„Ellorien možná bude provokovat, Elain,“ varovala Dyelin už asi popáté od chvíle, co se doslechla o žádosti o bezpečný průchod. Tvářila se klidně a vyrovnaně, ale musela být nervózní. Neustále si zbytečně uhlazovala zlatem krumplované suknice.
„Nenechám se vyprovokovat,“ opáčila Elain. „A ani nikdo jiný. Tím myslím tebe, Konaile, a tebe, Lire.“ Konail, ve zlatem vyšívané modré, zrudl stejně rychle jako předtím Hanselle. Zapletl se do rvačky s žoldnéřem, o němž usoudil, že mluví opovržlivě o Elain, a málem ho zabil. Měl jediné štěstí, že druhý muž tasil jako první. Dokonce i žoldnéři si zaslouží spravedlnost a Andor nebyl Tear, kde mohli šlechtici zabíjet kmány beztrestně. No, přinejmenším než jim Rand změnil spoustu zákonů. Světlo ho spal, proč pořád tak skáče sem a tam?
„Podporuju tebe, Elain, a to znamená, že tě budu podporovat vždy,“ pronesl Lir uhlazeně. Ve stříbrem vyšívaném zeleném hedvábí se stříbrným Okřídleným kladivem rodu Barynů na límci vypadal každým coulem jako sebevědomý dvořan, ale byl až příliš uhlazený. „Ale ovládnu se, ať Ellorien řekne cokoliv.“ Z pouta se vyhrnulo opovržení. Ve snaze ukázat, jak je jí věrný, se Lir se žoldnéři popral už třikrát. Za dva dny. Musel spory vyhledávat, aby se mu to podařilo.
„Jestli nás bude chtít vyprovokovat, proč bychom se měli držet zpátky?“ chtěla vědět Katalyn. Červené šaty se širokými pruhy zlaté výšivky na lemu a rukávech jí nešly k pleti, zvlášť když měla baculaté líce zrudlé hněvem. A zvednutou bradu. Možná nosila ten velký smaltovaný špendlík s haevinským Modrým medvědem schválně tak, aby musela zvedat bradu a na každého se dívala svrchu. „Nedovolím nikomu, aby si do mě rýpl a pak odešel bez újmy.“
„Vůl reaguje na rýpnutí a dělá, co po něm poháněč chce,“ pronesla Dyelin suše. „Stejně tak budete vy dělat, co chce Ellorien, pokud budete reagovat na její rýpání.“ Rudé lice Katalyn zůstaly, bezpochyby nyní ale ze studu.
Ve dveřích se objevila Reene Harfor. „Mé paní,“ pronesla hlasitě a její hlas se v téměř prázdném sále rozléhal ozvěnou. „Pánové.“
To byla neformálnost, když se setkaly dvě strany a nikdo nevěděl, jak dalece rozdílné jsou. Paní Harfor ohlásila nově příchozí urozené pány a paní v přesném pořadí nadřazenosti, i když mezi shromážděnými rody nebylo mnoho rozdílů. Luan Norwelyn, s tvrdou tváří a více šedinami, než když ho Elain viděla naposledy, v modrém kabátě bez ozdob kromě norwelynského Stříbrného lososa na vysokém límci. Arathelle Renšar, s vrásčitým obličejem a hnědými vlasy silně prokvetlými, v červených jezdeckých šatech složitě krumplovaných, s velkým, rubíny vykládaným špendlíkem se třemi Zlatými psy. Pelivar Coelan, vysoký a štíhlý, s ustupujícími tmavými vlasy, až to skoro vypadalo, že si vyholil čelo jako Cairhieňan, ve stříbrem vyšívaném modrém kabátě a dvěma červenými růžemi vyšitými na límci – coelanskými Růžemi. Aemlyn Carand, baculatá v šedém hedvábí se třemi zlatými šípy na rukávech a na živůtku tak hustě vyšitými, až vypadala jako ježící se toulec. Ellorien Traemane, ne tak kyprá, jak si ji Elain pamatovala, ale stále hezká v zeleně prostřihávaných modrých šatech s vyšitými bílými jeleny se zlatým parožím, Bílým traemaneským jelenem na rukávech. Abelle Pendar s přísným výrazem v hranatém obličeji, se šedivými vlasy, v tmavošedém, se třemi Zlatými hvězdami na límci. Vstoupili do Velkého sálu společně, se sluhy za patami, ale ne podle pořadí, jak byli ohlášení.
Ellorien a Abelle šli s Luanem, Pelivar a Aemlyn s Arathelle, a mezi oběma skupinami byly dva kroky. Takže… Požádali o bezpečný průchod jako jedna skupina, ale jednotní nebyli. Proto byla žádost o kapitulaci méně pravděpodobná. Dokonce i otevření nepřátelé můžou občas jednat ve shodě. Rozdělené suknice a těsné spodky se vlhce leskly. Ani nejlepší plášť by před takovým lijákem nedokázal ochránit úplně. Nebudou mít nejlepší náladu.
„Buďte vítáni,“ pravila, když se jejich sluhové připojili k ostatním. „Dáte si víno nebo čaj? Víno je horké a kořeněné. Na to, že je jaro, je den jako v zimě.“
Luan otevřel ústa, ale Ellorien promluvila první. „Aspoň že nesedíš na trůně.“ Tvář měla jako vytesanou z mramoru a hlas stejně tvrdý a chladný. „Skoro jsem čekala, že tam budeš.“ Zaduněl hrom.
Luan se tvářil nešťastně. Arathelle vyvrátila oči, jako by slyšela něco, co už slyšela mockrát. Lir se zavrtěl, ale Elain na něj upřela přísný pohled, a on se lehce omluvně uklonil.
„Nemám právo sedět na trůně, Ellorien,“ opáčila klidně. Světlo, prosím, ať jí nálada vydrží. „Zatím.“ V tom byl nechtěný osten. Nakonce možná nebyla tak klidná, jak by si přála.
Ellorien ohrnula nos. „Jestli čekáš, až ti Danine dá tvých deset, tak se hodně načekáš. Danine strávila poslední boj o nástupnictví návštěvou svých zámků. Nikdy se pro nikoho nevyslovila.“
Elain se usmála, ale bylo to těžké. K boji o nástupnictví docházelo, když jeden rod střídal druhý na trůně. „Dám si čaj.“
Ellorien zamrkala, ale ostatní to pobídlo, aby si také dali něco k pití. Pouze Elain, Birgitte, Branlet a Perival si vybrali čaj. Všichni čichali k pohárům, ať stříbrným na víno, nebo porcelánovým šálkům s čajem, než se napili. Elain se neurazila. Jídlo a víno mohlo být v kuchyni v pořádku, a než dorazilo na stůl, už mohlo být zkažené. Nikdy se nedalo říct, kdy k tomu dojde. Čaj slabě chutnal po zázvoru, ale nebylo ho tam tolik, aby přerazil chuť dobrého tremalkinského černého.
„Vidím, že jsi podporu získala hlavně mezi dětmi a těmi, kdo přešli od Arymilly,“ pokračovala Ellorien. Katalyn zrudla jako její šaty a Branlet se rozzlobeně narovnal, dokud mu Perival nepoložil ruku na paži a nezavrtěl hlavou. Rozvážný kluk, tenhle Perival, a na svá léta bystrý. Lirovi se tentokrát podařilo ovládnout, ale Konail začal říkat něco ostrého, než cvakl pusou pod Elaininým přísným pohledem. Karind jen vyrovnaně opětovala Ellorienin záštiplný pohled. Nebyla příliš chytrá, ale jen máloco ji dokázalo rozčílit.
„Musíte mít důvod, proč jste požádali o schůzku,“ řekla Elain. „Jestli to bylo jen kvůli urážkám…“ Odmlčela se. Měla vlastní důvody, proč o schůzku stála. Pokud by ji požádali, aby přišla za nimi, byla by to udělala. Bez žádosti o bezpečný průchod. Z pouta pocítila záchvěv hněvu a pevně ovládla ten svůj. Birgitte se mračila na Ellorien, jako by měla v očích dýky. Pokud začnou svůj vztek navzájem doplňovat. .. Na to radši ani nemyslet, ne tady a ne teď.
Ellorien znovu otevřela ústa, ale tentokrát ji Luan uťal. „Přišli jsme žádat o příměří, Elain.“ Okna na severní straně a ve stropě ozářil blesk, ale podle doby, než zahřmělo, uhodil někde daleko.