Najednou si Nicola roztáhla sukně do dalšího pukrlete, tentokrát hlubšího, a vyhrkla. „Mrzí mě, že jsem utekla, matko. Ale myslela jsem, že tady mě nechají postupovat rychleji. S Aareinou jsme si myslely—“
„Neříkej jí tak!“ vyštěkla Katerina a novicku po zadku plácl pramen vzduchu, až zakvičela a nadskočila. „Dnes v noci posluhuješ amyrlin, dítě, tak se k ní vrať a oznam jí, že jsem řekla, že její rozkazy budou splněny. Hned, běž!“
Nicola se naposledy zoufale podívala na Egwain, popadla plášť a sukně a vyběhla po schodech tak rychle, že málem několikrát upadla. Chudinka Nicola. Určitě byla zklamaná, ajestli Věž zjistila, jak je stará… Musela kvůli tomu zalhat, aby ji přijaly, a lhaní byl jeden z několika jejích zlozvyků. Egwain na ni přestala myslet. Nicola už nebyla její starost.
„Nebylo nutné to dítě k smrti vyděsit,“ ozvala se překvapivě Beriša. „Novicky je třeba vést, ne nutit násilím.“ To se hodně odchýlila od svých názorů na zákon.
Katerina s Barasine se na šedou obrátily společně a upřeně na ni zíraly. Už to byly jenom dvě kočky, ale teď místo jiné kočky viděly myš.
„To s námi hodláš jít za Silvianou sama?“ zeptala se Katerina s rozhodně nepříjemným úsměvem.
„Nebojíš se, šedá?“ dodala Barasine posměšně. Z nějakého důvodu pohupovala rukou, až se jí šátek vlnil. „Ty sama a my dvě?“
Lokajové stáli jako sochy, jako muži, kteří si z celé duše přejí být někde jinde a doufají, že když ani nemrknou, nikdo si jich nevšimne.
Beriša byla malá jako Egwain, ale narovnala se a přitáhla si šátek. „Hrozby přísně zakazuje věžový—“
„Ona ti snad Barasine vyhrožovala?“ přerušila ji Kateřina tiše, ale byla v tom ocel. „Jenom se tě zeptala, zda se nebojíš. Máš snad k tomu důvod?“
Beriša si znepokojeně olízla rty. Tvář měla bílou a oči kulila stále víc, jako by viděla věci, které rozhodně vidět nechtěla. „Já… já myslím, že se trochu projdu,“ zachraptěla nakonec přiškrceně a odplížila se, aniž by z obou červených spustila zrak. Katerina se spokojeně zasmála.
Tohle bylo naprosté šílenství! Dokonce ani sestry, které se k smrti nenáviděly, by se takhle nechovaly. A žádná žena, která se tak snadno poddá strachu, by se nemohla v první řadě stát Aes Sedai. Něco ve Věži bylo špatně. Velice špatně.
„Přiveď ji,“ rozkázala Katerina a zamířila do schodů.
Barasine konečně pustila saidar, popadla Egwain za ruku a táhla ji za Kateřinou. Egwain si mohla jen zdvihnout sukni a bez odporu ji následovat. V duchu však byla podivně optimistická.
Vstoupit do Věže bylo opravdu jako vrátit se domů. Bílé stěny s římsami a nástěnnými koberci a barevné dlaždice na podlaze jí připadaly známé jako matčina kuchyně. Jistým způsobem dokonce známější. Matčinu kuchyni neviděla mnohem déle než tyhle chodby. S každým nádechem vstřebávala sílu domova. Ale bylo tu i něco cizího. Kandelábry byly všechny zapálené, ale nemohlo být tak pozdě, a přece byly chodby prázdné. Na chodbách bylo vždycky několik sester, i uprostřed noci. Živě si na to vzpomínala, jak vídala sestry pobíhající za svými úkoly i za časných ranních hodin, a zoufale toužila být jednou rovněž tak půvabná, tak vznešená. Aes Sedai se neřídily normálními hodinami a některé hnědé vůbec nebyly vzhůru přes den. Noc je méně vyrušovala při studiích, při čtení. Ale dnes tu nikdo nebyl. Katerina ani Barasine k tomu nic neřekly, když kráčely pustými chodbami. Ticho a opuštěnost teď zřejmě byly běžnou věcí.
Když dorazily ke světlým kamenným schodům ve výklenku, konečně se objevila další sestra přicházející zdola. Baculatá žena v červeně prostřihávaných jezdeckých šatech a ústy připravenými k úsměvu. Měla šátek s dlouhými třásněmi z červeného hedvábí, přehozený přes lokty. Katerina a ostatni mohly mít šátky v přístavu – nikdo v Tar Valonu by neobtěžoval ženu se šátkem s třásněmi, a většina lidí se od nich držela co nejdál, pokud to šlo, zvláště muži – ale proč tady?
Nově příchozí při spatření Egwain pozvedla husté černé obočí nad modrýma očima, dala si ruce v bok, a že bylo kam, až ji šátek sklouzl. Egwain si nemyslela, že ji předtím někdy viděla, ale očividně žena znala ji. „To je přece ta al’Vereovic holka. To ji poslaly do Severního přístavu? Elaida ti za tu noční práci dá co proto. Určitě. Ale koukněte se na ni. Koukněte se, jak stojí, myslely byste si, že jí vy dvě děláte čestný doprovod. Já bych si myslela, že bude brečet a prosit o slitování.“
„Já myslím, že má pořád ještě smysly otupené tou bylinou,“ zamumlala Katerina a úkosem se na Egwain zamračila. „Zřejmě si neuvědomuje svou situaci.“ Barasine ji stále držela za ruku a teď s ní prudce zatřásla, ale Egwain se hned podařilo chytit rovnováhu, a bez ohledu na zlostné mračeni ostatních zachovávala chladnou tvář.
„Je v šoku,“ prohlásila kyprá červená a kývla. Nemluvila vyloženě soucitně, ale vedle Kateriny to tak skoro vypadalo. „Už jsem to viděla.“
„Jak to šlo v Jižním přístavu?“ zeptala se Barasine.
„Ne tak dobře jako u vás, zdá se. Když všechny ostatní kvičely jako podsvinčata chycená pod plotem, že tam jsme my dvě, bála jsem se, že vyděsíme toho, koho máme chytit. Ještě dobře, že jsme tam byly dvě a mohly jsme se domluvit. Chytily jsme divoženku, ale teprve až když proměnila půlku řetězu v cuendillar. Málem jsme zabily kočárové koně, jak jsme se hnaly zpátky, jako kdybychom chytily vaši kořist. Zanica na tom trvala. Dokonce místo kočího posadila svého strážce.“
„Divoženka,“ ohrnula nos Katerina.
„Jenom polovinu?“ Barasine mluvila s očividnou úlevou. „Takže Jižní přístav není zablokovaný.“
Melare se vyšplhalo obočí k vlasům, když jí to došlo. „Ráno uvidíme, jak to vypadá,“ zabručela, „až spustí tu půlku, co je ještě ze železa. Zbytek trčí jako, no, jako tyč z cuendillaru. Pochybuju, že se tamtudy protáhne větší loď.“ Zmateně kroutila hlavou. „Ale bylo na tom něco divného. Velice divného. Nejdřív jsme ji nemohly najit. Necítily jsme, jak usměrňuje. Nebyla kolem ní žádná záře, neviděly jsme tkaniva. Řetěz prostě začal bělat. Kdyby Arebisin strážce nezahlédl člun, mohla to dokončit a zmizet.“
„Chytrá Leana,“ zamumlala Egwain a zavřela oči. Leana připravila všechno dopředu, než se dostala na dohled přístavu, všechno bylo obrácené a její schopnost maskovaná. Kdyby byla ona sama tak chytrá, nejspíš by snadno unikla. Ale pozdě bycha honit.
„To jméno uvedla,“ přiznala Melare zamračeně. Její obočí bylo jako housenky, velice výmluvné. „Leana Šarif. Ze zeleného adžah. Dvě velmi hloupé lži. Desala ji tluče, ale ona se odmítá poddat. Musela jsem se jít nadýchat vzduchu. Bičování se mi nikdy nelíbilo. Znáš ten její trik, dítě? Jak obrátit tkánivo?“
Ach, Světlo! Ony si myslí, že Leana je divoženka předstírající, že je Aes Sedai. „Mluví pravdu. Utišení ji stálo ten bezvěký vzhled, takže vypadá mladší. Vyléčila ji Nyneiva al’Meara, a protože už nepatřila k modrému adžah, vybrala si nové. Zeptejte se jí na něco, co může vědět jenom Leana Šarif Domluvila, když se jí do pusy vmáčkla koule vzduchu a roztáhla jí čelisti, až jí zapraskalo v kloubech.
„Nemusíme poslouchat tyhle nesmysly,“ zavrčela Katerina.
Melare si ale prohlížela Egwain. „Rozhodně to vypadá jako nesmysl,“ připustila po chvíli, „ale asi ničemu neuškodí položit pár otázek kromě ‚Jak se jmenuješ?‘. Přinejhorším to naruší nudu. Máme ji vzít dolů do kobek, Kateřino? Nechci tam Desalu nechat s tou druhou dlouho. Nesnáší divoženky a ženy, které tvrdí, že jsou Aes Sedai, vyloženě nenávidí.“