Jsi mladší novicka, Egwain, a budeš mladší novicka. Mnoho sester tě stále považuje za uprchlici, ať Siuan Sanče rozkázala cokoliv, a ostatní si budou určitě myslet, že tě Elaida měla dát popravit. Budou hledat každou sebemenší chybičku. Teď můžeš nad výpraskem ohrnovat nos, než k tomu dojde, ale až tě ke mně budou posílat pětkrát, šestkrát, sedmkrát každý den? Uvidíme, jak dlouho potrvá, než změníš názor.“
Egwain samu sebe překvapila, když se zasmála, a Silviana zvedla obočí. Sáhla po peru.
„Řekla jsem něco legračního, dítě?“
„Ale vůbec ne,“ přiznala popravdě Egwain. Napadlo ji, že s bolestí se vyrovná po aielském způsobu. Doufala, že to bude fungovat, doufala, že si zachová důstojnost. Alespoň během trestu. Pro zbytek udělá, co půjde.
Silviana se podívala na pero, ale nakonec vstala a nedotkla se ho. „Teď jsem s tebou skončila. Pro tuto noc. Uvidíme se ale před snídaní. Pojď se mnou.“
Zamířila ke dveřím s tím, že ji Egwain bude určitě následovat, a Egwain ji poslechla. Kdyby ji napadla, jen by si vysloužila další zápis do knihy. Ločidlo. Najde způsob, jak to obejít. A jestli ne… Odmítala na to byť jen pomyslet.
Kateřinu a Barasine překvapilo, když se dozvěděly, co Elaida pro Egwain chystá, a rozhodně je nepotěšilo, že ji mají sledovat a odstiňovat při spánku, ačkoliv jim Silviana řekla, že zařídí, aby je po hodině, dvou přišly vystřídat další sestry.
„Proč my obě?“ chtěla vědět Katerina, čímž si od Barasine vysloužila zlý pohled. Kdyby poslaly jen jednu, určitě by to nebyla Katerina, která stála výš.
„Za prvé proto, že jsem to řekla.“ Silviana počkala, než obě červené kývnou. Rozhodně se jim to nelíbilo, ale nenechaly ji čekat dlouho. Cestou na chodbu si nevzala šátek a kupodivu vypadala nemístně ona. „A za druhé, protože zvládnout tohle dítě nebude, myslím, jednoduché. Chci, abyste ji pozorovaly, ať bude vzhůru, nebo bude spát. Která z vás má jeji prsten?“
Po chvíli ho z měšce vytáhla Barasine a zamumlala: „Chtěla jsem si ho nechat na památku. Na vzbouřenkyně, které byly přivedeny k poslušnosti. Teď jsou určitě vyřízené.“ Na památku? Krádež to byla, nic jiného!
Egwain po prstenu sáhla, ale Silvianina ruka se tam dostala dřív, a prsten také skončil v jejím měšci. „Schovám ti ho, dokud nebudeš mít opět právo ho nosit. Už budeš mít připravený pokoj.“
Katerina se chopila štítu a Barasine natáhla ruku, ale Egwain se obrátila na Silvianu. „Počkej. Musím ti něco říct.“ Usilovně o tom přemýšlela. Bylo by příliš snadné prozradit víc, než by chtěla. Ale musela to udělat. „Mám nadání snění. Naučila jsem se poznat pravé sny, a některé z nich dokonce vykládat. Zdálo se mi o skleněné lampě, která hořela bílým plamenem. Z mlhy vyletěli dva krkavci, udeřili do lampy a odletěli. Lampa se kymácela a kapal z ní hořící olej. Některé kapky shořely ve vzduchu, jiné dopadaly na zem, a lampa se pořád kymácela a málem se převrhla. To znamená, že Seančané napadnou Bílou věž a nadělají spoustu škod.“
Barasine frkla. Katerina ohrnula nos.
„Snílek,“ poznamenala Silviana hluše. „Může někdo tvé tvrzení potvrdit? A pokud ano, jak si můžeš být jistá, že ten sen znamená Seančany? Krkavci podle mě ukazují na Stín.“
„Jsem snílek, a když snílek něco ví, ví to jistě. Není to Stín, ale Seančané. Ajestli někdo ví, co dokážu…“ Egwain pokrčila rameny. „Jediná, s kým můžeš mluvit, je Leana Šarif, již drží v kobkách.“ Nemohla do toho zatáhnout moudré, aniž by odhalila příliš.
„Ta ženská je divoženka, a ne začala rozzlobeně Katerina, ale Silviana zvedla ruku, a ona sklapla.
Správkyně novicek si Egwain pozorně prohližela se stále nečitelnou tváří. „Opravdu věříš tomu, co říkáš,“ prohlásila nakonec. „Doufám, že tvé snění nevyvolá tolik problémů jako Nicolino věštění. Jestli opravdu dokážeš snít. Předám tvé varování. Neumím si představit, jak by Seančané mohli zaútočit uprostřed Tar Valonu, ale opatrnost nikdy neškodí. A zeptám se té ženy, kterou drží dole. Opatrně. A jestli tvůj příběh nepotvrdí, pak si návštěvu u mě budeš pamatovat o to víc.“ Mávla na Kateřinu. „Odveď ji, než mi předhodí další valounek zlata a zabrání mi dnes v noci spát.“
Tentokrát mumlala Katerina stejně jako Barasine. Obě ale počkaly, až budou ze Silvianina doslechu. Ta žena bude pozoruhodný protivník. Egwain doufala, že přijmout bolest funguje tak, jak tvrdily moudré. Jinak… Jinak by na to nemohla ani pomyslet.
Hubená šedivá služka jim řekla, který pokoj právě upravila, na třetí galerii v obydlí mladších novicek, a spěchala dál, jen před červenými udělala malé pukrle. Na Egwain se ani nepodívala. Co pro ni znamenala další mladší novicka? Egwain zaťala zuby. Hodlala lidi přinutit, aby v ní neviděli jen další mladší novicku.
„Koukni se na ni,“ ozvala se Barasine. „Myslím, že ji to konečně dochází.“
„Jsem, kdo jsem,“ opáčila Egwain klidně. Barasine ji postrčila ke schodům stoupajícím sloupem galerií, osvětleným měsícem. Jediný zvuk dělal vítr. Jinak byl všude klid. Za žádnými dveřmi neprosvitalo světlo. Mladší novicky už budou spát, kromě těch, které ještě měly práci. Pro ně tu byl klid. Pro Egwain však ne.
Malá místnost bez oken mohla být ta, ve které přebývala, když poprvé přišla do Věže, s úzkou postelí u zdi a ohýnkem hořícím v cihlovém krbu. Lampa na stolku byla zapálená, ale dávala jenom málo světla. Olej se musel zkazit, protože nepříjemně páchl. Jinak tu byl jen stojan s umyvadlem a trojnožka, na niž se Katerina okamžitě posadila a upravila si suknice, jako by seděla na trůně. Když si Barasine uvědomila, že si nemá kam sednout, zkřížila ruce na prsou a zamračila se na Egwain.
Se třemi ženami byla místnost přeplněná, ale Egwain předstírala, že druhé dvě neexistují, a připravila se do postele. Pověsila plášť, opasek a šaty na tři kolíky zaražené do bíle omítnuté zdi. Nepožádala o pomoc s knoflíky. Než si poskládala punčochy na střevíce, Barasine se posadila se zkříženýma nohama na podlahu a ponořila se do malé, v kůži vázané knihy, kterou musela mít v měšci. Katerina upírala oči na Egwain, jako by čekala, že vyrazí ke dveřím.
Egwain si ve spodničce zalezla pod lehkou vlněnou pokrývku, hlavu si položila na polštář – nebyl nacpávaný husí peřím, to bylo jisté! – a provedla cvičení, postupně se celá uvolnila a připravila se usnout. Dělala to tak často, že ještě ani nezačala, a už spala…
… a vznášela se, bez těla, v temnotě ležící mezi bdělým světem a Tel’aran’rhiodem, v úzké mezeře mezi snem a skutečností, rozlehlé prázdnotě naplněné myriádou blikajících světýlek, což byly všechno sny ostatních spáčů na světě. Ty kolem ní proplouvaly na místě, kde nebylo nahoře ani dole, byly všude, kam až oko dohlédlo, zhasínaly, když sen skončil, a zase se rozsvěcovaly, když nějaký vznikl. Některé poznala od podívání, poznala snílka, ale neviděla ten, který hledala.
Potřebovala mluvit se Siuan, Siuan, která už teď nejspíš ví, jaká pohroma je postihla, a možná nedokáže usnout, dokud ji nepřemůže únava. Egwain se rozhodla, že počká. Tady čas nijak neubíhal, nemohla se začít nudit. Ale musela vymyslet, co řekne. Tolik se toho změnilo od chvíle, kdy se vzbudila. Tolik toho zjistila. Byla si jistá, že brzy zemře, byla si jistá, že sestry ve Věži tvoří nerozlučné vojsko pevně stojící za Elaidou. Teď… Elaida si myslí, že je Egwain bezpečně uvězněná. Ať si klidně vykládá, že z ní zase udělá mladší novicku. I jestli tomu Elaida opravdu věří, Egwain al’Vere tedy rozhodně nikoliv. A nepovažovala se ani za zajatkyni. Zanesla boj do srdce samotné Věže. Kdyby měla v prázdnotě rty, byla by se usmála.