Karede zvážil, že použije jinou damane než Mylen. Drobná žena s tváří, jejíž věk nikdy nedokázal určit, téměř nadskakovala v sedle dychtivostí opět spatřit vznešenou paní. Vůbec nebyla vyrovnaná. Ale bez Melitene stejně nemohla nic udělat a jako zbraň nebyla k ničemu. Když to der’sul’dam řekl, Mylen svěsila hlavu. Potřebovala útěchu a její sul’dam jí vykládala, jaká krásná nebeská světla dělá a jak je úžasná v léčení. Už jenom při pomyšlení na to se Karede otřásl. Čistě teoreticky to vypadalo báječně, rány ve chvilce zahojené, ale on by musel být opravdu na prahu smrti, aby někomu dovolil dotknout se ho jedinou silou. Ale pokud by to mohlo zachránit jeho ženu Kalii… Ne, zbraně zůstaly s Musengem. Pokud dnes dojde k boji, bude jiného druhu.
První ptačí zavolání se téměř nelišilo od těch, co slyšel celé ráno, ale vepředu se zopakovalo a pak ještě jednou. Pokaždé jen jedno zavolání. Zahlédl muže na vysokém dubu s kuší v ruce, jenž ho cestou kolem sledoval. Zahlédnout ho nebylo snadné, protože měl kyrys a přílbu s otevřeným hledím matně zelené a splýval s listím. Červená látka ovázaná kolem levé paže však pomohla. Pokud se opravdu chtěl schovat, měl si ji sundat.
Karede pokynul Ajimburovi a mužík se zakřenil jako svraštělá modrooká krysa, než nechal kaštanového hnědáka zařadit se až za gardisty. Tesák měl dnes pod kabátcem. Měl by vypadat jako sluha.
Brzy nato Karede vjížděl do samotného tábora. Nebyly tu žádné stany či přístřešky, jen dlouhé, uspořádané řady koní a mnohem víc mužů v zelených kyrysech. Obraceli k němu hlavy, ale jen málokdo byl na nohou a ještě méně jich drželo kuše. Značný počet spal v pokrývkách, bezpochyby byli unavení po noční namáhavé jízdě. Takže ptačí volání jim prozradilo, že nepředstavuje nebezpečí. Vypadali jako dobře vycvičení vojáci, ale to on ostatně očekával. Ovšem nečekal to, jak málo jich je. Ano, stromy mohly schovávat další, ale v táboře nebylo víc než sedm nebo osm tisíc mužů, velmi málo na to, aby mohli vést tažení, jaké popisoval Loune. Najednou se mu stáhl hrudník. Kde je zbytek? Vznešená paní by mohla být s některou jinou tlupou. Doufal, že Ajimbura si těch počtů všiml taky.
Než ujel moc daleko, setkal se s ním pomenší muž na vysokém šedákovi a přitáhl otěže tak, že Karede buď musel zastavit, nebo ho přejet. Přední část hlavy měl muž vyholenou a zřejmě napudrovanou, ze všech věcí. Ale nebyl to žádný hejsek. Tmavý kabátec možná měl z hedvábí, ale nosil stejný matně zelený kyrys jako obyčejní vojáci. Oči měl tvrdé a bezvýrazné, když si prohlížel Melitene a Mylen a ogiery. Když se vrátil ke Karedemu, jeho výraz se nezměnil. „Urozený pán Mat nám tu zbroj popsal,“ pronesl a mluvil ještě rychleji, než byla odsekávaná řeč Altařanů. „Čemu vděčíme za tu čest, že nás navštívila Smrtonosná garda?“
Urozený pán Mat? Kdo pod Světlem je urozený pán Mat? „Furyk Karede,“ představil se. „Chci mluvit s mužem, který si říká Tom Merrilin.“
„Talmanes Delovinde,“ opáčil muž, když zase našel slušné vychování. „Tak ty chceš mluvit s Tomerrf! No, nevidím, proč by to nešlo. Zavedu tě za ním.“
Karede pobídl Aldazara za Delovindem. Ten muž se neznímil o něčem, co bylo nasnadě, totiž že jemu a ostatní nedovolí odjet, aby šířili zvěsti o poloze vojska. Nějaké vychování tedy měl. Aspoň jim nedovolí odjet, dokud se nenaplní Karedeho plán. Musenge mu dával jen jednu naději z deseti, jednu z pěti na přežití. On osobně považoval šance za ještě horší, ale musel se o to pokusit. A Merrilinova přítomnost ukazovala, že by tu vznešená paní skutečně mohla být.
Delovinde sesedl u podivně domácké scény mezi stromy, kde lidé seděli na táborových stoličkách a pokrývkách kolem ohýnku pod rozložitým dubem. Na ohni stála konev. Karede sesedl také a pokynul gardistům a Ajimburovi, ať také slezou. Melitene a Mylen zůstaly v sedlech kvůli lepšímu rozhledu. Ze všech lidí seděla na trojnožce a četla knihu panímáma Anan, která kdysi vlastnila hostinec, v němž v Ebú Daru přebýval. Už nenosila ty odvážné šaty, na něž se tak rád dívával, ale na těsně padnoucím náhrdelníku jí stále až na pozoruhodné poprsí visel malý nůž posetý drahokamy. Zavřela knihu a kývla na něj, jako by se vrátil po pár hodinách k Tulačce. Oříškové oči měla klidné. Možná bylo to spiknutí rafinovanější, než si hledač Mor myslel.
Se zkříženýma nohama na pruhované pokrývce naproti štíhlé ženě s vlasy spletenými do copánků s korálky seděl vysoký, štíhlý bělovlasý muž s kníry téměř stejně dlouhými jako Hartha. Zvedl obočí, potřásl hlavou a zase se jal studovat desku s namalovanou mřížkou. Žena samotná se na Karedeho a ty za ním mračila s čirou nenávistí. Na další pokrývce ležel pokroucený stařík s dlouhými bílými vlasy vedle pozoruhodně ošklivého kluka a hráli nějakou hru na kusu červené látky s pavučinou černých čar. Ti se teď posadili a chlapec si se zájmem prohlížel ogiery, zatímco muž držel ruku tak, jako by se chystal sáhnout pro nůž pod kabátem. Nebezpečný člověk a ostražitý. Možná to byl Merrilin.
Když se Karede objevil, na táborových stoličkách seděli dva muži a dvě ženy zabraní do hovoru. Nyní vzhlédli, a jak sesedal, žena s přísnou tváří vstala a upřela na něj modré oči téměř vyzývavě. Na širokém koženém řemeni přes prsa, jak to nosili námořníci, měla meč. Vlasy měla nakrátko ostříhané, ne ve stylu nízko urozených, a nehty krátké a nenalakované, ale on si byl jistý, že je to Egeanin Tamaranth. Vedle ní stál podsaditý muž s vlasy stejně krátkými jako ona a podivným illiánským plnovousem, s rukou na jílci meče, a zíral na Karedeho, jako by to byla druhá výzva. Hezká žena s tmavými, po pás dlouhými vlasy a stejně našpulenými rty jako Taraboňanka se zvedla a chvíli to vypadalo, že poklekne nebo padne na zem, ale pak se narovnala a podivala se mu do očí. Poslední muž, hubený chlapík v podivné červené čapce, jenž jako by byl vyřezaný z tmavého dřeva, se zasmál a objal ji. Veselý pohled, který vrhl na Karedeho, se dal označit pouze za vítězoslavný.
„Tome,“ řekl Delovinde, „toto je Furyk Karede. Chce mluvit s mužem, který ‚si říká Tom Merrilin‘.“
„Se mnou?“ Hubený bělovlasý dědek se neohrabaně zvedl. Pravou nohu měl mírně ztuhlou. Snad staré zranění z boje?
„Ale já si neříkám Tom Merrilin. Tak se jmenuju, i když mě překvapuje, že to víš. Co ode mě chceš?“
Karede si sňal přílbu, ale než mohl promluvit, přiběhla hezká žena s velkýma hnědýma očima, pronásledovaná dvěma dalšími. Všechny tři měly tváře Aes Sedai, jednu chvíli vypadaly na dvacet, vzápětí na dvakrát tolik a pak na něco mezi tím. Bylo to velmi znepokojivé.