„To stačí,“ zamumlal Cauthon. „Jestli v tom budeš pokračovat, rozbiješ si hlavu o zem. Jakmile si se Selucii posbírají věci, odvedeš je odtud a pojedete rychle. Talmanesi, prober Bandu. Ne že bych ti nevěřil, Karede, ale budu spát lip za soutěskou.“
„Matrim Cauthon je můj manžel,“ pronesla vznešená paní hlasitě a jasně. Všichni ztuhli. „Matrim Cauthon je můj manžel.“
Karede měl znovu pocit, jako by ho Hartha nakopl. Ne, ne Hartha. Aldazar. Co je to za šilenství? Cauthon vypadal jako muž, který se dívá, jak proti němu letí šíp, o kterém ví, že mu nedokáže uhnout.
„Zatracený Matrim Cauthon je můj manžel. Tuto formulaci jsi použil, správně?“
Musel to být horečnatý sen.
Matovi chvíli trvalo, než mohl zase promluvit. Světlo ho spal, trvalo mu snad zatracenou hodinu, než se dokázal pohnout. Pak si strhl klobouk z hlavy, došel k Tuon a popadl břitvu za otěž. Tuon se na něj dívala chladně jako královna na zatraceném trůně. Všechny ty bitvy, kdy mu v hlavě rachotily prokleté kostky, všechny ty šarvátky a nájezdy, a ony se zastavily, když pronesla pár slov. No, aspoň tentokrát věděl, že to, co se stalo, bylo zatraceně osudné pro Mata zatraceného Cauthona. „Proč? Totiž, věděl jsem, že to dřív nebo později řekneš, ale proč teď? Líbíš se mi, možná něco víc, a rád tě líbám měl dojem, že Karede vrčí – „ale nechovala ses jako zamilovaná žena. Buď jsi jako led, nebo se mi snažíš dostat pod kůži.“
„Láska?“ Tuon mluvila překvapeně. „Možná dojdeme k tomu, že se do sebe zamilujeme, Matrime, ale já odjakživa věděla, že se vdám jako službu říši. Co myslíš tím, že jsi věděl, že to řeknu?“
„Říkej mi Mat.“ Jen jeho matka mu říkala Matrim, když byl v průšvihu, a jeho sestry, když vykládaly historky, které ho do toho průšvihu dostaly.
„Jmenuješ se Matrim. Co jsi tím myslel?“
Povzdechl si. Ta ženská nikdy nechtěla moc. Jen prosadit svou. Stejně jako každá jiná žena, co kdy poznal. „Prošel jsem ter’angrialem někam jinam, možná do jinýho světa. Lidi tam nejsou doopravdy lidi – vypadají jako hadi – ale odpověděj ti na tři otázky a jejich odpovědi jsou vždycky pravdivý. Kromě jinýho jsem se ptal, jestli se ožením s Dcerou Devíti měsíců. Ale tys mi neodpověděla. Proč teď?“
Lehce se pousmála a sklonila se ze sedla. A poklepala mu klouby na hlavu! „Tvoje pověrčivost je už tak dost špatná, Matrime, ale lži snášet nebudu. Zábavná lež, pravda, ale stále lež.“
„Je to pravda Světla,“ bránil se a narazil si klobouk. Možná mu poskytne nějakou ochranu. „Mohla sis to zjistit sama, kdyby ses namáhala promluvit s Aes Sedai. Ony by ti pověděly o Aelfinnech a Eelfinnech.“
„Mohla by to být pravda,“ pípla Edesina, jako by se snažila pomáhat. „K Aelfinnům lze dojít skrze ter’angrial v Tearském Kameni, jak jsem slyšela, a údajně dávají pravdivé odpovědi.“ Mat se na ni zamračil. To mu tedy opravdu pomohla s tím, jak jsem slyšela“ a „údajně“. Tuon na něj dál civěla, jako by Edesina neotevřela ústa.
„Odpověděl jsem ti, Tuon. Teď odpověz ty mně.“
„Víš, že damane dokážou předpovídat budoucnost?“ Upírala na něj přísný pohled, jako by čekala, že to nazve pověrčivostí, ale on jen rázně kývl. Některé Aes Sedai dokázaly věštit budoucnost. Proč ne damane? „Požádala jsem Lidji, aby mi předpověděla tu mou, než jsem přistála v Ebú Daru. Tohle řekla: ‚Střez se lišáka, který přiměje krkavce létat, protože se s tebou ožení a odnese tě. Střež se muže, který si pamatuje tvář Jestřábího křídla, protože se s tebou ožení a osvobodí tě. Střez se muže s červenou rukou, protože za něj se provdáš a za žádného jiného?‘ Právě tvůj prsten upoutal mou pozornost.“ Mimoděk si dlouhý prsten pohladil a ona se usmála. Zlehka, ale usmála se. „Lišák, který zjevně vyplašil dva krkavce k letu, a devět půlměsíců. To něčemu nasvědčuje, nemyslíš? A právě jsi splnil druhou část, takže jsem věděla jistě, že to jsi ty.“ Selucia vydala hrdelní zvuk, ale Tuon zašermovala prstem. Prsatá žena se podvolila a upravila si šátek, ale pohled, kterým střelila po Matovi, mohla doprovázet dýka v ruce.
Nevesele se zasmál. Krev a zatracený popel. Ten prsten řezbář udělal jen na zkoušku a on ho koupil, protože se mu zasekl na prstě, těch vzpomínek na tvář Jestřábího křídla by se klidně vzdal spolu se všemi ostatními starými vzpomínkami, pokud by tím dostal z hlavy ty zatracené hady. A přece mu tyto věci získaly ženu. Banda Rudé ruky by bez těch starých vzpomínek na bitvy nikdy nevznikla.
„Mám dojem, že být ta’veren funguje stejně tak na mě jako na kohokoliv jinýho.“ Chvíli si myslel, že ho zase klepne. Předvedl jí svůj nejlepší úsměv. „Poslední hubičku, než odejdeš?“
„Teď na to nemám náladu,“ opáčila chladně. Ten přísný soudce byl zpátky. Všichni zajatci budou okamžitě odsouzeni. „Možná později. Mohl by ses vrátit do Ebú Daru se mnou. Máš teď v říši čestné místo.“
Bez váhání zavrtěl hlavou. Žádné čestné místo tam nečekalo na Leilwin či Domona, ani na všechny Aes Sedai nebo Bandu. „Příště se uvidíme v Seančanu. Čekám, že to bude někde v poli, Tuon.“ Světlo ho spal, bude. Jeho život zřejmě vedl tímto směrem bez ohledu na to, co udělal. „Nejsi můj nepřítel, ale tvoje říše ano.“
„Nejsi můj nepřítel, choti,“ pronesla chladně, „ale žiju, abych sloužila říši.“
„No, asi budeš mít lepší věci…“ Odmlčel se, když zaslechl dusot cválajícího koně.
Vanin vedle Tuon zastavil nohatého šimla, prohlédl si Karedeho a druhé dva gardisty, plivl dírou mezi zuby a opřel se o vysokou sedlovou hrušku. „V jednom malým městě asi pět mil západně odtud je deset tisíc vojáků,“ sdělil Matovi. „Akorát jeden je Seančan, pokud můžu říct. Zbytek jsou Altařani, Taraboňani a Amadičani. Všichni na koních. Jde o to, že se vyptávají na chlápky v takovýhle zbroji.“ Ukázal na Karedeho. „A povídá se, že ten, co zabije holku, která vypadá hodně jako vznešená paní, dostane sto tisíc zlatejch korun. Úplně nad tím slintají.“
„Dokážu kolem nich proklouznout,“ řekl Karede. Jeho otevřený obličej působil otcovským dojmem. Jeho hlas zněl jako tasený meč.
„A pokud to nedokážeš?“ zeptal se Mat tiše. „Není náhodou, že jsou tak blízko. Nějak chytili tvou stopu. Další začichání a mohli by Tuon zabít.“ Karedemu potemněla tvář: „Hodláš vzít zpátky své slovo?“
Možná bude muset brzy tasit. Horší, Tuon se dívala, vlastně se na Mata dívala jako ten přísný soudce. Světlo ho spal, jestli zemře, něco se v něm scvrkne. A jediný způsob, jak to zarazit, bylo udělat to, co nenáviděl víc než práci. Kdysi si myslel, že bitvy, jakkoliv je nesnášel, jsou lepší než práce. Skoro devět set mrtvých během několika dní jeho názor změnilo.
„Ne,“ řekl. „Odejde s tebou. Ale necháš mi tucet svých smrtonošů a nějaký zahradníky. Jestli ti mám ty lidi svist ze stopy, potřebuju, aby si mysleli, že ty seš já.“
Tuon tu nechala většinu šatů, které jí Matrim koupil, protože bude muset cestovat nalehko. Ten svazek červených hedvábných růží, který jí dal, si strčila do sedlové brašny zabalený v plátně tak pečlivě, jako by to bylo foukané sklo. Neloučila se, jen s panímámou Anan – opravdu jí budou jejich rozhovory chybět – takže byly se Selucií připravené jet rychle. Mylen se při pohledu na ni usmívala tak zeširoka, až malou damane poplácala. Zřejmě se zpráva o tom, co se stalo, roznesla, protože když projížděla se Smrtonosnou gardou táborem, muži z Bandy vstávali a klaněli se jí. Bylo to skoro jako přehlídka pluků v Seandaru.