„Myslím,“ promluvila pomalu Joline. „Ano. Už cítím nebezpečí.“ Teslyn prostě napřáhla ruku a vypustila ohnivou kouli velkou jako koňská hlava. Výbuch vyhodil do vzduchu hlínu a kusy lidí a koní. Bylo zatraceně na čase!
Aes Sedai se otočily do tří stran a začaly házet ohnivé koule, jak nejrychleji dokázaly máchat rukama. Ti muži už měli vidět, že žádná žena ve čtverci neodpovídá Tuoninu popisu, ale bezpochyby měli rozpálenou krev a v nose pach bohatství. Ze sta tisíc zlatých korun mohl muž žít po zbytek života jako pán. Čtverec byl obklíčený a oni se k němu snažili dostat blíž, bojovali a umírali, jak je kosily salvy z kuší a střely z praků. Začal se zvedat další val z mrtvých a umírajících lidí a koní, val, přes nějž se někteří pokusili přejet a přispěli k jeho budování. Další slezli ze sedel a pokoušeli se ho přelézt. Kuše je zahnaly zpátky. Takhle zblízka prorážely střely kyrysy jako horký nůž máslo. Přicházeli stále dál a umírali.
Ticho přišlo znenadání. Ne tak úplné ticho. Ozývalo se plno zvuků funících mužů, kteří co nejrychleji natahovali kuše. Pak tu bylo sténání raněných. Kdesi stále řičel kůň. Ale Mat mezi valem mrtvých a Talmanesem neviděl nikoho na nohou, nikoho v sedle kromě mužů v zelených přílbách a kyrysech. Muži sklonili luky a meče. Aes Sedai sepjaly ruce na sedlových hruškách. Taky funěly.
„Je to, Mate!“ vykřikl Talmanes. „Kdo není mrtvý, umírá. Nikdo z těch hlupáků se nepokusil utéct.“
Mat potřásl hlavou. Čekal, že budou pološílení touhou po zlatě. Oni ale byli šílení úplně.
Aby mohli Mat a ostatní odejít, budou muset odtahat mrtvé muže a koně. Talmanesovi muži se pustili do práce, upevňovali provazy na koně a odtahovali je stranou. Přes tohle nechtěl lézt nikdo. Nikdo kromě ogierů.
„Chci zkusit najít toho zrádce,“ řekl Hartha a spolu s ostatními šesti zahradníky si hodili sekery na ramena a vyrazili k hromadě těl, jako by to byla hlína.
„No, tohle jsme aspoň vyřešili,“ poznamenala Joline a otirala si obličej krajkovým kapesníčkem. Na čele se jí perlil pot. „Jsi mi dlužný, Mate. Aes Sedai se nepletou do soukromých válek. Budu muset vymyslet, jak mi to můžeš splatit.“ Mat měl celkem slušnou představu, s čím přijde. Byla blázen, jestli si myslela, že bude souhlasit.
„Tohle rozhodly kuše, marath’damane,“ prohlásil Musenge. Kyrys, přílbu a kabát měl sundané a levý rukáv košile utržený, aby mu mohl jiný gardista obvázat průstřel v paži. Rukáv se uvolnil velmi snadno, jako by byly švy slabé. Na rameni měl vytetovaného krkavce. „Kuše a muži s odvahou. Nikdy jsi jich neměl víc, že, Výsosti.“ Nebyla to otázka. „Kromě ztrát, které jsi utrpěl.“
„Řekl jsem ti, že jich mám dost,“ opáčil Mat. Nehodlal tomu muži prozradit víc, než bude muset, ale Musenge kývl, jako by mu všechno potvrdil.
Než byla vyčištěná dost velká mezera, aby Mat s ostatními mohl projet, Hartha a ostatní se vrátili. „Našel jsem toho zrádce,“ prohlásil Hartha a zvedl za vlasy uťatou hlavu.
Musenge při pohledu na tmavý obličej s orlím nosem zvedl obočí. „Tohle ji bude velmi zajímat,“ poznamenal tiše. Tiše, jako když tiše vyjíždí meč z pochvy. „Musíme ji to donést.“
„Vy ho znáte?“ zeptal se Mat.
„Známe ho, Výsosti.“ Musengeho obličej byl náhle jako vyřezaný z kamene, takže se k tomu už dál vyjadřovat nebude.
„Hele, přestal bys mi tak říkat? Jmenuju se Mat. A po dnešku bych řekl, že máš právo to používat.“ Mat sám sebe překvapil, když napřáhl ruku.
Kamenná maska se ohromeně zbortila. „To bych nemohl, Výsosti,“ pronesl pohoršené. „Když si tě vzala, stal ses princem krkavců. Vyslovením tvého jména bych musel navěky sklopit oči.“
Mat si strhl klobouk a poškrábal se ve vlasech. Řekl všem, kdo poslouchali, že nemá rád šlechtice a nechce jím být, a myslel to vážně. Pořád to myslel vážně. A teď byl zatraceně jedním z nich! Udělal jedinou věc, kterou mohl. Smál se, až ho bolelo v boku.
38
Vzpomínka na staré rčení
Místnost s červenými stěnami a stropem pomalovaným ptáčky a rybami skotačícími mezi mraky a vlnami byla plná hnědě oděných úředníků pobíhajících uličkami mezi dlouhými stoly. Nikdo se zjevně nesnažil poslouchat – většina byla ohromená, a oprávněně – ale Suroth je neměla ráda. Snažili se vyslechnout všechno, co se tu říkalo, a byly to nejspíš neblahé zprávy. Galgan na tom ale trval. Potřebovali pracovat, aby nemysleli na hrozné zprávy z domova, a všichni byli důvěryhodní. Trval na tom! Aspoň nebyl dnes ráno ten bělovlasý muž oblečený jako voják. Objemné modré kalhoty a krátký červený kabát s vysokým límcem se řadami zlatých knoflíků s vyraženým vlastním erbem byly poslední seandarskou módou, což znamenalo, že to byla i poslední móda říše. Když nosil zbroj nebo jen svůj červený stejnokroj, občas se na ni díval, jako by byla voják pod jeho velením!
No, jakmile Elbar přinese zprávu, že je Tuon mrtvá, bude moct Galgana zabít. Tváře měl zamazané bílým popelem, stejně jako ona. Loď, kterou Semirhage přislíbila, přivezla zprávu o císařovnině smrti a že je říše zmítaná povstáním. Nebyla tam žádná císařovna, žádná Dcera Devíti měsíců. Pro obyčejné lidi se svět otřásal na pokraji zkázy. Pro některé urozené také. Kdyby byl Galgan a pár dalších mrtví, nezůstal by nikdo, kdo by namítal, kdyby se Suroth Sabelle Meldarath prohlásila císařovnou. Snažila se nemyslet na to, jaké nové jméno by si dala. Vymýšlet nové jméno předem nosilo smůlu.
Galgan se zamračeně díval na mapu rozloženou na stole a položil červeně nalakovaný nehet na pohoří na jižním pobřeží Arad Domanu. Suroth netušila, jak se ty hory jmenují. Mapa ukazovala celý Arad Doman a byly na ní tři značky, červený klínek a dvě bílá kolečka podél dlouhé linie od severu kjihu. „Získal Turan přesný výčet, kolik mužů vyšlo z těch hor, aby se připojilo k Ituraldemu, když vstoupil do Arad Domanu, Jamado?“
Efraim Jamada také nosil popel, protože byl urozený, byť jen nízko urozený, vlasy ostříhané podle hrnce, s dlouhým pramenem vzadu, místo úzkého hřebene přes jinak vyholenou lebku. Pouze obyčejní lidé kolem stolu, bez ohledu na hodnost, byli bez popela. Prošedivělý, vysoký, v modrozlatém kyrysu, se širokými rameny a útlými boky, Jamada si dosud podržel krásu svého mládí. „Hlásí, že nejméně sto tisíc, kapitáne-generále. Možná o polovinu víc.“
„A kolik jich vylezlo, když Turan překročil hranici?“
„Možná dva tisíce, kapitáne-generále.“
Galgan si povzdechl a narovnal se. „Takže Turan má jedno vojsko před sebou a druhé za sebou, nejspíš celou sílu Arad Domanu, a mají proti němu přesilu.“ Ten hlupák! Říkat nahlas něco, co je nasnadě.
„Turan měl zbavit Tarabon každého meče a kopí!“ štěkla Suroth. „Jestli přežije tuhle pohromu, dostanu jeho hlavu!“
Galgan zvedl obočí. „Nemyslím si, že je Tarabon dost věrný, aby to podpořil,“ pronesl suše. „Kromě toho má damane a rakeny. Měli by vyrovnat jeho menší počet. Když už mluvíme o damane a rakenech, podepsal jsem rozkaz povyšující Tylee Chirgan na generál-poručíka a nízko urozenou, protože jsi s tím otálela. A rozkazy k návratu většiny z těch rakenů do Amadicie a Altary. Čisen stále nezjistil, co vyvolalo ten zmatek na severu, a mně se nelíbí představa, že tam někdo číhá, aby mohl vyrazit, jakmile se Čisen vrátí k Molvainskému sedlu.“