Tři muži, kteří vyšli z otvoru, však směšní v žádném případě nebyli. Měli na sobě dlouhé černé kabáty a u pasu meč. Jeden, štíhlý mladík s nakroucenými kníry, měl na vysokém límci stříbrný špendlík ve tvaru meče. Jeden ze zasvěcených. Pevara odolala, aby ho instinktivně nepovažovala za rovna přijaté novicce a druhé dva za mladší novicky. Mladší a přijaté novicky byly v bezpečí a pod dozorem, dokud nevěděli o jediné síle dost, aby se mohly stát Aes Sedai. Podle všeho vojáci a zasvěcení byli schopní boje, jakmile se naučili usměrňovat. A k tomu byli nuceni od prvního dne, tlačeni k tomu, aby pobrali, co nejvíc saidínu zvládnou, a používali ho téměř neustále. Muži při tom umírali, říkalo se tomu „ztráty při výcviku“, jako by se smrt dala schovat za nemastná neslaná slova. Z představy, že by takhle přicházely o mladší či přijaté novicky, se Pevaře obracel žaludek, ale muži to zřejmě brali s klidem.
„Hezké ráno přeju, Aes Sedai,“ pronesl zasvěcený s lehkou úklonou, když před ním přitáhly otěže. Velmi lehkou úklonou a ani na okamžik z nich nespustil oči. Přízvuk měl murandský. „Nuže, co chce v takové hezké ráno šest sester tady v Černé věži?“
„Mluvit s M’Haelem,“ odpověděla Pevara a podařilo se jí nezačít se dusit. M’Hael znamenalo ve starém jazyce „vůdce“, ale to, že si slovo někdo vzal jako titul, mu dodávalo mnohem silnější význam, jako by vedl všechny a všechno.
„Aha, takže za M’Haelem chcete? A které adžah mám ohlásit?“
„Červené,“ odvětila Pevara a on zamrkal. To bylo velmi uspokojivé. Ale ne příliš nápomocné.
„Červené,“ zopakoval bezvýrazně. Polekaný nezůstal dlouho. „Takže. Enkaizne, al’Seene, vy tu hlídejte, a já zatím zjistím, co na to M’Hael řekne.“
Obrátil se zády a objevila se před ním svislá čára průchodu, jež se rozšířila do otvoru velkého jako dveře. Nedokázal snad udělat větší? Proběhla debata, jestli se spojit s muži co nejsilnějšími nebo naopak slabými. Slabé snad bude snazší ovládat, zatímco silní by mohli být – určitě by byli – mnohem užitečnější. K žádnému závěru nedošly, každá sestra si to bude muset rozhodnout sama. Muž proskočil průchodem a ten se zavřel dřív, než stačila zahlédnout víc než jen bílý kamenný stupínek se schody po jedné straně a přisekaným černým kvádrem, což mohl být stavební kámen, vyleštěným, až se blyštěl ve slunci stojícím přímo nad ním.
Druzí dva zůstali stát uprostřed brány, jako by chtěli zabránit sestrám projet. Jeden byl Saldejec, hubený, se širokým nosem, zhruba ve středních letech, a vypadal trochu jako úředník, jako by byl ohnutý z toho, jak se dlouhé hodiny hrbil nad psacím stolem, druhý chlapec, skoro ještě dítě. Ten si shrnul tmavé vlasy z očí, i když mu je tam vítr za chvíli zase hodil. Ani jednomu zřejmě nevadilo, že stojí proti šesti sestrám jen ve dvou. Pokud tedy byli sami. Byl ve věžích někdo další? Pevara se tam nepodívala.
„Hej, ty, kluku,“ pronesla Desala hlasem jako zvonečky. Rozzlobené zvonečky. Nejjistější způsob, jakji rozčílit, byl ublížit dítěti. „Měl bys být doma u matky a učit se číst. Co děláš tady?“ Chlapec zrudl a znovu si shrnul vlasy z obličeje.
„Sami je tu správně, Aes Sedai,“ poznamenal Saldejec a poplácal hocha po rameni. „Učí se velmi rychle a nic mu nemusíš ukazovat dvakrát, než se to naučí.“ Kluk se pyšně napřímil a zastrčil si palce za opasek s mečem. Meč, v jeho věku! Pravda, šlechtický synek by se v Samlově věku učil šermovat už několik let, ale neměl by dovoleno ho jen tak nosit!
„Pevaro,“ napomenula ji Tama chladně, „žádné děti. Věděla jsem, že tu jsou děti, ale žádné děti.“
„Světlo!“ vydechla Melare. Její bílá klisna vycítila podráždění jezdkyně a pohodila hlavou. „Rozhodně ne žádné děti!“
„To by byla ohavnost,“ dodala Jezrail.
„Žádné děti,“ souhlasila Pevara rychle. „Myslím, že bychom neměly říkat víc, dokud nebudeme mluvit s panem… M’Haelem.“ Javindhra frkla.
„Žádné děti co, Aes Sedai?“ chtěl vědět Enkazin zamračeně. „Žádné děti co?“ zopakoval, když mu nikdo neodpověděl.
Už nevypadal jako úředník. Přestal se hrbit, ale něco v jeho zešikmených očích náhle vypadalo… nebezpečně. Drží mužskou polovici pravého zdroje? Z té možnosti Pevaru zamrazilo, ale odolala touze obejmout saidar. Někteří muži, kteří dokázali usměrňovat, byli zřejmě schopní vycítit, když žena držela jedinou sílu. Enkazin teď vypadal, že by mohl být zbrklý.
Mlčky čekali dál, jen občas dupl kůň a porušil ticho. Pevara se nutila k trpělivosti, Javindhra si něco mumlala. Pevara nerozeznala slova, ale znala tohle její bručení. Tama a Jezrail si vyndaly ze sedlových brašen knihy a četly si. Dobře. Ať tihle aša’mané vidí, že nemají žádné starosti. Akorát že to neudělalo dojem dokonce ani na toho kluka. Stál tam vedle Saldejce uprostřed brány, pozoroval je a skoro nemrkl.
Po asi půl hodině se objevil větší průchod a přišel Muranďan. „M’Hael vás přijme v paláci, Aes Sedai. Jděte dál.“ Trhl hlavou k otvoru.
„Ukážeš nám cestu?“ zeptala se Pevara a sesedla. Průchod byl větší, ale musela by projíždět přikrčená.
„Na druhé straně bude někdo, kdo vás doprovodí.“ Vyštěkl smíchem. „M’Hael se s takovými jako já nestýká.“ Pevara si to uložila do paměti, přebere si to později.
Jakmile prošla i poslední k bílému kamennému stupínku s černým kamenem lesklým jako zrcadlo, průchod zhasl. Ale nebyly samy. Otěže převzali čtyři muži a dvě ženy v hrubém suknu a tmavý, podsaditý muž se střibmým mečem i hadovkou rudozlatou figurou, drakem, na vysokém černém límci, se jim nepatrně uklonil.
„Pojďte za mnou,“ vyzval je stroze s tairenským přízvukem. Oči měl jako nebozezy.
Palác, o němž Muranďan mluvil – a byl to opravdu palác, dvě podlaží z bílého mramoru se špičatými kupolemi a vížkami v saldejském stylu – odděloval od bílého stupínku rozlehlý prostor z udusané hlíny. Jako palác nebyl příliš velký, ale většina šlechticů žila v budovách mnohem menších a mnohem méně velkolepých. Široké kamenné schodiště stoupalo k široké podestě před vysokými dvoukřídlými dveřmi, na jejichž křídlech byla vyřezaná a pozlacená obrněná pěst svírající tři blesky. Dveře se otevřely, než k nim Tairen došel, ale nikde nebyli vidět sluhové. Muž musel usměrnit. Pevaru znovu zamrazilo. Javindhra něco zamumlala. Tentokrát to znělo jako modlitba.
Palác mohl patřit libovolnému šlechtici se zálibou v nástěnných kobercích s bitevnými výjevy a červených a černých dlaždicích, až na to, že v dohledu nebyl jediný sluha. M’Hael měl sluhy, žel nebyl mezi nimi jediný špeh červených, ale očekával, že se budou držet mimo dohled, pokud je nepotřebuje, nebo je poslal pryč? Možná aby se vyhnul tomu, že někdo uvidí přicházet šest Aes Sedai. Tento směr uvažování vedl k myšlenkám, jež nehodlala dále rozvádět. Znala nebezpečí, než opustila Bílou věž. Nemělo smysl se v tom babrat.
Komnata, kam je Tairen zavedl, byl trůnní sál, kde prstenec do spirály vyřezaných černých sloupů podpíral zřejmě největší kupoli paláce, s vnitřní stranou ze zlata a zpola zaplněnou zlacenými lustry visícími na zlacených řetězech. Podél zahnutých chodníků stály vysoké kandelábry se zrcadly. Na protějších stranách místnosti stála asi stovka mužů v černých kabátech. Každý, koho Pevara viděla, měl meč i draka. Byli to muži s tvrdými výrazy, chlípnými výrazy, krutými výrazy. Oči upírali na ni a ostatní sestry.