„O příměří? Jsme snad ve válce, Luane? Přihlásil se o trůn někdo, o kom jsem neslyšela?“ Šestero párů očí se obrátilo k Dyelin, jež zabručela.
„Hlupáci. Říkám to pořád dokola a vy mi nevěříte. Možná uvěříte tomuhle. Když Sylvase, Karind a Lir vydali svá prohlášení o podpoře, vydala jsem ho taky. Taravinové stojí za Trakandy a celý Andor se to brzy dozví.“
Ellorien vzteky zrudla, ale podařilo se jí, aby i to vypadalo chladně. Aemlyn se zhluboka napila a tvářila se zamyšleně. Arathelle si dovolila nádech zklamání, než zase nasadila masku stejně tvrdou jako Ellorien.
„Ať je to, jak chce,“ prohlásil Luan, „stále chceme… ne-li tedy příměří, aspoň dočasnou dohodu.“ Napil se a smutně potřásl hlavou. „I kdybychom sebrali všechno, co máme, budeme mít problém porazit Hraničáře, ale pokud nebudeme jednat společně, tak jakmile se jednou rozhodnout pohnout, prosekají se přes celý Andor. Upřímně řečeno jsem překvapený, že zůstali tak dlouho na jednom místě. Jejich muži už si museli odpočinout i po tom tisícilígovém pochodu.“ Blesk jasně ozářil jižní okna a zahřmělo tak hlasitě, až se skleněné tabulky zatřásly. Tohle bylo blízko.
„Já čekala, že touhle dobou už budou v Murandy,“ poznamenala Elain. „Ale myslím, že na jednom místě sedí, protože se bojí, že pokud se příliš přiblíží ke Caemlynu, vyvolají válku. Zřejmě se snaží najít cestu do Murandy po vedlejších cestách. A sami víte, v jakém jsou touhle roční dobou stavu. Nechtějí válku s námi. Když jsem jim dala svolení projít přes Andor, řekli mi, že hledají Draka Znovuzrozeného.“
Ellorien zaprskala a z úst jí měly létat kusy ledu. „Když jsi udělala co? Žvaníš o tom, jak nemáš právo sedět na trůně – zatím – a pak si osobuješ právo—!“
„Aes Sedai, Ellorien.“ Elain zvedla ruku, aby viděli prsten s Velkým hadem na prsteníku. Sama měla hlas mrazivý, ač se snažila. „Nemluvila jsem jako dědička, dokonce ani jako hlava rodu Trakandů. Mluvila jsem jako Elain Aes Sedai ze zeleného adžah. Kdybych to neudělala, stejně by přišli. Docházelo jim jídlo a píce. Kdybych se je byla snažila zastavit, kdyby se je kdokoliv pokoušel zastavit, byla by válka. Jsou odhodlaní najít Draka Znovuzrozeného. Byla by to válka, kterou by Andor neměl šanci vyhrát. Ty mluvíš o společném jednání, Luane? Sežeň všechny andorské brance a jen tak tak se jim vyrovnáme počtem, ale dva ze tří našich budou muži, kteří sice zvládnou halapartnu nebo oštěp, ale většinu času tráví za pluhem. Každý jejich je délesloužící ozbrojenec, kterého nepřekvapí ani trollok. Místo války, která by zalila Andor krví a zmrzačila ho na celé pokolení, máme Hraničáře přecházející mírumilovně naší zemí. Nechávám je sledovat. Za jídlo a píci platí a platí dobře.“ Jindy, s jinými posluchači, by se tomu zasmála. Andorský sedlák by se snažil nasadit cenu i Temnému. „Nejhorší, co zatím udělali, bylo, že zmrskali pár zlodějů koní, a i když je měli předat soudci, nemůžu jim to dávat za vinu. Tak mi teď řekni, Ellorien: Byla bys udělala něco jiného, a pokud ano, co?“
Ellorien mrkala, ledová, mrzutá, opovržlivě frkla a napila se vína.
„A co máš v plánu s tou Černou věží?“ zeptal se Abelle tiše. „Tedy… předpokládám, že s ní máš taky něco v plánu.“ Tuší její další důvod, proč nechává Hraničáře přejít přes Andor? Aťsi, dokud to nevysloví nahlas. Dokud bude mlčet, budou její motivy vypadat jen pro dobro Andoru. Bylo to pokrytecké, nemělo to páteř, ale také to bylo realistické. Ohledně těch ostatních důvodů mluvila pravdu, ale tento, pronesený nahlas, by ji mohl stát hodně. Stále potřebovala ještě jeden rod, a vypadalo to, že to budou muset být Kandraedové, ale Danine se nikdy nerozhoupá, pokud si bude myslet, že se ji Elain snaží nutit.
„Nic,“ odpověděla. „Vysílám gardisty, kteří kolem projíždějí a připomínají jim, že jsou v Andoru a podléhají andorským zákonům, ale jinak nemůžu dělat nic víc, i kdyby se Bílá věž nějak přesunula do Caemlynu.“ Dlouho na ni jen zírali, všech šest, bez mrknutí.
„Pendar podporuje Trakandy,“ prohlásil náhle Abelle a hned vzápětí Luan: „Norwelynové podporují Trakandy.“ Blesk náhle ozářil všechna barevná stropní okna.
Elain měla co dělat, aby se nezakymácela. Birgitte se tvářila vyrovnaně, ale z pouta se neslo ohromení. Bylo to. Měla jedenáct rodů, trůn byl její.
„Čím větší bude mít podporu, tím lépe pro Andor.“ I Dyelin mluvila trochu omámené. „Podpořte se mnou Trakandy.“
Nastala další odmlka, delší, kdy si vyměňovali pohledy, ale pak, jeden po druhém, Arathelle, Pelivar a Aemlyn vyhlásili podporu svých rodů Trakandům. Ale dělali to pro Dyelin. Elain si to bude muset pamatovat. Možná si časem získá jejich věrnost, ale prozatím ji podpořili jen kvůli Dyelin.
„Má trůn,“ řekla Ellorien, chladná jako vždycky. „Zbytek je jenom pápěří.“
Elain se snažila mluvit přívětivě. „Povečeříš s námi, Ellorien? Aspoň zůstaň, dokud nepoleví déšť.“
„Mám vlastní kuchaře,“ opáčila Ellorien a obrátila se ke dveřím. Přiběhla její služka, převzala pohár a vrátila ho na stůl. „Až přestane pršet, aspoň odjedu do Šeldynu. Už jsem byla pryč příliš dlouho.“
„Tarmon Gai’don se blíží, Ellorien,“ podotkla Elain. „Pak nebudeš moct zůstat na svém panství.“
Ellorien se ohlédla přes rameno. „Až přijde Tarmon Gai’don, Traemaneové vyjedou do Poslední bitvy a pojedeme za Andorským lvem.“ Když odcházela z Velkého sálu se služkou za patami, zahřmělo.
„Připojíte se ke mně v mých komnatách?“ pozvala Elain ostatní.
Za Andorským lvem, ale ani slovo o Elain Trakandovně. Skoro polovina těch, kdo ji podporovali, byla podezřelá, Jarid Sarand stále někde volně pobíhal s nemalým vojskem a Ellorien jí nakonec bude dělat potíže. Nikdy to nebylo takové jako v příbězích. Tam bylo všechno nakonec vždycky úhledně zabalené. Skutečný život byl mnohem… komplikovanější. Ale pořád měla trůn. Pořád tu sice byla ještě korunovace, ale to už byla jenom formalita. Když vedla průvod z Velkého sálu a povídala si s Luanem a Pelivarem, zaduněl hrom jako válečné bubny provázející pochod k Tarmon Gai’donu. Jak dlouho potrvá, než budou muset andorské korouhve vytáhnout do Poslední bitvy?
36
Pod dubem
Slunce stálo vysoko nad horami, když Karede projížděl lesem k takzvané Malvidské soutěsce asi dvě ligy vzdálené. Pět mil širokým horským sedlem vedla silnice z Ebú Daru do Lugardu, nyní asi míli na jih od něj. Ale kousek před soutěskou najde tábor, který pro něj objevil Ajimbura. Ten nebyl tak hloupý, aby do tábora vstoupil, a tak Karede stále nevěděl, jestli nejede do pasti zbytečně. Ne, zbytečně ne. Pro vznešenou paní Tuon cokoliv. Každý smrtonoš pro ni byl připravený zemřít. Jejich ctí byla povinnost a povinnost často znamenala smrt. Na obloze byla jen vzdouvající se bílá oblaka, která ale nepřinesou žádný déšť. Karede odjakživa doufal, že zemře za rozbřesku.
Přivedl si jen malý oddíl. Ajimbura na svém kaštanovém hnědákovi s bílými punčoškami pochopitelně ukazoval cestu. Šlachovitý mužík si ustřihl prokvetlý ryšavý cop, což byla známka jeho velké oddanosti. Horské kmeny braly copy jako trofeje těch, jež zabily při nekonečných krevních mstách, a být bez něj byla v očích všech kmenů a rodin hanba, člověk se tak prohlašoval za zbabělce. Jeho oddanost však patřila spíš Karedemu než vznešené paní či Křišťálovému trůnu, ale Karede jim byl natolik oddaný, že to nakonec vyšlo nastejno. Za ním jeli dva gardisté v červenozelené, jasně vyleštěné zbroji. On měl na sobě stejnou. Hartha a dva zahradníci kráčeli se sekerami položenými na ramenou a snadno udržovali krok s koňmi. I jim se zbroj leskla. Melitene, der’sul’dam vznešené paní, s dlouhými, prošedivělými vlasy svázanými dnes jasně červenou stuhou, seděla na bělouši s lehkým krokem a stříbrný a’dam spojoval její zápěstí s Myleniným krkem. Aby ty dvě vypadaly ještě působivěji, už moc nešlo, ale a’dam a Meliteneiny modré šaty s červenými štítky na sukni a živůtku se stříbrnými blesky by měly přitáhnout pozornost. Vedle nich by si nikdo neměl všimnout Ajimbury. Zbytek oddílu čekal s Musengem pro případ, že by to opravdu byla smrtonosná past.