Náhle z lesa na druhém konci louky vyrazili jezdci v přívalu, jenž se rozléval jako jezero kopí s ocelovými hlavicemi, jak přitahovali otěže, bezpochyby překvapení tím, co leželo před nimi. Očividně se nezchvátilo tolik koní, jak Mat doufal. Z pouzdra přivázaného k sedlové hrušce vytáhl dalekohled a zvedl ho k oku. Taraboňany poznal snadno, s kroužkovými závoji halícími obličej až k očím, ale zbytek měl nejrůznější přílby, kulaté či kónické, s hledím i bez. Viděl pár tairenských s hřebenem, i když to nutně neznamenalo, že jsou mezi nimi Tairenové. Většina mužů používala tu zbroj, jakou našla. Nemyslete, říkal si. Taž ena je tady. Sto tisíc zlatých korun čeká. Zatraceně ne—
Zazněla ostrá seančanská polnice, na tu dálku slabě, a jezdci vyjeli krokem a již se rozestupovali do stran mimo val.
„Rozviň korouhev, Macolle,“ rokázal Mat. Takže tihle prokletí synové kozlů si myslí, že zavraždí Tuon, co? „Tentokrát jim prozradíme, kdo je zabíjí. Mandevwine, máš velení.“
Mandevwin obrátil ryzáka dopředu. „Čekejte!“ zařval a poddůstojníci a korouhevníci jeho rozkaz opakovali.
Macoll stáhl kožený potah a pečlivě si ho upevnil k sedlu. Korouhev zachytil vítr a rozvinul ji, bílé pole s červeným okrajem a červenou rukou uprostřed a pod ní, červeně vyšitá slova Dovie’andi se tovja sagain. Je čas hodit kostky, pomyslel si Mat, překládaje ta slova. Ataky ano. Viděl, jak si ji Musenge prohlíží. Vypadal velmi klidně na někoho, k němuž se blížilo deset tisíc kopí.
„Připravená, Aludro?“ zavolal Mat.
„Ovšemže ano,“ opáčila. „Jenom lituju, že nemám svoje draky!“ Musenge přesunul pozornost na ni. Světlo ji spal, potřebovala si dávat pozor na jazyk! Mat chtěl, aby draci byli šokem, až jim budou Seančané čelit.
Asi dvanáct set kroků od valu se první řady kopiníků daly do klusu a na šesti stech nacválaly, ale ne tak rychle, jak by měly. Koně byli po dlouhém běhu unavení. Šourali se. Všichni kopiníci zatím seděli v sedlech. Sesednou až pár set kroků od valu. Někteří měli fáborky vlající ve vzduchu, velký červený uzel tady, zelená či modrá támhle. Mohly to být barvy rodů nebo možná označení žoldnéřských kumpanií. Všechna ta kopyta vydávala zvuk jako vzdálené dunění hromu.
„Aludro!“ křikl Mat bez ohlížení. Dutá rána a štiplavý pach síry ohlásil, že odpalovací roura vyslala svůj noční květ do vzduchu. Jak se jim nad hlavou rozvinula rudá koule, hlasitě to luplo. Někteří cválající jezdci na to užasle ukazovali. Nikdo se neohlížel, takže neviděli Talmanese vyjíždět z lesa pod jezerem se třemi jízdními korouhvemi. Jejich kopiníci zůstali se soumary, ale všichni muži budou mít v rukou luky. Roztáhli se do jedné řady a zrychlovali. Jejich koně jeli celou noc, ale nikdo je neštval a celé dopoledne odpočívali. Vzdálenost mezi oběma skupinami jezdců se zmenšovala.
„Přední řada!“ křikl Mandevwin, když byli jezdci čtyři sta kroků daleko. „Pal!“ Tisíc střel vyletělo vzhůru, tmavé šmouhy ve vzduchu. Muži v přední řadě se okamžitě sehnuli a začali točit klikami a druhá řada pozvedla luky. „Druhá řada!“ houkl Mandevwin. „Pal!“ Do blížících se jezdců udeřilo dalších tisíc šipek.
Na tuto vzdálenost nedokázaly prorazit kyrys, i když jejich hlavice byly určené právě k tomu, nicméně muži s roztříštěnýma nohama padali z koní a muži se zničenýma rukama se zoufale snažili zastavit krvácení. A koně… Ach, Světlo, nebozí koně. Koně padali po stovkách, někteří kopali a řičeli, snažili se vstát, jiní se vůbec nehýbali, přes mnohé zakopla další zvířata. Katapultovaní jezdci se kutáleli travou, dokud je nepošlapali jezdci za nimi.
„Třetí řada! Pal!“ řval Mandevwin, a jakmile opustily šipky tětivy, první řada se narovnala. „Přední řada!“ volal Mandevwin. „Pal!“ Dalších tisíc šipek přispělo k jatkám. „Druhá řada! Pal!“
Pochopitelně to nebyla jednostranná léčka. Někteří cválající jezdci odhodili kopí a vytáhli luky. Mezi kušovníky začaly dopadat šípy. Střílet přesně z cválajícího koně není nic snadného a vzdálenost pro začátek byla příliš veliká, než aby dokázaly šípy zabíjet, ale nejeden kušovník zápolil se svou kuší, přičemž mu z ruky trčela střela. Val aspoň zatím chránil jejich nohy. Příliš daleko na zabíjení, pokud člověku nedošlo štěstí. Mat viděl, jak padá jeden muž se šípem v oku a druhého zasáhl do hrdla. V řadách byly mezery. Muži se rychle přesouvali, aby je vyplnili.
„Můžete se kdykoliv připojit, Joline,“ podotkl Mat.
„Třetí řada! Pal!“
Aes Sedai podrážděně potřásla hlavou. „Musím být v nebezpečí. Zatím žádné necítím.“ Teslyn přikývla. Sledovala útok, jako by to byla přehlídka a navíc ne příliš zajímavá.
„Pokud bys dovolila Setě a mně,“ začala Bethamin, ale Joline se jen chladně ohlédla přes rameno a Seančanka se podvolila a sklopila oči k rukám na otěžích. Seta se nervózně usmála, ale hned toho pod Jolininým upřeným pohledem nechala.
„Přední řada! Pal!“
Mat vyvrátil oči k nebesům a zamumlal modlitbu, což byla z poloviny nadávka. Ta zatracená ženská se necítí v ohrožení! On měl pocit, že má hlavu položenou na zatraceném špalku!
„Druhá řada! Pal!“
Talmanes se dostal na dostřel a ohlásil se salvou ze čtyř tisíc luků na tři sta kroků, která značně pročistila sedla. Přiblížili se ještě víc a znovu vypálili. Nepřátelské řady jako by se zavlnily šokem. Někteří muži se obraceli a útočili proti Talmanesově linii se sklopenými kopími. Další začali krupobití šípů oplácet vlastními střelami. Většina ale pokračovala dál.
„Vytvořit čtverec!“ křikl Mandevwin těsně předtím, než by to udělal Mat. Doufal, že není příliš pozdě.
Banda však byla dobře vycvičená. Muži na křídlech se rychle stahovali, klidně, jako by se na ně nesypaly šípy a neodrážely se jim od kyrysů a přileb. A občas se neodrazily. Muži padali. Tři řady však neztrácely soudržnost, jak se stočily do dutého čtverce s Matem uprostřed. Musenge a ostatní lidští smrtonoši tasili meče a ogierové zvedali dlouhé sekery.
„Prakovníci!“ zařval Mandevwin. „Palte podle uvážení! Přední řada, západ! Pal!“ Prakovníci na západní straně naklonili tyče, aby mohli k zápalné šňůře vycházející z krátkých válců k pomalému doutnáku, jejž drželi v zubech, a jak z kuši vyletěla salva, roztočili praky a vypustili střely. Tmavé válce letěly něco přes sto kroků a přistály mezi ženoucími se jezdci. Než dopadly první, prakovníci už do praků vkládali další válce. Aludra označila každou zápalnou šňůru kouskem nitě, aby ukázala různou dobu hoření, a každý válec vybuchl za hromového rachotu, některé na zemi, jiné ve výšce lidské hlavy. Výbuchy nebyly skutečnou zbraní, i když jednoho muže výbuch zasáhl do obličeje, takže dotyčný přišel o hlavu. Zůstal v sedle ještě tři kroky, než se zhroutil. Ovšem Aludra kolem prachu uvnitř válce upevnila vrstvu oblázků a ty prorážely těla. Řičící koně padali na zem a zmítali se. Jezdci zůstávali ležet nehybně.
Mata za rukáv zatahal šíp a další mu projel pravým rukávem a jen opeření mu zabránilo proletět skrz. Třetí mu roztrhl pravé rameno kabátu. Strčil si prst pod šátek na krku a zatahal. Ta zatracená věc mu najednou byla hrozně těsná. Možná by měl v takovýchto chvílích zvážit zbroj. Nepřátelská křídla se začala stáčet, aby obklíčila kušovníky za valem. Talmanesovi muži je stále zezadu zasypávali šípy, ale několik set mužů muselo pustit luky a bránit se meči, a nebylo pravděpodobné, že všechna prázdná sedla patřila Taraboňanům nebo Amadičanům. Talmanes nechal uprostřed linie mezeru, aby tamtudy mohli projít ti, kdo by chtěli utéct, ale zatím toho nikdo nevyužil. Cítili svých sto tisíc zlatých korun.