Sebrala z jedné truhly svůj plášť a přehodila si ho přes rameno. Jen ještě proudem vzduchu zhasla lampu. Chvíli se dívala na Garethovy náhradní holínky stojící u jeho postele. Usměrnila další kouli světla a přesunula ji blíž k botám. Jak si myslela. Čerstvě načerněné. Ten zatracený chlap trval na tom, že si svůj dluh u něj musí odpracovat, a pak se jí plížil za zády – nebo něco horšího, přímo jí pod nosem, když spala – a načernil si svoje zatracené holínky! Zatracený Gareth Bryne se k ní choval jako ke komorné, nikdy se ji ani nepokusil políbit…!
Prudce se narovnala a stiskla rty. Kde se vzala tahle představa? Nezáleželo na tom, co tvrdila Egwain, ona nebyla do zatraceného Garetha Brynea zamilovaná! Ne! Čekalo ji příliš mnoho práce, než aby se zamotala do takové hlouposti. Proto jsi asi přestala nosit krajky, našeptával jí tichý hlásek. Všechny ty hezké věci máš nacpané v truhlách, protože se bojíš. Bojí? Světlo ji spal, nebojí se ani jeho, ani žádného jiného muže!
Opatrně usměrnila zemi, oheň a vzduch a položila na boty tkanivo. Každá kapka černidla a většina barvy slezly a vytvořily lesklou kouli vznášející se ve vzduchu. Kůže zůstala šedá. Malou chvíli zvažovala, že tu kouli hodí na jeho pokrývky. To by bylo vhodné překvapení, až si konečně lehne!
S povzdechem otevřela stanovou chlopeň, vytáhla kouli do tmy a nechala ji cáknout na zem. Pokaždé, když se nechala příliš unést, měl ten chlap velmi neuctivý způsob jednání, jak zjistila, když ho poprvé praštila přes hlavu botami, které mu čistila. A když ji rozzlobil tak, že mu do čaje nasypala sůl. Hodně soli, ale nebyla to její vina, že tolik spěchal a napil se. Tedy, pokusil se napít. Zřejmě mu nikdy nevadilo, když na něj ječela, občas jí to oplatil – občas se jen usmál, což ji rozzuřilo ještě víc! – ale měl své hranice. Mohla ho pochopitelně zastavit jediným tkanivem vzduchu, ale měla v těle tolik cti co on. Světlo ho spal! Na každý pád musela zůstat u něj. Min to řekla, a ona se zřejmě nikdy nemýlila. To byl jediný důvod, proč Garethu Bryneovi nenacpala do krku hrst zlata a neřekla mu, že dostal zaplaceno a ať se jde bodnout. Jediný důvod! Kromě toho měla pochopitelně v těle čest.
Se zívnutím nechala tmavou louži v chladném měsíčním světle. Jestli do ní šlápne, než zaschne, a nanosí si to svinstvo dovnitř, bude to jenom jeho vina, ne její. Alespoň že ta síra už vyprchávala. Přestaly jí slzet oči, i když viděla jenom samý zmatek.
V tom rozlezlém táboře nikdy nebyl zvláštní pořádek. Rozježděné ulice byly docela rovné i široké, aby tudy mohli procházet vojáci, ale jinak to byla náhodná změť stanů, přístřešků a kameny obložených ohnišť. Vypadal, jako by na něj někdo zaútočil. Všude se válely zbořené stany, některé stály na jiných a mnoho dalších bylo nakřivo. Desítky vozů a kár byly převržené nebo obrácené vzhůru nohama. Všude volali lidé o pomoc s raněnými, kterých bylo očividně dost. Ulicí před Garethovým stanem kulhali muži podpíraní dalšími muži a několik skupinek kolem spěchalo s pokrývkami použitými místo nosítek. O kus dál ležely na zemi čtyři postavy zakryté pokrývkami, u nichž klečely ženy, kymácely se dopředu a dozadu a kvílely.
Pro mrtvé nemohla nic udělat, ale mohla vyléčit ostatni. Sice to nebyla její specialita, nebyla v tom vůbec silná, třebaže se jí tato schopnost plně vrátila, když ji Nyneiva vyléčila, ale silně pochybovala, že jsou v táboře dalši sestry. Většinou se vojákům vyhýbaly. Jej i schopnost by byla lepší než nic. A byla by tady zůstala, nebýt zprávy, kterou musela doručit. Bylo nesmírně důležité, aby se co nejrychleji dostala k těm správným lidem. Musela tedy uzavřít uši před sténáním i kvílením, nevšímat si svěšených paží a hadrů držených u krvácejících hlav, jak spěchala ke koním na kraji tábora, kde nad sírou vítězil nasládlý pach koňského hnoje. Hranatý, neoholený chlapík s uštvaným, zamračeným pohledem se pokoušel proběhnout kolem ní, ale ona ho popadla za rukáv.
„Osedlej mi nejmímějšího koně, jakého najdeš,“ přikázala mu, „a udělej to hned.“ Běla by se hodila, ale ona netušila, kde mezi tolika zvířaty je kobyla uvázaná, a nechtěla čekat, až ji někdo najde.
„Chceš se projet?“ zeptal se jí nevěřícně a vytrhl se z jejího sevření. „Jestli máš koně, tak si ho osedlej sama, pokud jsi na to dost hloupá. Mě čeká zbytek noci v zimě, kdy budu ošetřovat ty, kteří se poranili, a bude štěstí, když aspoň jeden neumře.“
Siuan zaskřípala zuby. Tenhle imbecil ji považoval za jednu ze švadlen. Nebo jednu z manželek. Z nějakého důvodu ji to připadalo horší. Strčila mu pěst pod nos tak rychle, že s kletbou ucouvl, dostala však ruku dostatečně blízko, aby určitě nepřehlédl prsten s Velkým hadem. Při pohledu na něj zašilhal. „Nejmimějšího, jakého najdeš,“ zopakovala bezvýrazně. „A rychle.“
Prsten to dokázal. Muž polkl, poškrábal se na hlavě a zadíval se na řady koní, kteří podupávali nebo se třásli. „Mímej,“ zamumlal. „Uvidím, co najdu, Aes Sedai. Mímej.“ Dotkl se rukou čela a odspěchal kolem řady zvířat. Pořád si cosi mumlal.
Siuan taky huhlala, jak přecházela sem a tam, tři kroky a zpátky. Sníh byl rozdupaný do břečky a zase zamrzl, takže ji křupal pod botami. Podle toho, co viděla, mu mohlo trvat celé hodiny, než najde koně, který ji neshodí do příkopu, když uslyší zachrochtat prase. Přehodila si plášť přes ramena a netrpělivě si ho upevnila stříbrnou sponou, přičemž se málem píchla do palce. Tak ona že se bojí? Ukáže zatracenému Garethovi Bryneovi! Sem a tam, sem a tam. Třeba by tam mohla dojít pěšky.
Nebylo by to příjemné, ale rozhodně by to bylo lepší než nechat se shodit ze sedla a možná si přitom zlomit pár kostí. Nikdy nesedala na koně, a to včetně Běly, aby přitom nemyslela na zlomené kosti. Ale chlapík se vrátil s tmavou kobylou s vysokým sedlem.
„Je mírná?“ ujišťovala se Siuan. Klisna našlapovala, jako by se chystala zatancovat, a vypadala energicky. To mělo ukazovat na rychlost.
„Noční lilie je mírná jako řidina, Aes Sedai. Patří mý ženě, a Nemaris je křehká. Nemá ráda koně, co hned jančí.“
„Když to říkáš,“ zabručela Siuan a frkla. Koně byli podle jejích zkušeností málokdy mírní. Ale nedalo se s tím nic dělat.
Chopila se otěží, neohrabaně se vyškrábala do sedla a potom si musela poposednout, aby si neseděla na plášti a nepřiškrtila se při každém pohybu. Klisna však tancovala, ať ji rvala za hubu sebevíc. Ostatně, byla si jistá tím, že to udělá. Už se snaží zlomit jí kosti. To takhle člun – s jedním nebo dvěma vesly, člun pluje tam, kam chcete, zastaví, kde chcete, tedy pokud nejste úplně pitomí a nevíte nic o přílivu, proudech a větru. Jenomže koně mají mozek, i když malý, a to znamená, že se můžou rozhodnout nebrat na vědomí uzdu a otěže a nedělat, co po nich jezdec chce. To je třeba vzít v úvahu, když sednete na zatraceného koně.
„Jedna věc, Aes Sedai,“ ozval se muž, když se Siuan snažila najít pohodlnou polohu. Proč jsou sedla vždycky tvrdší než dřevo? „Dneska večer bych ji, být tebou, nechal jít krokem. Ten vítr, víš, a smrad, no, mohla by být kapku—“