Выбрать главу

„Ona ještě do kobek nejde,“ odvětila Katerina. „Elaida ji chce odvést k Silvianě.“

„Hlavně pokud se ten trik naučím od tohoto dítěte nebo od toho druhého.“ Melare si vytáhla šátek k ramenům, zhluboka se nadechla a vrátila se dolů, žena, kterou čeká práce, na niž se nijak zvlášť netěší. Egwain však doufala, že Leana má ještě naději. Už byla „ta druhá“, ne „divoženka“.

Katerina rychle zamířila chodbou a Barasine postrčila Egwain před sebe a mumlala si, jak je směšné myslet si, že se sestra může poučit od divoženky nebo povýšené přijaté novicky, která vykládá cizozemské lži. Zachovat zbytky důstojnosti bylo obtížné, to přinejmenším, a nechat se strkat chodbou dlouhonohou ženou, pusu otevřenou, sliny stékající na bradu, příliš nepomáhalo, ale Egwain dělala, co mohla. Vlastně na to příliš nemyslela. Melare jí poskytla hodně látky k přemýšlení. Přispěla k tomu, co už Egwain viděla u sester v kočáře. Nemohlo to být to, nač to vypadalo, ale pokud ano…

Modrobílé dlaždice se brzy změnily v červenozelené a ony dorazily k neoznačeným dřevěným dveřím mezi dvěma nástěnnými koberci s rozkvetlými stromy a ptáky s velkými zobáky, tak barevnými, že snad ani nemohli být skuteční. Dveře byly neoznačené, ale vyleštěné, a znala je každá novicka z Věže. Katerina na ně zaklepala téměř uctivě. Zevnitř se ozvalo „dále“, a ona se zhluboka nadechla, než dveře otevřela. Měla snad špatné vzpomínky z doby, kdy ještě byla sama novicka, nebo váhala kvůli ženě, která čekala za těmi dveřmi?

Pracovna správkyně novicek byla přesně taková, jak si ji Egwain pamatovala, malá, s tmavým deštěním a pevným nábytkem. Úzký stolek u dveří byl divně vyřezávaný a na vyřezávaném rámu zrcadla na zdi ještě byly zbytky zlata, ale jinak nikde nebyly žádné ozdoby. Kandelábry a dvě lampy na psacím stole byly mosazné, ač každá v jiném stylu. Žena, která držela úřad, se obvykle změnila, když byla pozvednuta nová amyrlin, ale Egwain by se klidně vsadila, že žena, která sem před dvěma sty lety vstupovala jako novicka, by poznala každý prut i všechno ostatní.

Současná správkyně novicek – alespoň ve Věži – při jejich příchodu stála. Byla to podsaditá žena, skoro tak vysoká jako Barasine, s tmavým drdolem a hranatou, odhodlanou bradou. Silviana Brehon působila dojmem, že nepřipouští žádné nesmysly. Byla červená, a její uhlově černé sukně měly nenápadné červené proužky, ale šátek měla přehozený přes opěradlo křesla za psacím stolem. Její velké oči byly znepokojivé. Jako by si celou Egwain prohlédla jediným pohledem, jako by věděla, co všechno má v hlavě, i to, nač bude myslet zítra.

„Nechte ji tu a počkejte venku,“ nařídila Silviana tichým, pevným hlasem.

„Nechat ji tu?“ zeptala se nevěřícně Katerina.

„Kterému slovu jsi nerozuměla, Kateřino? Mám to snad opakovat?“

Očividně nemusela. Katerina zrudla, ale už neřekla ani slovo. Silvianu obklopila záře saidaru, jak hladce převzala štít, aniž by dala Egwain příležitost, kdy by mohla obejmout jedinou sílu. Egwain si byla jistá, že teď už by to zvládla. Akorát že Silviana rozhodně nebyla slabá. Její štít určitě neprorazí. Zároveň zmizel roubík ze vzduchu a Egwain od pasu vylovila kapesník a klidně si otřela bradu. Váček u pasu jí prohledaly – kapesník nosila hned nahoře – ale jestli jí sebraly ještě něco kromě prstenu, to zjistí až později. Navíc neměla nic, co by jí pomohlo ze zajetí. Kartáč, jehelníček, nůžky a podobné krámy. Amyrlininu štolu. Netušila, jakou důstojnost si může zachovat, když bude dostávat výprask, ale to byla budoucnost, tohle bylo teď.

Silviana si ji prohlížela, ruce zkřížené na prsou, dokud se za oběma červenými nezavřely dveře. „Nejsi ani hysterická,“ podotkla. „To věci ulehčí, ale proč nejsi hysterická?“

„Prospělo by to něčemu?“ opáčila Egwain a vrátila kapesník do měšce. „Netuším jak.“

Silviana přešla k psacímu stolu a začala číst z papíru a jenom občas vzhlédla. Její výraz byl dokonalou maskou aessedaiovské vyrovnanosti, nečitelný. Egwain trpělivě čekala, ruce sepjaté u pasu. I vzhůru nohama poznala Elaidin výrazný rukopis, i když nedokázala přečíst, co píše. Ta ženská si nesměla myslet, že začíná být nervózní. Trpělivost byla jedna z mála zbrani, které jí ještě zbyly.

„Amyrlin zřejmě přemýšlela, co s tebou, už nějakou dobu,“ poznamenala Silviana nakonec. Jestli snad čekala, že Egwain začne přešlapovat nebo lomit rukama, nedala najevo zklamání. „Už má připravený podrobný plán. Nechce, aby o tebe Věž přišla. Já taky ne. Elaida došla k závěru, že jsi byla využita ostatními jako loutka a nejsi za nic zodpovědná. Takže nebudeš obviněna z toho, že ses vydávala za amyrlin. Vymazala tvoje jméno z knihy přijatých novicek a znovu tě zapsala mezi mladší. Souhlasím s tímto rozhodnutím, i když se to ještě nikdy neudělalo. Ať už s jedinou silou umíš cokoliv, ušlo ti skoro všechno, co ses měla naučit jako mladší novicka. Ale nemusíš se bát, že budeš muset znovu prodělat zkoušku. Nikdy bych nikoho nenutila projít tím dvakrát.“

„Jsem Aes Sedai prostě proto, že jsem byla povýšena na amyrlinin stolec,“ opáčila Egwain naprosto klidně. Nebylo vůbec nic nevhodného na tom, že bojuje o ten titul, když jeho držení mohlo vést k trestu smrti. Podvolit se by byla stejně tvrdá rána pro vzpouru jako její poprava. Možná tvrdší. Zase být mladší novickou? To bylo k smíchu! „Můžu citovat odpovídající pasáže ze zákona, jestli chceš.“

Silviana zvedla obočí a posadila se k otevřené účetní knize. Knize trestů. Namočila brk do kalamáře a učinila poznámku. „Právě sis vysloužila první návštěvu u mě. Dám ti noc, aby sis to mohla promyslet, místo abych tě rovnou přehnula přes koleno. Doufejme, že to bude mít zdraví prospěšný účinek.“

„Myslíš, že mě přinutíš popřít, kdo jsem, když mi naplácáš?“ Egwain měla co dělat, aby z hlasu dostala nevíru. Nebyla si jistá, zda se jí to podařilo.

„Je naplácání a naplácání,“ opáčila druhá žena, otřela pero, vrátila ho do skleněného držáku a zamyslela se nad Egwain. „Jsi jako na správkyni novicek zvyklá na Šeriam Bayanar.“ Silviana přezíravě zavrtěla hlavou. „Prošla jsem její knihu trestů. Nechávala děvčatům projít příliš mnoho a ke svým oblíbenkyním byla příliš shovívavá. Následkem toho musela častěji napravovat, než by mělo být nutné. Já mám o dvě třetiny trestů za měsíc méně než Šeriam, protože zajistím, aby si každá, kterou potrestám, nade vše přála, aby ke mně už nikdy nemusela.“

„Ať uděláš cokoliv, nikdy mě nepřinutíš popřít, kdo jsem,“ prohlásila Egwain pevně. „Jak si jen můžeš myslet, že to bude fungovat? To mě snad budou doprovázet do hodin, celou dobu odstíněnou?“

Silviana se opřela o svůj šátek a položila ruce na stůl. „Hodláš odolávat, jak dlouho to půjde, viď?“

„Udělám, co budu muset.“

„A já taky udělám, co budu muset. Během dne nebudeš vůbec odstíněná. Ale každou hodinu dostaneš slabou tinkturu ločidla.“ Silviana zkřivila rty. Zvedla papír s Elaidinými poznámkami, jako by si ho chtěla přečíst, pak ho pustila na stůl a třela si konečky prstů, jako by se popálila. „Nelíbí se mi to. Je to zřejmě zacílené přímo proti Aes Sedai. Někdo, kdo nemůže usměrňovat, toho může vypít pětkrát tolik, kolik by sestru uvrhlo do bezvědomí, a ani se mu nezatočí hlava. Nechutný odvar. Ale zřejmě je užitečný. Možná by se dal použít i proti těm aša’manům. Tinktura tě neotupí, ale nedokážeš usměrňovat tolik, abys mohla dělat problémy. Jenom pramínky. Odmítneš to vypít a nalejeme ti to do hrdla násilím. Taky tě budou pozorně sledovat, abys neuklouzla. V noci budeš odstíněná, protože dávka ločidla, která by tě na noc uspala, by na druhý den vyvolala žaludeční křeče.