdy spí dvakrát na stejném místě.“ S tou lží zmizela poslední naděje, že by mohla nechat Faile a ostatní naživu. Nikdy nehodlala zvýšit nebezpečí při svém útěku tím, že by jim pomáhala, ale to se později dalo vždycky vysvětlit změnou okolností. Nemohla však riskovat, že se jí jednoho dne skutečně podaří uprchnout a oni zjistí, že otevřeně lhala.
„Já ji osvobodím,“ zavrčel, téměř tiše, aby ho slyšela. „Za každou cenu.“
Galina honem přemýšlela. Zřejmě ho od toho nijak neodvrátí, ale možná by ho mohla zdržet. Musí udělat aspoň to. „Pozdržíš aspoň svůj útok? Mohla bych svou práci dokončit za pár dní, možná za týden.“ Jasná lhůta by mohla Faile přimět k činu. Předtím to bylo nebezpečné. Nesplněná hrozba ztratila veškerou účinnost, a existovala vysoká pravděpodobnost, že stejně nedokáže získat hůl včas. Teď to ovšem bylo nezbytné. „Jestli to dokážu, vyvedu tvou ženu a ostatní ven, takže nebude důvod, abys bezdůvodně zemřel. Jeden týden.“
Aybara rozčileně praštil pěstí do stolu, až ten nadskočil. „Dostaneš pár dní,“ zavrčel, „možná týden, i víc, pokud Polkl, co chtěl ještě říct, a upřel na ni ty zvláštní oči. „Ale nemůžu ti slíbit kolik,“ pokračoval. „Být po mém, zaútočím hned. Nenechám Faile ve vězení ani o den dýl, než budu muset, abych přitom čekal, až plány Aes Sedai pro Šaidy přinesou ovoce. Říkala jsi, že je pod tvou ochranou, ale jak velkou ochranu jí můžeš poskytnout v těchhle šatech? V táboře se šíří opilost. Pijí dokonce i některé hlídky. Poddávají se tomu i moudré?“
Náhlá změna tématu ji přiměla zamrkat. „Moudré pijí jenom vodu, takže ať tě ani nenapadne myslet si, že je všechny najdeš opilé,“ prohlásila suše. A pravdivě. Vždycky ji pobavilo, jak pravda slouží jejím záměrům. Ne že by příklad moudrých přinášel ovoce. Pití se mezi Šaidy skutečně šířilo. Při každém nájezdu přinášeli veškeré víno, jaké našli. Desítky a desítky malých palíren produkovaly ohavnou břečku z obilí, a pokaždé, když moudré nějakou zničily, objevily se na jejím místě dvě další. Kdyby mu to ale prozradila, jen by ho povzbudila. „A co se ostatních týče, byla jsem s vojsky už předtím a viděla jsem vojáky pít víc než Šaidové. Jestli se jich z desítek tisíc opije stovka, k čemu ti to bude? Vážně, bude lepší, když mi slíbíš ten týden. Dva by byly ještě lepší.“
Zalétl pohledem k mapě a znovu zaťal ruku v pěst, ale hlas měl klidný. „Chodí Šaidové často do města?“
Položila pohár s vínem na stůl a narovnala se. Podívat se mu do žlutých očí vyžadovalo námahu, ale podařilo sejí to bez zaváhání. „Myslím, že už přišla chvíle, kdy bys mi měl začít prokazovat příslušnou úctu. Jsem Aes Sedai, ne služka.“
„Chodí Šaidové často do města?“ zopakoval přesně stejným, vyrovnaným tónem. Nejradši by zaskřípala zuby.
„Ne,“ štěkla. „Vyloupili všechno, co stálo za ukradení, a sebrali i věci, které za to nestály.“ Svých slov litovala, jakmile je vypustila z úst. Vypadala bezpečně, dokud si nevzpomněla na muže, kteří dokážou vyskakovat z děr ve vzduchu. „Ale nedá se říct, že by tam nikdy nechodili. Většinou jich přichází jen pár. Mohlo by jich tam být dvacet či třicet, občas i víc, ve skupinkách po dvou po třech.“ Měl dost rozumu, aby pochopil, co to znamená? Měla by se o tom přesvědčit. „Nedokážeš je zajistit všechny. Nevyhnutelně některý unikne, aby varoval tábor.“
Aybara jenom kývl. „Až uvidíš Faile, řekni jí, že v den, kdy uvidí mlhu na hřebeni a uslyší výt vlky za denního světla, musí odejít s ostatními do pevnosti urozené paní Cairen na severním konci města a schovat se tam. Vyřiď jí, že si pro ni přijdu.“
Vlci? Copak je dementní? Jak by mohl zajistit, že vlci…? Najednou, s těma vlčíma očima upřenýma na ni, si nebyla jistá, že to vůbec chce vědět.
„Povím jí to,“ zalhala. Třeba chce použít ty muže v černých kabátech jen k tomu, aby sebral svou ženu. Ale proč v tom případě vůbec čekat? Velice ráda by znala tajemství, jež ukrývaly ty žluté oči. S kým se chce setkat? Očividně ne se Sevannou. Poděkovala by za to Světlu, kdyby se takových hloupostí nevzdala už dávno. Kdo je připravený hned za ním přijít? Mluvil o jednom muži, ale to mohlo znamenat i krále s vojskem. Nebo samotného al’Thora? Modlila se, aby se s ním už nikdy nesetkala.
Její slib v mladém muži cosi uvolnil. Pomalu vydechl a z tváře mu vyprchalo napětí, kterého si dosud nevšimla. „Potíž s kovářskou skládačkou,“ poznamenal tiše a poklepal zlehka na Malden, , je vždycky umístit klíčový kousek. A to se stalo. Nebo se brzy stane.“
„Zůstaneš na večeři?“ zeptala se Berelain. „Připozdívá se.“
Světlo za otevřeným vchodem sláblo. Vstoupila hubená služka s bílým drdolem a začala zažíhat lampy.
„Slíbíš mi aspoň ten týden?“ ujišťovala se Galina, ale Aybara zavrtěl hlavou. „V tom případě záleží na každé hodině.“ Nehodlala zůstat ani o chvíli déle, než bude nezbytně nutné, a další slova přímo cedila. „Ať mě jeden z tvých… mužů… přesune co nejblíž k táboru.“
„Udělej to, Nealde,“ rozkázal Aybara. „A snaž se alespoň být zdvořilý.“ To řekl on!
Zhluboka se nadechla a shrnula si kapuci. „Chci, abys mě uhodil, sem.“ Dotkla se tváře. „Aby to udělalo modřinu.“
Konečně řekla něco, co k tomu muži proniklo. Vykulil žluté oči a zastrčil si palce za opasek, jako by si chtěl ohlídat ruce. „To neudělám,“ prohlásil, jako by byla šílená.
Ghealdaňan otevřel ústa a služka na ni zírala a hořící svíčku si držela nebezpečně blizko u sukní.
„Požaduji to,“ prohlásila Galina pevně. Bude potřebovat cokoliv, co by její historku před Theravou potvrdilo. „Udělej to!“