„Co si o něm myslíš?“ zeptala se Karedeho, když byli v lese a neklusali. Nemusela upřesňovat, koho má na mysli.
„Není na mně soudit, vznešená paní,“ odvětil vážně. Otáčel hlavou a sledoval okolní stromy. „Sloužím říši a císařovně, kéž žije věčně.“
„Stejně jako my všichni, generálpraporečníku. Ale ptala jsem se na tvůj názor.“
„Dobrý generál, vznešená paní,“ odpověděl bez váhání. „Chrabrý, ale ne příliš. Nenechá se zabít jen proto, aby ukázal svo odvahu, myslím. A je… přizpůsobivý. Muž mnoha vrstev. A pokud mi odpustíš, vznešená paní, muž zamilovaný do tebe. Všiml jsem si, jak se na tebe dívá.“
Zamilovaný do ní? Možná. Myslela si, že by ho nakonec mohla milovat. Její matka prý milovala jejího otce. Muž mnoha vrstev? Vedle Matrima Cauthona vypadala cibule jako jablko! Přejela si dlaní přes hlavu. Stále nebyla zvyklá cítit vlasy. „Ze všeho nejdřív budu potřebovat břitvu.“
„Možná by bylo lepší počkat do Ebú Daru, vznešená paní.“
„Ne,“ odmítla mírně. „Jestli zemřu, zemřu jako ta, kdo jsem. Sňala jsem závoj.“
„Jak říkáš, Výsosti.“ S úsměvem zasalutoval, udeřil se obměnou pěstí do prsou tak silně, až ocel zachřestila. „Jestli zemřeme, zemřeme jako ti, kdo jsme.“
37
Princ krkavců
Mat se opíral o vysokou sedlovou rozsochu, ašandarei položené šikmo přes Okův krk, a mračil se na oblohu. Slunce už bylo za polednem. Jestli se Vanin a ti smrtonoši nevrátí brzy, mohl by nakonec vést bitvu, kdy by slunce svítilo kušovníkům do očí, nebo hůř, za soumraku. Nejhorší ze všeho bylo, že nad horami na východě visely tmavé mraky. Od severu vál v poryvech vítr. Ten mu nepomůže. Déšť vypustí lasičku do kurníku. V dešti se tětivám nevedlo nejlépe. No, s trochou štěstí ještě chvíli pršet nebude, ale ještě si nevšiml, že by ho jeho štěstí chránilo před promočením v lijáku. Neodvažoval se čekat až do zítra. Ti chlapi honící Tuon by mohli znovu zachytit pach Karedeho lidí a on by pak na ně musel zaútočit nebo nalíčit past dřív, než Karedeho chytí. Lepší aby oni přišli za ním na místo, které si vybere. Najít vhodné místo nebylo s mapami mistra Roidelleho na jedné straně a Vaninem a ostatními zvědy na straně druhé nijak obtížné.
Aludra si dělala starosti kvůli jedné ze svých vysokých, kovem obitých trubic, a jak cosi zkoumala u širokého dřevěného dna, obličej jí zakrývaly copánky s korálky.
Byl by raději, kdyby zůstala se soumary jako Tom a panímáma Anan. Dokonce i Noal byl ochotný zůstat, i kdyby jen proto, aby pomohl Juilinovi a Amatheře s hlídáním Olvera. Kluk se nemohl dočkat bitvy, mohl by brzy skončit dočista mrtvý. Věci byly už tak dost špatné, když Olvera kazil jenom Haman a ostatní tři, ale teď ho polovina mužstva učila zacházet s mečem a dýkou a bojovat holýma rukama a zjevně mu plnila hlavu příběhy o hrdinech, podle toho, jak se choval a žebral, aby směl na nájezdy s Matem a tak. Aludra byla skoro stejně hrozná. Každý mohl použít její škrtátka, aby zapálil zápalnou šňůru, jakmile měla trubku nabitou, ale ona trvala na tom, že to bude dělat sama. Byla pěkně divoká a nelíbilo se jí, že se ocitla na stejné straně jako Seančané, byť to byla jen dočasná dohoda. Připadalo jí špatné, že uvidí její dílo a nebudou na opačném konci. Leilwin s Domonem seděli na koních a dohlíželi na nijak proto, aby se ujistili, že neudělá žádnou hloupost, tak aby ji chránili. Mat doufal, že Leilwin sama neudělá žádnou hloupost. Protože mezi lidmi, s nimiž měli dnes bojovat, bude zjevně pouze jediný Seančan, usoudila, že má právo být tam, a podle toho, jak se mračila na Musengeho a ostatní smrtonoše, to vypadalo, že má dojem, že jim musí něco dokázat.
Tři Aes Sedai stojící vedle sebe s otěžemi v rukou vrhaly na Seančany také temné pohledy, stejně jako Blaerik a Fen, kteří snad nevědomky hladili jílce mečů. Joline a její dva strážci byli jediní, koho zdrtila Šeraineina ochota odejít s Tuon – co Aes Sedai cítí ohledně nějaké věci, bylo obvykle totéž, co cítili její strážci – ale vzpomínka na uvázání byla pro Edesinu a Teslyn příliš čerstvá, než aby se v přítomnosti seančanských vojáků cítily příjemně. Bethamin a Seta stály pokorně s rukama sepjatýma v pase kousek stranou od sester. Bethamin její světlý ryzák dloubl nosem do ramene a vysoká, tmavá žena zvedla ruku, aby ho pohladila, než ji strhla dolů a znovu zaujala pokornou pózu. Stále se toho odmítaly zúčastnit. Joline a Edesina to daly jasně najevo, ale zdálo se, že chtějí mít obě ženy pod dohledem, aby se o tom ujistily. Seančanky se dívaly všude, jen ne na seančanské vojáky. Co se toho týkalo, Bethamin, Seta i Leilwin jako by pro Musengeho a jeho bandu neexistovaly. Světlo ho spal, už tak bylo ve vzduchu napětí, až Mat skoro cítil, jak mu zase visí provaz kolem krku.
Oko netrpělivě dupl, že musí stát na jednom místě tak dlouho, a Mat ho poplácal po krku a poškrábal si jizvu, která se mu tvořila na bradě. Tuoniny masti štípaly přesně tak hrozně, jak říkala, že budou, ale fungovaly. Měl ale novou sbírku jizev, které svědily. Tuon. Jeho žena. Byl ženatý. Věděl, že to přijde, věděl to už dlouho, ale stejně… Ženatý. Měl by se cítit… jinak… nějak… nicméně stále se cítil sám sebou. Hodlal to tak zachovat – Světlo ho spal, jestli ne! Pokud Tuon čekala, že se Mat Cauthon usadí, vzdá se hazardu a tak, bude si muset zvyknout. Soudil, že se bude muset vzdát honění za ženskými, natož jejich chytání, ale tancování s nimi si bude užívat i nadále. A dívat se na ně. Akorát jen tehdy, když nebude s ní. Světlo ho spal, jestli věděl, kdy ji zase uvidí. Nehodlal chodit nikam, kde bude mít navrch, ona a ty její řeči o číšonoších a běhacích podkoních a svatbě pro službu říši. Jak svatba s ním měla pomoct té pitomé říši?
Musenge opustil ostatních deset mužů a pět ogierů v červenočerné zbroji a pobídl vraníka k Matovi. Jeho kůň měl dobré linie, byl stavěný pro rychlost i výdrž, pokud Mat poznal bez důkladné prohlídky. Musenge vypadal stavěný na výdrž, podsaditý, tvrdý muž s ošlehanou, ale tvrdou tváří a očima jako leštěné kameny. „Odpuštění, Výsosti,“ protáhl a praštil obrněnou pěstí o kyrys, „ale neměli by se muži vrátit k práci?“ Šišlal víc než Selucia, skoro mu nebylo rozumět. „Jejich odpočinek trvá už dlouho. Pochybuju, že dokážou dokončit val, než dorazí zrádce, už jak je to teď.“ Mat si říkal, jak dlouho mu bude trvat, než na to dojde řeč. Čekal to dřív.
Přílby s otevřeným hledím sundané, ale v kyrysech, seděli kušovníci na zemi za dlouhým, stáčejícím se valem, zhruba třetinou kruhu, nasypaného z hlíny vyházené ze čtyři stopy hlubokého zákopu před ním, s houštím naostřených kůlů zaražených do země a táhnoucím se kousek za oba konce zákopu. To dokončili poměrně rychle. Pěšák musel umět zacházet stejně dobře s lopatou, krumpáčem a sekerou, jako by to byly zbraně. I jezdci to museli zvládnout, ale přesvědčit je bylo těžší. Pěšáci věděli, že je lepší mít něco mezi sebou a nepřítelem. Nástroje teď ležely rozházené v zákopu. Někteří muži hráli vrchcáby, jiní jen lenošili, dokonce spali. Voják spí, kdykoliv má možnost. Pár jich četlo knihy, ze všech věcí. Četli! Mandevwin procházel mezi nimi, sahal si na klípec a občas se sklonil a prohodil pár slov s korouhevníkem. Jediný přítomný kopiník stál vedle svého koně a celým tělem dával jasně najevo, že s kušovníky nechce mít nic společného. Neměl kopí, jen dlouhou žerď do poloviny délky ovinutou kůží.
Na to, co měl Mat v plánu, byl terén dokonalý. Skoro dvě míle travnaté louky s lučním kvítím a několika nízkými keři se táhly od valu k lesu na západním konci. Na severu byla bažina s černou vodou plná dubů a podivných, bíle kvetoucích stromů, které z poloviny vypadaly jako tlusté kořeny, a k jejímu západnímu okraji přiléhalo jezero. Na jih z bažiny vytékala říčka půl míle za Matem, než se stočila k západu po jeho levici. Říčka byla malá, ale dost hluboká, aby v ní koně museli plavat. Druhý břeh ležel mimo dostřel z luku. Existoval pouze jediný způsob, jak se mohl útočník dostat k valu. Jet přímo proti němu.