„Až dorazí, nechci, aby se zastavili a počítali, kolik mužů v červenočerné tu je,“ opáčil. Musenge sebou z nějakého důvodu trhl. „Chci, aby viděli nedokončený val a odhozené nástroje, protože jsme zjistili, že jsou blízko. Slib sto tisíc zlatých korun jim musel rozproudit krev, ale já chci, aby byli tak vzrušení, že jim to nebude myslet. Budou nás považovat za zranitelné, naši obranu za nedokončenou, a s trochou štěstí se poženou rovnou sem. Usoudí, že jich první salvou polovinu zabijeme, ale to jenom zvýší šance pro jednoho z ostatních, že dostane zlato. Budou čekat, že zvládneme jen jednu salvu.“ Tleskl a Oko poskočil. „Potom se past uzavře.“
„Přesto bych si, Výsosti, přál, abychom měli víc tvých lučištníků. Slyšel jsem, že jich máš třicet tisíc.“ Musenge slyšel, jak Tuon říká, že bude bojovat i proti Seančanům, a tak se snažil získat informace.
„Mám jich míň než dřív,“ prohlásil Mat s úšklebkem. Jeho vítězství se neobešla bez krve, jen jí bylo pozoruhodně málo. V altarských hrobech leželo skoro čtyři sta kušovníků a skoro pět set jezdců. Málo, ale stále to byl vzhledem k okolnostem vysoký počet, nejradši byl, když nebyli žádní mrtví. „Ale to, co mám, mi prozatím stačí.“
„Jak říkáš, Výsosti.“ Musengeho hlas zněl neutrálně, jako by mluvil o ceně fazolí. Zvláštní. Nevypadal jako lhostejný člověk. „Vždycky jsem byl připravený pro ni zemřít.“ Nemusel upřesňovat, koho tím myslí.
„Já asi taky, Musenge.“ Světlo, a nejspíš to i myslel vážně Ano, myslel to vážně. Znamenalo to, že je zamilovaný? „Ale lepší je pro ni žít, nemyslíš?“
„Neměl by sis už oblékat zbroj, Výsosti?“
„Nehodlám se k boji přiblížit natolik, abych potřeboval zbroj. Generál, který tasí meč, odložil velitelskou hůl a stává se obyčejným vojákem.“
Jenom znovu citoval Komadrina – to zřejmě dělal často, když se bavil o vojákování, ale zase ten člověk věděl v podstatě všechno, co se o vojenském řemesle dalo vědět – jen ho citoval, ale vypadalo to, že na ošlehaného muže před sebou udělal dojem. Musenge mu zasalutoval a požádal o zatracené povolení, než odjel ke svým mužům. Mat se ho chtěl zeptat, co to má být za hloupost s tou „Výsostí“. Nejspíš nějaký seančanský způsob, jak mu říkat urozený pane, ale v Ebú Daru nic takového neslyšel, a to tam byl Seančany obklopený.
Z lesa na kraj louky vyšlo pět postav a on nepotřeboval dalekohled, aby je poznal. Dva ogierové v pruhované, jasně červené a černé zbroji, by mu to prozradili, i kdyby tam nebyl Vanin. Jezdci se hnali cvalem, přesto s nimi ogierové udržovali krok, mávali pažemi a rozmachovali se sekerami jako hnací hřídel na pile.
„Prakovníci, připravit!“ křikl Mat. „Všichni ostatní popadnout lopaty!“ Muselo to vypadat akorát.
Jak se většina kušovníků rozběhla pro nástroje a pustila se do práce na zákopu a valu, padesát dalších si připjalo přílby a seřadilo se před Aludrou; vysocí muži s krátkými meči, kterým říkali párací, ale místo kuší byli vyzbrojení čtyři stopy dlouhými prakovými tyčemi. Rád by jich měl víc než padesát, ale Aludra měla jen určité množství prachu. Každý muž měl přes kyrys přehozený plátěný opasek s našitými kapsami a v každé kapse krátký kožený váleček větší než mužská pěst s krátkou zápalnou šňůrou vyčnívající na jednom konci. Aludra pro ně ještě nevymyslela žádné nóbl jméno. Ale udělá to. Nóbl jména, to bylo její. Draci a dračí vejce.
Jeden po druhém muži zvedli dlouhé pomalé doutnáky, aby jim je připálila škrtátkem. Rychle postupovala podél řady a každé škrtátko využila, dokud jí dlouhé dřívko téměř nespálilo prsty, ale ani necukla, jen ho pustila a zapálila další, zatímco prakovníkům říkala, ať si pospíší, že jí škrtátka docházejí. Světlo, ale že byla škrt. Mat věděl, že má ještě pět krabiček. Muži si strčili pomalý doutnák mezi zuby a jeden válec upevnili na tyč, než vykročili k valu. Stáli daleko od sebe. Museli pokrýt dlouhý val.
„Je čas poslat svoje lidi na místa, Musenge,“ řekl Mat nahlas.
Smrtonosná garda vytvořila jednu řadu se zahradníky na kraji. Každý, kdo se na ně podíval dalekohledem, poznal, co jsou zač. Světlo, stačilo jenom uvidět ogiera ve zbroji a slunce odrážející se od červené a černé. A pokud by někoho zarazilo, jak málo zahradníků tu je, viděl by, že mají přesilu a že existuje jediný způsob jak zjistit, jestli je Tuon s ním.
Vanin cválal podél válu. Sekočil ze sedla a hned začal zpěněného šedáka vodit, aby vychladl. Jakmile prošel za val, kušovníci začali odhazovat nástroje a běželi si pro přílby a kyrysy. Ty měli položené tak, že muži vytvořili tři řady dál od sebe s mezerami pro prakovníky. Už nezáleželo na tom, jestli je někdo z lesa pozoruje. To, co by viděl, by mu připadalo přirozené.
Mat doklusal k Vaninovi a sesedl. Dva smrtonoši a dva ogierové se připojili k ostatním. Koně supěli, ale ogierové dýchali normálně. Jeden z nich byl Hartha s kamenným pohledem a hodností blízkou té Musengeho.
Vanin se zamračil na muže, kteří zapomněli provést koně. Sice byl zloděj koní, ač napravený, ale neměl rád, když někdo s koňmi zacházel špatně. „Když nás zahlídli, vyletěli jako jeden z těch jejích nočních květů.“ Kývl na Aludru. „Nechali jsme je pořádně si prohlídnout tu fajnovou zbroj a pak jsme vzali roha, jen co začali nasedat. Jsou hned za náma. Blíž, než by měli.“ Odplivl si. „Nepodíval jsem se pořádně na jejich zvířata, ale určitě budou mít dobrý koně na takovej běh. Někteří se ale zchvátí, než sem dorazí.“
„Čím víc, tím lip,“ řekl Mat. „Čím míň jich to zvládne, tím to podle mě bude lepší.“ Potřeboval jen Tuon poskytnout den, dva náskok, a pokud ho získá tím, že jim zničí koně, pokud vyjedou z lesa a usoudí, že má příliš mnoho mužů, než aby se do nich pustili, dá tomu kdykoliv přednost před bitvou. Po dnešním šestimílovém cvalu budou muset nechat koně odpočinout, než budou moc cestovat někam dál. Vanin se na něj zamračil. Ostatní mu mohli říkat urozený pán a Výsosti, ale ne Chel Vanin.
Mat se zasmál a plácl ho po rameni, než se vyhoupl zpátky do Okova sedla. Bylo dobře, že je tu někdo, kdo si nemyslí, že je hloupý šlechtic, nebo aspoň je mu jedno, kdo vlastně je. Odjel k Aes Sedai, jež už také nasedly.
Blaerik a Fen, jeden na rezavém valachovi, druhý na vraném, mu věnovali pohledy skoro stejně zlověstné jako Musengemu. Stále měli podezření, že má něco společného s tím, co se stalo Joline. Napadlo ho, že Fenovi řekne, jak ten jeho ustřižený uzel na temeni vypadá směšně. Fen si poposedl v sedle a pohladil jílec meče. No, možná raději ne.
„… co jsem vám říkala,“ hučela Joline do Bethamin a Sety a káravě jim hrozila prstem. Její tmavý ryzák vypadal jako válečný oř, ale nebyl. Byl docela rychlý, ale povahu měl klidnou jako studánka. „Jestli vás ještě někdy napadne uchopit saidar, budete toho litovat.“
Teslyn zabručela a poplácala svou kaštanovou kobylu s bílou hlavou, mnohem odvážnější zvíře než Jolinino, a promluvila do vzduchu. „Ona cvičí divoženky a očekává, že i když je nebude mít pod dohledem, budou se chovat slušně. Nebo si možná myslí, že vás Věž přijme jako přestárlé mladší novicky.“ Joline na tvářích naskočily barevné skvrny, ale bez dalšího slova se jen napřímila v sedle. Jako obvykle, když se ty dvě dostaly do sporu, Edesina se soustředila na něco jiného, v tomto případě si oprašovala imaginární prach ze suknic. Dost napětí, aby dusilo.