„Nemám čas,“ štěkla Siuan a pobídla klisnu patami. Noční lilie, mírná jako řidina, skočila, až Siuan málem přepadla přes zadní rozsochu. Ještě že se stačila zachytit o hrušku, jinak by spadla. Měla dojem, že za ní ten člověk něco křičí, ale nebyla si jistá. Co pod Světlem považovala Nemaris za dovádivého koně? Kobyla vyletěla z tábora, jako by se pokoušela vyhrát dostih, a hnala se k zapadajícímu měsíci a Dračí hoře, temné špici zvedající se na pozadí hvězdnaté oblohy.
Za Siuan vlál plášť. Nepokoušela se koně zpomalit, spíš ho pobízela patami a plácala ho po krku otěžemi, jak to viděla u ostatních. Musela se k sestrám dostat dřív, než některá udělá něco neuváženého a nenapravitelného. Napadlo ji příliš mnoho možností. Kobyla cválala kolem lesíků a vesniček i větších statků s kamennými zídkami ohrazenými pastvinami a poli. Pod sněhem zasypanými břidlicovými střechami, za kamennými nebo cihlovými zdmi spali obyvatelé, které prudký noční vítr nevzbudil. Ve všech domech bylo ticho a tma. Dokonce i zatracené krávy a ovce si nejspíš užívaly nočního spánku. Sedláci vždycky mívali krávy a ovce. A prasata.
Nadskakujíc v tvrdém sedle, pokusila se opřít kobyle o krk. Tak se to dělalo, viděla to. Vzápětí jí vypadla noha ze třmene, takže málem sletěla na zem, a jen tak tak se vyškrábala zpátky a dostala nohu zpátky do třmene. Mohla prostě jen sedět zpříma, jednu ruku zaťatou do sedlové hrušky a druhou do otěží. Plášť ji nepříjemně tahal za hrdlo a nadskakovala tak tvrdě, až jí cvakaly zuby, pokud ve špatnou chvíli otevřela ústa. Ale vytrvala, dokonce znovu pobídla koně. Světlo, do svítání bude samá modřina. Pokračovala v cestě nocí, s každým krokem koně sebou plácla do sedla, ale aspoň to, jak zatínala zuby, jí bránilo zívat.
Konečně se ze tmy mezi stromy vynořily řady koní a vozů, které lemovaly tábor Aes Sedai, a ona s úlevou přitáhla vší silou otěže. Když se kůň řítí tak rychle, určitě to vyžaduje pořádné zatáhnutí. Noční lilie se opravdu zastavila, a to tak prudce, že by jí byla Siuan přeletěla přes hlavu, kdyby se kobyla zároveň nepostavila na zadní. Siuan se s vytřeštěnýma očima držela koňského krku, dokud se zvíře zase nepostavilo na všechny čtyři. A ještě chvíli nato.
Taky si uvědomila, jak Noční lilie funí. Vlastně lapá po dechu. Necítila žádné sympatie. To hloupé zvíře se ji pokoušelo zabít, přesně, jak věděla, že to udělá! Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala, ale pak si zase přitáhla plášť, uchopila otěže a pomalu projela kolem vozů a dlouhé řady koní. Ve tmě mezi koňmi se pohybovali nezřetelní muži, bezpochyby pacholci a podkováři opečovávali viditelně znepokojená zvířata. Klisna už byla povolnější. Vlastně to vůbec nebylo špatné.
Vjela do samotného tábora a chviličku váhala, než uchopila saidar. Zvláštní, považovat tábor plný Aes Sedai za nebezpečné místo, ale byly tu zavražděny dvě sestry. Vzhledem k okolnostem jejich smrti nebylo příliš pravděpodobné, že by ji jediná síla zachránila, kdyby byla cílem ona, ale .saidar jí alespoň poskytoval zdání bezpečí. Dokud nezapomene, že to je jenom zdání. Po chvíli spletla prameny ducha tak, aby skryly její schopnost i záři jediné síly. Nakonec nebylo nutné dávat to ostatním na vědomí.
Dokonce i v tuto hodinu, kdy byl měsíc nízko nad západním obzorem, se po dřevěných chodnících pohybovali lidé, služky a dělníci spěchající pozdě za prací. Nebo možná brzy. Stany tady byly všech možných velikostí a tvarů. Ve většině byla tma, ale v mnoha větších stanech zářily lampy nebo svíce. Za daných okolností nebylo divu. Kolem každého ozářeného stanu nebo před ním stáli muži. Strážci. Nikdo jiný by nedokázal stát tak nehybně, aby splýval s nocí, zvlášť za tak mrazivé noci, jako byla ta dnešní. S jedinou silou rozeznávala i ostatní, kteří díky svým strážcovským plášťům mizeli ve stínech. Vzhledem k zavražděným sestrám a tomu, co se k nim muselo nést přes pouto od Aes Sedai, nebylo vůbec divu. Siuan předpokládala, že nejedna sestra by si nejradši rvala vlasy, nebo by ráda rvala vlasy někomu jinému. Strážci si jí všimli, otáčeli za ní hlavy, jak pomalu projížděla zamrzlými vyježděnými kolejemi a hledala.
Sněmovna se to pochopitelně musela dozvědět, jenže nejdřív to musely slyšet jiné. Podle jejího odhadu byly mnohem náchylnější udělat něco… unáhleného. A pravděpodobně s katastrofálními následky. Přísahy je držely, ale přísahy dané pod nátlakem ženě, již nyní považovaly za mrtvou. Pro sněmovnu, pro většinu sněmovny, přibily svou vlajku na stěžeň, když přijaly křeslo přísedící. Žádná z nich neskočí, dokud si nebude naprosto jistá tím, kde přistane.
Šeriamin stan byl příliš malý na to, co tam určitě muselo být, a navíc v něm byla tma. Siuan však pochybovala, že tam Šeriam spi. Morvrinin stan, dost velký, aby se v něm směstnaly čtyři ženy, by postačil, pokud by tam bylo místo mezi všemi těmi knihami, jež se hnědé na pochodu podařilo sesbírat, ale i v něm byla tma. Třetí volba byla úspěšná, a ona před ním zastavila Noční lilii.
Myrelle měla dva špičaté stany, jeden pro sebe a druhý pro své tři strážce – tři, které se odvážila přiznat – a v jejím stanu jasně svítilo světlo a na záplatovaných stěnách se pohybovaly stíny žen. Na chodníku před stanem stáli tři zcela odlišní muži – podle nehybnosti to byli strážci ale Siuan je ignorovala. O čem se to ženy uvnitř baví? Ačkoliv si byla jistá, že to nebude k ničemu, spletla vzduch s troškou ohně. Její tkanivo se dotklo stanu a narazilo na bariéru proti odposlouchávání. Pochopitelně byla převrácená, takže ji neviděla. Pokusila se o to čistě pro případ, že by ženy byly náhodou neopatrné. Což ovšem nebylo příliš pravděpodobné vzhledem k tomu, jaké tajemství skrývaly. Stíny na plátně znehybněly. Věděly, že to někdo zkusil. Siuan dojela až ke stanu a říkala si, o čem asi mluví.
Když sesedala – podařilo se jí změnit pád v něco, co se trochu podobalo sesednutí – jeden ze strážců, Šeriaminin Arinvar, hubený Cairhieňan jenom o fous vyšší než ona, přistoupil, uklonil se a chtěl převzít otěže, ale ona ho zahnala. Propustila saidar a uvázala klisnu ke dřevěnému sloupku u chodníku, přičemž udělala uzel, který by udržel i pořádně velký člun v silném větru a proudu. Ne ty ledabylé smyčky, které používali ostatní, to tedy ne. Možná nejezdila ráda, ale když už jednou někam koně uvázala, chtěla ho tam mít, až se vrátí. Arinvar při pohledu na její uzel zvedl obočí, ale on za to zatracené zvíře nebude muset platit, pokud se utrhne a uteče.
Jen jeden z druhých dvou strážců patřil Myrelle, Avar Hachami, Saldejec s nosem jako orlí zobák a hustými šedými kníry. Jen po ní loupl okem, nepatrně naklonil hlavu a dál se věnoval strážcování. Morvrinin Jori, malý, plešatý a tlustý, měl ruku položenou na jílci meče. Údajně byl mezi strážci jeden z nejlepších šermířů. Kde jsou ostatní? Pochopitelně se nemohla zeptat, stejně jako se nemohla ptát, kdo je uvnitř. Ty muže by tím šokovala. Nikdo jí nebránil ve vstupu, takže věci ještě nebyly tak špatné.
Uvnitř ze dvou ohřívadel vycházela vůně růží a vzduch byl ve srovnání s venkem téměř teplý. Našla tu všechny, jež najít doufala. Dívaly se, kdo to přichází.
Sama Myrelle seděla na židli v hedvábném županu pokrytém červenými a žlutými kytkami, ruce zkřížené na prsou, a tvářila se tak klidně, že to podtrhovalo žár v jejích očích. Zářilo kolem ni světlo jediné síly. Nakonec to byl její stan, to ona tu spletla ochrany. Šeriam, sedící na kraji Myrellina kavalce, rovná jako svíčka, předstírala, že si upravuje modře prostřihávané suknice. Vypadala stejně ohnivě, jako měla ohnivé vlasy, a když uviděla Siuan, rozčílila se ještě víc. Neměla štolu kronikářky, což bylo špatné znamení.