Suroth zasyčela a chytila do pěstí modrou plisovanou sukni, než se stačila zarazit. Nedopustí, aby ji ten muž přinutil dát najevo pocity! „Překročil jsi své hranice, Galgane,“ pronesla chladně. „Já velím Předběžníkům. Prozatím velím i Návratu. Bez mého schválení žádné rozkazy podepisovat nebudeš.“
„Velela jsi Předběžníkům, kteří byli začleněni do Návratu,“ odvětil chladně a Suroth pocítila hořkost. Zprávy z říše ho osmělily. Když byla císařovna mrtvá, chtěl se Galgan stát prvním císařem za devět set let. Zřejmě bude muset zemřít dnes v noci. „Co se týče toho, že velíš Návratu Odmlčel se, když na chodbě zadupaly holínky.
Náhle dveře zaplnila Smrtonosná garda, ozbrojená, s rukama na jílcích mečů. Zpoza červenozelených přileb prohlíželi místnost. Teprve když byli spokojení, ustoupili stranou a objevila se chodba plná smrtinošů, lidí i ogierů. Suroth si jich sotva všimla. Měla oči jen pro malou, tmavou ženu v plisovaných modrých šatech s oholenou hlavou a popelem na tvářích. Zpráva už se roznesla po celém městě. Nemohla dorazit do paláce a nedoslechnout se o smrti své matky, o smrti celé rodiny, ale tvář měla jako přísnou masku. Suroth se kolena ohnula sama od sebe, jak padla na podlahu. Urození kolem také poklekali, prostí lidé padali na tvář.
„Požehnání Světla pro tvůj bezpečný návrat, Výsosti,“ pronesla spolu s ostatními urozenými. Takže Elbar selhal. Nevadí. Tuon nepřijme nové jméno a nestane se císařovnou dřív než v poledne. Stále by mohla zemřít a udělat místo pro novou císařovnu.
„Ukaž jim, co mi přinesl kapitán Musenge, generálpraporečníku Karede,“ řekla Tuon.
Vysoký muž se třemi tmavými chocholy na přílbě se opatrně sehnul k velkému plátěnému ranci, ležícímu na zelených dlaždicích. Do místnosti pronikl odporný pach rozkladu, když ho rozbalil. Pustil hadr a šel se postavit vedle Suroth.
Chvíli jí trvalo poznat v té hnijící mase Elbarův orlí nos, ale pak okamžitě padla na břicho a políbila dlažbu. Ale ne ze zoufalství. Z toho se taky vzpamatuje. Leda by Elbara vyslýchali. „Mé oči jsou sklopené, Výsosti, že tě někdo z mých urazil tak vážně, že jsi ho připravila o hlavu.“
„Urazil mě.“ Tuon zvažovala slova. „Dalo by se říct, že mě urazil. Pokusil se mě zabít.“
Kolem se ozývalo lapání po dechu, a než mohla Suroth otevřít ústa, generálpraporečník Smrtonosné gardy jí šlápl na zadek, popadl do ruky její hřeben a zvedl trup z podlahy. Nevzpírala se. To by ještě přispělo k té potupě.
„Moje oči jsou ještě sklopenější, že někdo z mých mohl být zrádce, Výsosti,“ zachraptěla. Přála si, aby mohla mluvit normálně, ale ten prokletý chlap jí zvrátil hlavu tak, až byl div, že může vůbec mluvit. „Kdybych měla sebemenší podezření, byla bych ho vyslechla sama. Ale pokud se mě snažil obvinit, Výsosti, tak lhal, aby ochránil svého skutečného pána. Mám o tom jistou představu, o kterou se s tebou v soukromí ráda podělím, jestli budu smět.“ S trochou štěstí to bude moct hodit na Galgana. To, jak si přivlastňoval její pravomoce, pomůže.
Tuon se podívala přes Surotinu hlavu do očí Galganovi, Abaldarovi a Jamadovi, všem urozeným kromě Suroth. „Je dobře známo, že Zaired Elbar byl beze zbytku Surotin muž. Neudělal nic, co by nenařídila. Proto už Suroth Sabelle Meldarath není více. Tato da’covale bude sloužit Smrtonosné gardě, jak se jí zlíbí, dokud jí nedorostou vlasy natolik, aby to bylo slušné, až bude poslána do dražby.“
Suroth ani nepomyslela na nůž, který hodlala použít, aby si otevřela žíly, nůž mimo dosah v jejím pokoji. Nedokázala vůbec myslet. Začala ječet, beze slov, ještě než z ní začali odřezávat šaty.
Andorské slunce bylo po Tar Valonu teplé. Pevara si sňala plášť a začala si ho vázat za sedlo, zatímco se průchod zavřel a skryl pohled na ogieří háj v Tar Valonu. Žádná nechtěla, aby někdo viděl, jak odcházejí. Do háje se vrátí ze stejného důvodu, pokud se věci hodně zvrtnou. V kterémžto případě se možná nevrátí vůbec. Myslela si, že tento úkol musí provést někdo s nejvyššími diplomatickými schopnostmi spojenými s odvahou lva. No, aspoň nebyla zbabělá. To o sobě mohla říct.
„Kde ses naučila tkanivo pro strážcovské pouto?“ zeptala se náhle Javindhra a sama si uložila plášť stejně.
„Možná si vzpomeneš, že jsem kdysi navrhla, že by červeným sestrám velmi prospělo mít strážce.“ Pevara si schovala červené jezdecké rukavice a otázka jí nedělala starosti. Čekala ji. „Proč se tedy divíš, že to tkanivo znám?“ Popravdě, musela říct Yukiri a měla co dělat, aby vysvětlila, proč o to žádá. Pochybovala však, že by měla Yukiri nějaké podezření. Červená spojující se se strážcem byla asi stejně pravděpodobná jako žena létající. Až na to, že právě z tohoto důvodu přišla do Andoru. Proto přišly všechny.
Javindhra tam byla pouze na Cutamin rozkaz, který vydala, když Pevara s Tarnou nedokázaly předložit dost jmen, aby to nejvyšší vyhovovalo. Hranatá přísedící se nenamáhala skrýt svou nespokojenost, ne před Pevarou, i když ona to kolem Cutamy skrývala dobře. Byla tu pochopitelně Tama, světlovlasá a ledově chladná, bez štoly kronikářky, ale rozdělené suknice měla červeně vyšívané až ke kolenům. Bylo by těžké, aby měla Elaidina kronikářka strážce, i když byli muži ubytovaní ve městě mimo Věž, ale celé to byl její nápad, a byla, pokud ne dychtivá, tedy odhodlaná zúčastnit se prvního pokusu. Kromě toho bylo potřeba co nejvíc lidí, protože našly jen tři další sestry ochotné o celé věci uvažovat. Prvotním úkolem červených bylo tak dlouho vyhledat muže, kteří dokážou usměrňovat, a přivést je do Věže ke zkrocení, až je to zatvrdilo vůči všem mužům, takže stop bylo jen pár. Jezrail byla Tairenka s hranatým obličejem, která nosila malovanou miniaturu chlapce, za něhož se málem vdala, ale místo toho přišla do Věže. Jeho vnuci už budou mít vnoučata, ale ona o něm mluvila s láskou. Desala, krásná Cairhieňanka s velkýma tmavýma očima a nešťastně vznětlivou povahou, dokázala utancovat libovolný počet mužů, pokud měla možnost. A Melare, baculatá a důvtipná, s láskou ke konverzaci, posílala peníze do Andoru, aby zaplatila vzdělání svým prasynovcům a praneteřím stejně jako synovcům a neteřím.
Byla unavená hledáním takových nepatrných náznaků a stop, unavená opatrným zjišťováním, jestli to myslí vážně, a proto přesvědčila Cutamu, že šest bude pro začátek dost. Ataky by mohl větší oddíl vyvolat nějakou nešťastnou reakci. Nakonec, kdyby se u té takzvané Černé věže objevilo celé červené adžah nebo jenom půlka, mohli by si muži myslet, že na ně útočí. Nedalo se říct, jestli jsou ještě duševně zdraví. To byla jedna věc, na níž se za Cutaminými zády dohodly. Nespojí se s žádným mužem, jenž by vykazoval známky šílenství. Tedy pokud dostanou svolení se spojit aspoň s někým.
Špehové adžah v Caemlynu posílali o Černé věži hojné zprávy a někteří dokonce našli práci přímo v ní, takže snadno našly vyježděnou stezku vedoucí z města k velkolepé klenuté bráně skoro padesát stop vysoké a deset široké, s cimbuřím nad dolů směřujícím špičatým klenákem, lemované černými věžemi nejméně patnáct sáhů vysokými. Brána ve skutečnosti neměla křídla, která by otvor uzavírala, a černá kamenná hradba táhnoucí se na východ a na západ, kam až oko dohlédlo, se základy pro bašty a věže, nebyla nikde vyšší než čtyři nebo pět kroků. Na nerovném vrcholku rostlo býlí a tráva vlnící se ve vánku. Brána v nedokončené hradbě, kterou jako by už neměli nikdy dostavět, vypadala směšně.