„To je Šeraine!“ vykřikla ta hezká, zírajíc na Mylen. „Propusťji!“
„Ty to nechápeš, Joline,“ řekla druhá žena rozzlobeně. Měla tenké rty, úzký nos a vypadala, že by dokázala kousat kamení. „Už to není Šeraine. Kdyby dostala příležitost, zradila by nás.“
„Teslyn má pravdu, Joline,“ dodávala třetí žena. Nejen hezká, přímo krasavice, a dlouhé černé vlasy jí ve vlnách spadaly až k pasu. „Zradila by nás.“
„Já tomu nevěřím, Edesino,“ štěkla Joline. „Okamžitě ji propusť,“ nařídila Melitene, „nebo—“
„Já ti to říkala,“ podotkla Teslyn hořce.
Přicválal k nim mladý muž v širokém černém klobouku na tmavě kaštanovém, klabonosém hnědákovi a sjel ze sedla. „Co se to tady zatraceně děje?“ chtěl vědět a došel k ohni.
Karede si ho nevšímal. Vznešená paní Tuon dojela mladého muže na černobílém koni se značkami, jaké ještě nikdy neviděl. Vedle ní byla Selucia na šedákovi, hlavu zavinutou do šarlatového šátku, ale on měl oči jen pro vznešenou paní. Hlavu měla pokrytou krátkými černými vlasy, ale tu tvář by si nikdy nespletl. Věnovala mu jen bezvýrazný pohled, než se obrátila k mladému muži. Karede uvažoval, jestli ho poznala. Nejspíš ne. Už to bylo dávno, co sloužil jako její strážce. Neohlédl se přes rameno, ale věděl, že otěže Ajimburova hnědáka nyní drží jeden z gardistů. Zjevně neozbrojený, s výrazným copem ustřiženým, by neměl mít problém opustit tábor. Hlídky ho vůbec neuvidí. Ajimbura byl dobrý běžec a uměl se skrývat. Brzy se Musenge dozví, že vznešená paní je skutečně tady.
„Odstínila nás, Mate,“ hlásila Joline a mladý muž si strhl klobouk z hlavy a přistoupil k Meliteneinu koni, jako by ho hodlal uchopit za uzdu. Měl dlouhé končetiny, i když nebyl vyloženě vysoký, a kolem krku měl ovázáný černý hedvábný šátek, jenž mu spadal na prsa. Takže tohle je ten, jemuž říkali Tylinina Tretka, jako by být královninou hračkou bylo jeho nejdůležitějším rysem. Nejspíš i bylo. Hračky měly zřídkakdy další stránky. Zvláštní, ale nevypadal na to dost pohledně. Vypadal však schopně.
„Propusť ten štít,“ nařídil jí, jako by čekal, že poslechne. Karede zvedl obočí. Tohle že je hračka? Melitene a Mylen zalapaly po dechu jako jedna a mladý muž vyštěkl smíchy. „Vidíte, na mně to nefunguje. A teď zatraceně propustíte ty štíty, nebo vás zatraceně sundám ze sedla a naplácám vám na zadek.“ Melitene potemněla tvář. Jen málokdo se opovážil takhle mluvit s der’sul’dam.
„Propusť štíty, Melitene,“ řekl Karede.
„Ta marath’damane se chystala obejmout saidar,“ opáčila, misto aby poslechla. „Nedá se říct, co by mohla—“
„Propusť štíty,“ zopakoval důrazně. „A propusť jedinou sílu.“
Mladý muž spokojeně kývl a náhle se otočil a ukázal prstem na tři Aes Sedai. „A vy zatraceně nezačínejte! Pustila jedinou silu. Tak to udělejte taky. No!“ Znovu kývl, jako by si byl pro všechno na světě jistý, že poslechly. Podle toho, jak na něj Melitene zírala, to tak i mohlo být. Mohl by být aša’man? Možná aša’mané dokázali nějak zachytit usměrňování damane. To nebylo příliš pravděpodobné, ale Karedeho nic jiného nenapadlo. Ale rozhodně to neodpovídalo tomu, jak Tylin údajně s mladíkem zacházela.
„Jednou tě, Mate Cauthone,“ procedila Joline sžíravě, „naučí, jak prokazovat Aes Sedai úctu, a já doufám, že to uvidím.“
Vznešená paní i Selucia se zařehtaly. Bylo dobré vidět, že si i v zajetí uchovala dobrou náladu. Bezpochyby pomohla společnost služky. Ale teď byl čas jít dál. Čas na šílenou sázku.
„Generále Merriline,“ pronesl Karede, „bojoval jsi v krátkém, ale pozoruhodném tažení a dosáhl zázraků, když se ti podařilo zabránit odhalení svých oddílů, ale štěstí ti brzy dojde. Generál Čisen vyvodil tvůj skutečný záměr. Obrátil vojsko a co nejrychleji táhne k Malvidské soutěsce. Bude tu do dvou dnů. Mám nedaleko odtud deset tisíc mužů, dost na to, abych tě tu udržel, než dorazí. Ale to by ohrozilo vznešenou paní Tuon, a tomu se chci vyhnout. Nech mě s ní odejít a já dovolím totéž tobě a tvým mužům a nebudu vám bránit. Než Čisen dorazí, můžeš být na druhé straně hor v Molvainském sedle a v Murandy, než tě dohoní. Jediná další možnost je vyhlazení. Čisen má dost mužů, aby tě smetl. Nebude to bitva. Sto tisíc mužů proti osmi tisícům budou jatka.“
Vyslechli ho, tváře bezvýrazné, jako by byli ohromení. Dobře se ovládali. Nebo je možná opravdu ohromilo, že se Merrilinův plán na poslední chvíli rozpletl.
Merrilin si dlouhým prstem pohladil bílý knír. Zjevně skrýval úsměv. „Obávám se, že sis mě s někým spletl, generálpraporečníku Karede.“ Na okamžik zněl jeho hlas velmi zvučně. „Jsem kejklíř, což je jistě postavení vyšší než dvorní bard, ale nejsem generál. Muž, se kterým chceš mluvit, je urozený pán Matrim Cauthon.“ Zlehka se uklonil mladému muži, který si mezitím narazil klobouk zpátky na hlavu.
Karede se zamračil. Tylinina je generál? Hrají s ním nějakou hru?
„Máš asi sto mužů, smrtonosný gardisty a asi dvacet zahradníků,“ prohodil Cauthon klidně. „Podle toho, co jsem slyšel, dokážou bojovat proti pětinásobku počtu běžných vojáků, ale Banda nejsou obyčejní vojáci a já jich mám o něco víc než šest set. Co se Čisena týče, pokud je to ten chlap, co se stáhl zpátky přes soutěsku, tak i kdyby přišel na to, co mám za lubem, nemohl by se vrátit dřív než za pět dní. Moji zvědové hlásí, že ho viděli spěchat k jihozápadu po Ebúdarský silnici. Skutečná otázka je ale tohle: Dokážeš doprovodit Tuon do Tarasinskýho paláce bezpečně?“
Karede měl pocit, jako by ho Hartha kopl do břicha, a nejen proto, že ten chlapík použil jméno vznešené paní tak ledabyle. „Chceš říct, že mě necháš ji odvést?“ zeptal se nevěřícně.
„Jestli ti věří. Jestli ji dokážeš dostat v pořádku do paláce. Je v nebezpečí, dokud tam nedorazí. Pro případ, že to nevíš, je celý to vaše zatracený Vždyvítězný pitomý vojsko připravený podříznout jí krk nebo jí rozrazit hlavu šutrem.“
„Já vím,“ přiznal Karede klidněji, než se cítil. Proč by ten muž jen tak propouštěl vznešenou paní poté, co si Bílá věž dala takovou práci s jejím únosem? Proč, po tom krátkém, krvavém tažení? „Zemřeme pro ni do posledního muže, jestli to bude zapotřebí, aby byla v bezpečí. Bude lepší, když vyrazíme okamžitě.“ Než ten člověk změní názor. Než se Karede probudí z tohoto horečnatého snu. Určitě to musel být sen.
„Ne tak rychle.“ Cauthon se obrátil k vznešené paní. „Tuon, věříš, že tě tenhle muž bezpečně doprovodí do Ebú Daru?“ Karede potlačil trhnutí. Možná to byl generál a urozený pán, ale to mu nedávalo právo takhle používat jméno vznešené paní!
„Věřím Smrtonosné gardě, svěřím jí svůj život,“ odvětila vznešená paní klidně. „A jemu víc než komu jinému.“ Poctila ho úsměvem. Už jako dítě se usmívala vzácně. „Nemáš čirou náhodou mou panenku, generálpraporečníku Karede?“
Obřadně se jí uklonil. Způsob, jakým promluvila, mu prozradil, že je stále pod závojem. „Odpuštění, vznešená paní. Všechno jsem ztratil při velkém požáru Sohimy.“
„To znamená, žes ji nosil deset let. Mé politování kvůli ztrátě manželky a syna, i když bojoval udatně a dobře. Jen málokdo vstoupí do hořící budovy jednou. On zachránil pět lidí, než byl přemožen.“
Karedemu se stáhlo hrdlo. Sledovala zprávy o něm. Mohl se jen znovu uklonit, ještě hlouběji.