1
Až zazní poslední
Kolo času se otáčí, a jak věky přicházejí a odcházejí, zanechávají za sebou vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, Znovu nadejde. V jednom věku, jejž někteří nazývají třetím, věkem, který má teprve nastat, věkem dávno minulým, se nad rozlámanou horou zvanou Dračí zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátků ani konců. Byl to však nějaký začátek.
Zrozený v záři kulatého, zapadajícího měsíce, ve výškách, kde lidé nemohou dýchat, zrozený mezi vířícími proudy ohřátými ohni hořícími uvnitř rozlámaného vrcholu, začínal ten vítr jako zefyr, ale jak se hnal dolů z prudkého svahu, získával na síle. Nesl v sobě popel a zápach hořící síry, přehnal se s řevem přes zasněžené kopce zvedající se z planiny kolem neuvěřitelně vysoké Dračí hory, zařval a pohazoval si se stromy.
Z kopců se vítr s vytím hnal na východ přes velký tábor, stanovou osadu s dřevěnými chodníky lemujícími ulice ze zamrzlých vyježděných kolejí. Brzy se koleje změní v bláto, zmizí poslední sníh, který nahradí jarní déšť. Pokud tu tábor zůstane tak dlouho. Přes pozdní hodinu bylo mnoho Aes Sedai vzhůru, shromažďovaly se v malých skupinkách pod ochranou kouzla proti odposlouchávání. Nemálo debat bylo hodně živých, skoro rozhádaných, a občas byly opravdu hodně rozčilené. Některé ženy by mávaly pěstmi, kdyby nebyly Aes Sedai. Otázkou bylo, co dál. Každá sestra už věděla, co se stalo u řeky, i když byly podrobnosti útržkovité. Sama amyrlin se potají vydala uzavřít Severní přístav a její člun se převrhl a uvízl v rákosí. Nebylo příliš pravděpodobné, že by v rychlém, ledovém proudu Erinin přežila, a s každou hodinou se i ta malá naděje vytrácela. Amyrlin byla mrtvá. Každá sestra v táboře věděla, že její budoucnost, a možná i život, visí na vlásku, nemluvě o budoucnosti samotné Bílé věže. Co dál? Ale když ten prudký vítr zasáhl tábor, rozevlál stanové plátno jako prapory a zasypal je hroudami sněhu, umlkaly. Ve vzduchu byla náhle silně cítit síra, ohlašující, odkud vítr přiletěl, a nejedna Aes Sedai se rychle pomodlila za odchod zla. Ve chvilce se vítr přehnal a sestry se znovu pustily do rokování o neradostné budoucnosti, takže na ostrý pach rychle zapomněly.
Vítr se hnal dál k Tar Valonu a cestou nabíral na síle. Prosvištěl nad vojenskými tábory u řeky, kde na zemi spali vojáci a markytáni. Vítr z nich serval pokrývky, škubal za stanové plátno, a občas dokonce odnesl celý stan, když kolíčky povolily nebo praskla uvazovací lana. Naložené vozy se kymácely a padaly, prapory se narovnaly, než byly vyrvány, a jejich žerdi se měnily v letící oštěpy, probodávající vše, co jim stálo v cestě. Muži se předkláněli proti větru a snažili se uklidnit koně, kteří se vzpínali a řičeli strachem. Nikdo nevěděl, co vědí Aes Sedai, jenže ten ostrý pach síry, který mrazivý vítr nesl, vypadal jako špatné znamení, a zatvrzelí muži se honem modlili, stejně jako chlapci, jimž ještě teklo mlíko po bradě. Markytáni se přidávali, i zbrojiři, kováři, šípaři, manželky, pradleny a švadleny, všech se zmocnil strach, že nocí kráčí něco černějšího než tma.
Zuřivé pleskání plátna, které se málem trhalo, blábolení lidí a řičení koní dost hlasité, aby přehlušilo i vítr, Siuan Sanče podruhé pomohlo se probrat. Ze síry ve vzduchu ji vyhrkly slzy, za což byla vděčná. Egwain možná dokázala usínat a probouzet se ze spánku stejně snadno, jako si natahovala a stahovala punčochy, ona však nikoliv. Spánek nepřicházel, i když se konečně přinutila si jít lehnout. Jakmile dorazily zprávy od řeky, byla si jistá, že už nikdy neusne, krom z čistého vyčerpání. Pomodlila se za Leanu, ale všechny jejich naděje spočívaly na Egwaininých ramenou, a všechny jejich naděje už byly zřejmě vykuchané a pověšené k usušení. Mohla se zbláznit starostmi. Teď tady byla opět naděje, a ona se neodvažovala zavřít oči ze strachu, že zase usne a neprobudí se dřív než v poledne. Zuřivý vítr utichl, avšak lidský a koňský křik ne.
Unaveně odhrnula pokrývky a roztřeseně vstala. Ustláno neměla zrovna pohodlně, jen na plachtě v rohu nepříliš velkého stanu, ale zamířila sem, i když to znamenalo jízdu na koni. Pochopitelně tou dobou už málem padala ze sedla a nejspíš nebyla duševně v pořádku žalem. Dotkla se pokrouceného prstenového ter’angrialu, který měla na koženém řemínku pověšený kolem krku. Po prvním probuzení, které bylo stejně prudké jako tohle, se hned vrhla pro prsten, který měla ve váčku. Žal už ji přešel, což ji stačilo udržet v pohybu. Najednou si zívla, až jí zapraskalo v kloubech jako v rezavých havlenách. Člověk by si myslel, že Egwainina zpráva, fakt, že Egwain je naživu a poslala zprávu, tu strašnou únavu zažene. Zřejmě ne.
Usměrnila světelnou kouli, aby našla lucernu pověšenou na stanovém kůlu, a knot zapálila pramínkem ohně. Plamínek byl bledý a mihotal se. Byly tu i další lampy a lucerny, ale Gareth pořád vykládal, jak málo lampového oleje jim zbývá. Ohřívadlo nechala být. Na dřevěné uhlí nebyl Gareth tak skoupý jako na olej – dřevěné uhlí se získávalo snadněji – jenže ona chlad příliš nevnímala. Zamračila se na jeho postel, nedotčenou, v rohu stanu. Určitě už věděl o nálezu člunu a kdo se v něm plavil. Sestry dělaly, co mohly, aby před ním udržely pokud možno všechno v tajnosti, ale jaksi se jim to nedařilo tak dobře, jak si myslely. Nejednu překvapil tím, co ví. Pobíhal teď někde venku a organizoval své vojáky k tomu, co rozhodne sněmovna? Nebo už odjel, opustil jejich věc? Už sice nebyla ztracená, jenže o tom on dosud nevěděl.
„Ne,“ zamumlala a cítila se… proradně… že o něm zapochybovala. Za svítání bude pořád tady, i každé další svítání, dokud mu sněmovna nepřikáže odejít. Možná déle. Siuan nevěřila, že by Egwain opustil, i kdyby mu to přikázala sněmovna. Byl tak umíněný, tak hrdý. Ne, tím to nebylo. Gareth Bryne byl čestný muž. Jakmile jednou dal slovo, nevezme ho zpátky, dokud ho nebude zbaven, bez ohledu na cokoliv. A možná, jenom možná, měl i další důvody zůstat. Odmítala na to byť jen pomyslet.
Zahnala myšlenky na Garetha Brynea – proč vlastně přijela do jeho stanu? Bylo by mnohem lehčí odjet do tábora sester a lehnout si do svého stanu, i když byl přeplněný, a dokonce snášet společnost brečící Chesy, i když to by možná nezvládla. Nesnášela pláč, a Egwainina komorná by toho nenechala – důrazně si zakázala na Garetha myslet, pročísla si vlasy, svlékla košili a v matném světle se rychle oblékla. Modré jezdecké šaty měla pomačkané a zastříkané blátem – šla se na člun podívat osobně – ale neměla čas si je vyprat a vyžehlit s pomocí jediné síly. Musela si pospíšit.
Stan byl mnohem menší, než se dalo čekat od generála, takže ve spěchu narazila bokem do psacího stolu, až se mu téměř poskládaly nohy, než ho stačila zachytit, načež málem převrhla skládací stoličku, jediné, co se tu blížilo křeslu, a otloukla si holeně o mosazí obité truhly rozestavené po stanu. To vyvolalo nadávku, která pálila v uších. Věci sloužily jako sedačky i jako truhly, a ta s plochým víkem zároveň byla i stojanem s umyvadlem s bílým džbánem a mísou. Vlastně byly truhly rozmístěné úhledně, ale tak, jak to chtěl on. On tím bludištěm dokázal projít i potmě. Každý jiný by si cestou k jeho posteli zlomil nohu. Asi se musel bát úkladných vrahů, třebaže to nikdy neřekl nahlas.